Peter De Rudder z malé vesnice Jabbekke v Západních Flandrech byl zemědělský dělník, který pracoval ve službách hraběte Du Bus De Ghisignes. Bylo to v r. 1867, kdy mu bylo 44 let. Když pomáhal dvěma dřevařům při uvolňování velkého spadlého stromu, rozdrtila mu kláda nešťastnou náhodou levou nohu…
Dr. Affenaer, který byl k případu ihned povolán, konstatoval, že holenní a lýtková kost jsou přeraženy těsně pod kolenem. Mezi kostmi zůstala několikacentimetrová mezera, která znemožňovala opětovný srůst kostí. Jelikož léčba nepřinášela žádný výsledek a nohu zachvátil zánět, který se šířil, svolal lékař poradu několika kolegů. Dospěli k jednoznačnému závěru, že nohu je nutno amputovat. Nešťastník však o tom nechtěl ani slyšet. Ležel celý rok za nesmírných bolestí na lůžku. O dvou holích se vláčel po domě. Dvakrát až třikrát denně si převazoval a ošetřoval ránu, ale nebylo pozorovat sebemenšího zlepšení.
Tak uplynulo celých osm let od nešťastné příhody. Noha se volně klátila a po celou dobu, nebyla ošetřena dlahami, které by ji zpevnily a držely pohromadě.
Existují písemná svědectví z té doby. Dr. Hoetsenberghe zaznamenal: “Rudder má ránu na horní části nohy. Otevřenou ranou je vidět obě kosti, mezi nimiž je mezera 3 cm. Nebylo ani nejmenšího náznaku, že by se rána zajizvovala. Petr nesmírně trpěl a snášel tato muka již osm let.“ Jiný lékař dr. Verries dospěl ke stejnému závěru. Verries jej chtěl dopravit do nemocnice v Bruggách, aby mu nohu amputovali, ale De Rudder to odmítl. To bylo na jaře 1875.
Nedaleko města Gand v Oostackeru se nachází jeskyně, která je kopií lurdské jeskyně v Massabille a která je cílem mnoha belgických poutníků. Náš zraněný dělník se rozhodl, že tam pojede na pouť. Vyžádal si od svého pána dovolení a vypravil se do Oostackeru 7. dubna, osm let a dva měsíce po nešťastné příhodě. Po příjezdu do Gandu měl velké potíže při nastupování do drožky. Kočí se nejdříve zdráhal vzít do vozu cestujícího, který by mu hnisem a krví špinil podlahu v drožce. Konečně se za pomoci holí a za přispění své manželky dovlekl k jeskyni. Mnoho kolemjdoucích mu necitlivě strčilo do zraněné nohy, což mu působilo nesmírné bolesti. Prošel opřen o ženu dvakrát jeskyní sem a tam. Při třetím pokusu upadl do bezvědomí. S námahou jej dovlekli k jedné lavici před jeskyní. Rudder sám vzpomíná: „Modlil jsem se…“ a náhle, jakoby úplně zapomněl na těch osm let v lůžku a o holích, překročil lavice a padl na kolena před sochou lurdské Panny Marie. „Co to děláš?“ zvolala jeho žena a od náhlé radosti ztratila vědomí. Noha byla pevná, rána zahojená a kosti zcela srostlé. Obě nohy měly opět stejnou délku.
De Rudder prošel jeskyní ještě třikrát. Aby nezmeškal drožku do Gantu, musel utíkat. Když se vrátil do své vesnice, vyšetřovali jej farář a starosta. Napsali toto prohlášení: „My z farnosti Jabbekke prohlašujeme, že noha Petra Jakuba De Ruddera byla rozdrcená stromem 16. února 1867. Odborníci v této záležitosti vyčerpali všechny prostředky moderní chirurgie a prohlásili jeho nohu za nevyléčitelnou. Všichni, kteří jej znali, takto s ním jednali. Prohlašujeme, že po návštěvě u Lurdské Paní v Oostackeru, ke které se modlil, vrátil se zcela zdráv a bez holí domů, takže může nyní pracovat jako před úrazem. Prohlašujeme, že k uzdravení Petra Jakuba De Ruddera došlo 7. dubna 1885.“ Hrabě De Bus, který předtím odmítal jakékoliv zázraky, připojil rovněž svůj podpis.
Příští den se dostavil dr. Affenaer, který viděl zhmožděnou nohu bezprostředně po úrazu. Prohlásil: „Jste zcela zdráv. Vaše noha sedí pevně. Je to jako noha dítěte a ne jako noha muže, který si zlomil nohu. Lidskými prostředky by nebylo možno dosáhnout, abyste mohl opět chodit. Co však nemůžou lékaři, dokázala Maria. Poněvadž vidím na vlastní oči tento div, je nyní z nevěřícího věřící.“
Dr. Van Hoestenberghe však zůstal nadále skeptický. Proto se rozhodl, že sedláka po dvou dnech sám navštíví. Zastal jej při práci na zahradě s rýčem v ruce. Doma udělal Petr několik skoků do výšky, aby dokázal své uzdravení. Když jej lékař vyšetřoval, našel dvě jizvy. Jednu pod kolenem a jednu na nártu. Byly to neklamné důkazy úrazu a následného uzdravení. Bylo to pro něho znamením, že Bůh zasáhl, a řekl: „Viděl jsem a uvěřil jsem.“ Následovalo skutečné obrácení, V dopise prof. Boissariovi napsal: „Pane, já jsem byl bezvěrec právě, tak jako vy. Ale zázrak De Ruddera mi otevřel oči. Někdy se ještě ozvaly pochybnosti, ale já teď studuji křesťanské náboženství a modlím se. Prohlašuji na svou čest, že již nemám žádné pochybnosti a pevně věřím. Ano, mohu ještě dodat, že jsem s vírou našel štěstí a vnitřní klid, který jsem dříve neznal.“ Mezitím konvertovalo ještě mnoho dalších, mezi nimi i kočí, který jen s nevolí dopravil Ruddera do Oostackeru.
Petr de Rudder zemřel 22. března 1898 na zápal plic. Van Hoestenberge si vyžádal exhumaci mrtvoly pro účely autopsie. Napsal: „I když chyběl kousek kosti ze zlomené nohy, oba údy mají stejnou délku. Neviditelný Chirurg, který to provedl, udělal v jediném okamžiku to, co by se nemohlo samo od sebe stát ani za mnoho let, a provedl to dokonalým způsobem. Při tom, aby nikdo nemohl popřít jeho zásah, zachoval zde zřejmé stopy zlomeniny, které svědčí o Božím díle.“
Skupina více než 100 lékařů ze sdružení sv. Lukáše v Paříži napsala 21. října 1901, když se seznámila s výsledkem autopsie: „Obnovu celé kosti, kterou prokázala autopsie, není možno v jediném okamžiku způsobit žádnými přirozenými prostředky. Výpovědi očitých svědků, kteří viděli nemocného bezprostředně před uzdravení, postačí, aby dosvědčily nevyléčitelnost zlomeniny. Proto je nutno uznat uzdravení za nadpřirozený jev, který se nazývá zázrak.“
Agostino Gemelli, pozdější zakladatel Katolické univerzity v Římě, mladá naděje italské medicíny, přeložil tento případ v r. 1910 při jedné diskusi na Sdružení zdravotních pracovníků v Miláně. Stenografický záznam diskuse byl publikován v r. 1911. P. Gemelli konstatoval: „Vyšetření nejdříve prokázalo, že uzdravení se událo bez zkrácení údu. Následné anatomické vyšetření potvrdilo a ukázalo, že chybějící kousek kosti se znovu utvořil, takže nedošlo ke zkrácení kosti. Každý z nás ví, že za takových okolností ještě nikdo nezažil úplné uzdravení kosti bez jejího zkrácení a s plným obnovením její funkce.“ Závěr, který dr. Gemelli učinil, zněl:
„1. Uzdravení Petra De Ruddera, jak vyplývá z četných lékařských svědectví a souvisejících okolností, se uskutečnilo způsobem, který nelze vysvětlit nám známými přírodními zákonitostmi.
2. Úplnost dokumentace nedovoluje tuto skutečnost popřít.
3. Je vyloučena jakákoliv možnost podvodu nebo iluze. Žádná vědecká hypotéza není s to vysvětlit, co se stalo s nohou De Ruddera.“
Následující večer 11. ledna 1910 se konala debata, při které byl mladý lékař Gemelli obviněn z „lurdské propagandy.“ Přihlásil se ke slovu Edoardo Bonardi, odborník na sociální medicínu, a pronesl tato památná slova: „Po vědecké stránce je tato záležitost zcela jednoznačná. Uzdravení je vědecky nevysvětlitelné. Jediné, o čem je možno diskutovat, je historické hledisko: skutečnost celé události. To už není záležitost lékařů, ale historiků.“
Pro milánské lékaře byla tato mimořádná událost, potvrzená šesti vyšetřeními a nesčetnými svědky, nemožná. Ale skutečnost je silnější než předsudky: Peter De Rudder, vlámský dělník, byl při pouti k Matce Boží do Oostackeru nevysvětlitelným způsobem uzdraven.
Převzato z časopisu Světlo č. 6/1996
