Dostal jsem email od čtenářky, která dostává emaily s odkazy na články, které vychází na našem webu. Část z něj zveřejňuji jako svědectví, které může oslovit druhé.
... I díky Vašim emailům jsem se začala více zajímat o svět, o poselství.
Jsem totiž na mateřské, je mi 37 let, po jedenácti letech se nám narodil (jak říkám) druhý jedináček. S dvouletou dcerkou (mám tudíž na četbu trošku více času, no, jak se to vezme, ne vždy, ale teď už je to lepší, když je větší).
Ale až teď zpětně vidím, že to bylo řízení Boží, že jsem zůstala doma za doby kovidové, že mě tato doba donutila napsat mojí kamarádce - karmelitce, která mě duchovně "nakopla" a obohatila můj život.
Všechno mi teď zapadá do sebe, protože jsem čekala dítě před 7 lety a to těhotenství skončilo velice brzy. Bylo to pro nás bolestivé, tenkrát jsem nadávala. "Proč?" Vždyť jsme tak chtěli další dítko.
Ale až teď vidím, proč.
Tehdy jsem se začala modlit růženec, nebo aspoň desátek, každý den, prosit. Po několika letech už jsem ani nedoufala, ale vytrvala jsem. A trpělivost v modlitbě nám přinesla Barunku v tu pravou dobu.
Věřit a důvěřovat jsem se naučila v těhotenství, kdy mi řekli, že děťátko má 50% možnost, že bude mít downův syndrom. Odmítla jsem jít na další testy a vyčítala jsem si, že jsem šla vůbec na ty první, protože jsme si s manželem slíbili, že přijmeme všechny děti. Tak proč? Doktoři mi nadali, musela jsem podepisovat papíry apod.
A tak jsem své dítě svěřila Pánu Bohu, buď vůle tvá. ...
Jana
