S provinčním ministrem všech františkánů na Slovensku o svátosti smíření, speciálních pravomocích rozhřešovat některé hříchy a současných výzvách
(Podstatná část rozhovoru z roku 2017)
Když si člověk otevře web františkánů v Bratislavě, jako jednu z prvních věcí si všimne citát z mystického zážitku svatého Františka z Assisi: "Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, se hroutí! (2 Cel 10)". Berete tuto výzvu osobně?
Beru ji osobně ve dvou rovinách. První rovina je praktická: tím, že my františkáni na Slovensku, žijeme většinou v domech a klášterech, které jsou starší, stále pociťujeme to velké zanedbání budov během desetiletí socialismu, kdy jsme je nemohli využívat. Tedy čistě na "nenáboženské rovině" se věnuji spolu s ostatními bratry i opravě a udržování historických budov, které máme ve zprávě.
Druhou rovinu této výzvy beru také osobně, podobně jako svatý František: když ji slyšel, asi se rozhlédl kolem sebe a začal opravovat to, co si myslel, že opravovat má. Neskončilo to jen při opravování střech a fasád, ale v jistém slova smyslu i samotné Církve. Také se snažím všímat si kolem sebe, kde se rozpadají komunity, kde se zpochybňuje význam křesťanství, kde je zpochybňován samotný Bůh a snažím se přispět k nápravě.
V čem vidíte zvláštní přínos františkánů pro církev na Slovensku?
Františkánské charisma je široké a jeho specifický přínos nelze zhodnotit zaměřením se na jednu věc, například na správu domu hostí, jako u benediktinů, práce s mládeží, jako u salesiánů nebo péčí o nemocné. Již při zrodu františkánů si papež uvědomoval, že František z Assisi má velký potenciál, který se dá použít pro dobro a budování Církve, která byla v té době nestabilní a potřebovala jednotící prvek. To do jisté míry vyjadřuje i nás na Slovensku: snažíme se neustále reflektovat potřeby lidí na daném místě, ve kterém působíme. Tedy v některých našich klášterech kromě běžné pastorace, jako je sloužení mší svatých, zpovídání, vysluhování svátostí, děláme více s dětmi, jinde se zaměřujeme více na vytváření společenství mladých rodin, na jiném místě mají naši bratři duchovní správu nemocnice ... Snažíme se nebát se a nestranit ničeho, a zároveň vycházet vysloveně z lokálních potřeb Církve.
Před pár měsíci napsal jeden slovenský lékař pracující v Německu velmi zajímavý blog - Prečo sa nemeckí veriaci prestávajú spovedať? o tom, jak němečtí věřící již téměř úplně rezignovali na praxi svaté zpovědi. Velmi podobný trend vidím i ve Spojeném království. Pozorujete takový posun v západní kultuře?
Bohužel tento trend tu opravdu je. I když, je třeba říci, že záleží i na jednotlivých farnostech a společenstvích, kde se to může zásadně lišit. Například, zažil jsem v Itálii místa, kde bylo jasně viditelné, že praktikování svátostí jde výrazně do pozadí, ale na druhé straně v některých farnostech byl o svátost smíření bohatý zájem.
Obecně však musím přiznat, že tento trend pozoruji a obávám se, že je ho cítit už i u nás na Slovensku.
Čím si to vysvětlujete?
Myslím si, že lidé začínají všechno relativizovat, a s tím relativizují i hřích. Neumí více pojmenovat to, že dobro je dobrem a zlo je zlem. Zpověď v sobě nese aspekt jisté konfrontace, reflexe nad sebou a zároveň uznání, že já jako člověk jsem udělal chybu.
Jelikož žijeme v, řekl bych, nemoudrém vnímání demokracie, kde všichni znají práva, ale málokdo zná povinnosti, tak s tím souvisí i mentální nastavení "tak nač zpověď".
Jinými slovy řečeno: Mohu všechno a nevadí, když dělám i cosi špatného, a nikomu se za to nemusím odpovídat.
Na jedné straně se zdá, že se katolíci méně zpovídají, na druhé straně mají františkáni v Bratislavě celodenní zpovídá službu. Využívají to lidé?
Využívají.
Tato služba u nás vznikla v souvislosti s Rokem milosrdenství: náš kostel byl prohlášen za chrám s bránou milosrdenství a bratři, kteří byli v té době zde v komunitě, měli nápad, co bychom mohli ještě více nabídnout lidem na zprostředkování Božího milosrdenství.
Jubilejní rok sice už skončil, ale vnímání této služby ze strany lidí bylo ve prospěch jejího zachování. Proto v celodenní zpovědní službě pokračujeme a lidé ji mohou využít kterýkoliv pracovní den od desáté dopoledne do páté odpoledne. Na telefonním čísle, které je na naší
webstránce, se člověk může dohodnout s knězem na konkrétním čase schůzky podle potřeby.
Zajímavé je, že ani po oficiálním ukončení jubilejního Roku milosrdenství nebyla františkánům na Slovensku odebrána pravomoc rozhřešovat hřích spáchaný úmyslným dokonaným potratem. Proč?
Pravomoc rozhřešovat tento hřích dostali františkáni od papeže již mnohem dříve před Rokem milosrdenství. Jubilejní rok byl výjimečným milníkem v tom, že tato pravomoc, jiným slovem fakulta, byla rozšířena na všechny kněze. I po jeho skončení je zatím stále v platnosti.
Všiml jste si nějakou změnu v zpovědní praxi po Roku milosrdenství?
Všiml jsem si, že jubilejní rok mnoha lidem pomohl překonat bariéru, kterou do té doby prožívali v souvislosti se zpovídáním se. Šlo o jakési nastavení "co já tu budu cizímu člověku říkat své hříchy", a podobně. Mnozí si dokonce mysleli, že nějaký jejich hřích nemůže být rozhřeš, ale když slyšeli, že je nějaký "speciální rok", přišli ke zpovědi. Také se mohlo stát, že tento výjimečný rok "nastartoval" víc kněží poskytovat větší možnost přijmout svátost smíření lidem v jejich okolí.
Ale zatím jsem si já osobně žádnou diametrálně změnu ve vysluhování nebo přijímání svátosti smíření nevšiml.
Jak byste argumentoval člověku, který by tvrdil, že Bůh je přece nekonečně milosrdný a není vázán na žádné rituály nebo svátostné znaky, a tedy, když člověk upřímně lituje hříchy, měl by mít odpuštěno.
Bůh opravdu není vázaný na rituály. Jsme to my, lidé, kteří potřebujeme neustále si některé věci připomínat a mít zprostředkované Boží věci prostřednictvím "lidských" znaků.
Například, i když jsem zmiňoval, že v naší Církvi je tendence upouštět od praktikování osobní zpovědi, setkal jsem se s některými případy v různých protestantských církvích, kde si lidé víc a víc uvědomují význam osobního vyznání hříchů. Zažil jsem několik členů protestantských církví, kteří k nám přicházejí jakoby ke zpovědi, i když pro ně to byl spíše rozhovor, ne vysluhování skutečné svátosti.
Přináší svatá zpověď duchovní růst jednotlivce? Jaký vliv má na okolí?
Začnu tím, že zpověď v sobě nese i
psychologický aspekt: Člověk si některé věci prostě nedokáže vyřešit úplně sám. Tím, že konkrétně zformuluje a vypoví "tíhu" svého omylu druhému člověku v bezpečném prostředí důvěry, může se mu ulevit s vědomím, že ještě někdo jiný se mnou nese toto "břemeno". Možná se to může zdát banální, ale mnohokrát zažívám, že člověk se po zpovědi postaví a řekne něco ve smyslu: "Úplně se mi jinak odchází." Někdo by možná měl výhradu, že je to jen čistá psychologizace. Ale já věřím, že to může být i skutečná duchovní tíha hříchu, která se odstraňuje milostí svátosti.
Dále,
hřích není jen osobní privátní záležitost. Nikdy to není jen o tom, že člověk dovolí vstoupit zlu do svého života - má to vliv i na lidi ve svém okolí skrze chování a postoje vůči nim. A proto potřebuje, aby někdo jakoby v roli zástupce komunity vyslovil, že tomuto člověku je odpuštěno, protože otevřeností hříchu narušil jejich společenství.
Ochuzují se o něco věřící, kteří nepreferují pravidelnou, řekněme měsíční svatou zpověď?
Přínos pravidelnější svaté zpovědi vidím ve dvou aspektech:
V první řadě je to zprostředkování milosti člověku. Nejde o to, že někdo přichází ke zpovědi a cosi tam nechává. To je jen jeden aspekt. Totiž, člověk si ze zpovědi cosi odnáší: Boží požehnání, příslib pomoci bojovat se zlem ...
Přichází mi právě na mysl ještě ta starší poučka z katechismu o svátosti jako o vnějším znaku na zprostředkování neviditelné Boží milosti. Bohužel, mnozí lidé na toto zapomínají a
chybí to uvědomění si, že ze zpovědi člověk odchází v první řadě obohacen.
Ve svých životech děláme pravidelně jiné věci, abychom měli sílu udržet se při životě a také se dále rozvíjet.
Pravidelné přijímání svátostí, mezi nimi zpověď, je přesně takovou věcí, která zprostředkuje sílu jít dál v duchovním životě.
Zadruhé opět zdůrazňuji i
aspekt sebereflexe. Mám obavy, že se už neučíme zamýšlet se nad svým jednáním a životem. Tím se následně vytrácí vědomí o tom, kdo vlastně jsem jako člověk a křesťan a kam směřuji. Zpověď tak trochu přinutí člověka se zastavit a uvažovat, co vlastně žije a s Boží pomocí tak může zachovat a rozvíjet to dobré v sobě a potlačovat zlo.
Co si může člověk pod tím představit?
Nejviditelnější je to u lidí, kteří přicházejí jednou za rok a vyznají dva hříchy, a jiný člověk na své každoměsíční zpovědi řekne dvacet hříchů. A to ne proto, že je skrupulant, ale proto, že dokáže svou situaci mnohem lépe posoudit před Bohem.
Ale mnoho věřících tvrdí, že má špatné zkušenosti s více zpovědníky a svatou zpověď už mají zafixovanou jako "nevyhnutelné zlo". Co si myslíte o počtu dobrých zpovědníků?
Přiznávám, že lidé mohou mít špatnou zkušenost s kněžími při zpovědi. Řeknu jen to, že upřímně věřím, že to není úmyslné ze strany kněží. Jednoduše, i oni přicházejí do zpovědnice v nějakém vnitřním nastavení a ne vždy jsou schopni se zcela oprostit od toho, jaké problémy řeší v ten daný den. Proto mohou někdy reagovat ne úplně nejlépe a podle očekávání zpovídající se.
Také věřím, že kněží, o kterých bychom řekli, že mají vysloveně špatnou zpovědní praxi, ubývá. Navíc
zpovědník někdy může a i musí být náročný a pravdivý, pro dobro toho, kdo ke zpovědi přichází. A to se samozřejmě nemusí vždy líbit.
Je důležité mít pro duchovní růst stálého zpovědníka?
Stálý zpovědník je dobrá věc, ale nemyslím si, že ho musí mít úplně všichni na to, aby duchovně rostli. Mám dojem, že v některých případech hrozí, že lidé mají tendenci přehodit na stálého zpovědníka zodpovědnost za svůj duchovní život. Spočívá to však spíše v nesprávném pochopení úlohy zpovědníka: on by měl naznačit věřícímu, jak by mohl dále duchovně růst a směřovat, ale lidé často čekají, že stálý zpovědník bude za ně činit rozhodnutí.
Na druhé straně se lidé někdy vyhýbají stálému zpovědníkovi a volí raději "zpovědní turistiku", protože jim je trapné říkat tytéž hříchy dokola stejnému knězi nebo se stydí něco vyznat někomu, koho osobně znají.
Zaprvé je třeba zdůraznit, že zpověď není o tom, aby člověk vždy vytáhl nový seznam hříchů (úsměv).
V tomto načrtnutém příkladu vystupuje postava zpovědníka už i jako duchovní průvodce. Ale z pohledu přijetí svátosti smíření, zpověď může člověk řešit s kterýmkoli knězem.
Avšak
v případě, že člověk skutečně "utíká" před konfrontací, je to znak, že něco není v pořádku v jeho duchovním životě. Musíme přijmout skutečnost, že mnohé hříchy člověka jsou spojeny s jeho povahou a s trvalými okolnostmi, proto to bude "zápas" na celý život. Tedy
věřící a i zpovědník by měli přijmout, že některé věci budou řešit dlouhodobě a opakovaně. Na tom není nic výjimečného a vyhýbání se tomu jen plýtvá potenciálem a marní naději s daným problémem něco udělat. I opakované hříchy mohou za sebou nést hodně boje, které člověku mohou v konečném důsledku pomoci ve zlepšení se.
Co byste doporučil člověku, který by si chtěl najít stálého zpovědníka?
Nejlépe přes osobní kontakt: všímat si kněze, jak slaví liturgii, slyšet ho kázat, jít k němu ke zpovědi ... Případně přes doporučení od známých.
Justína Betinská
František Xaver Olbert OFM se narodil v roce 1974 v Námestově. Do noviciátu řehole františkánů vstoupil v 1993 a za kněze byl vysvěcen v roce 2000. Studoval na univerzitě Antonianum v Římě do roku 2004. Momentálně působí v Bratislavě jako provinciální ministr františkánů na Slovensku. Ve volném čase si rád odpočine v přírodě.
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek naleznete
zde.
