François Xavier Van Thuân (1928–2002) byl jen tři měsíce biskupem v Saigonu
(Vietnam), když se 15. srpna 1975 z ničeho nic stal vězněm. Avšak jedné
noci uprostřed izolace a drsné skutečnosti ve své cele François pochopil: „Ještě
jsi stále bohatý. Máš ve svém srdci Kristovu lásku. Miluj všechny tak, jako je
miluje Ježíš.“
A Ježíši slíbil: „Budu tě následovat ve tvém umučení a zmrtvýchvstání.“
Tak se přijatý kříž stal pro Van Thuâna mocným klíčem v jeho ruce,
který mu tak ve vlastním srdci, jakož i v srdcích jeho přátel i nepřátel zpřístupnil nové nečekané milosti.
Van Thuân později často vyprávěl
o jisté události, která
byla pro něho velmi důležitá:
„Ve vězení Vinh-Quang v severovietnamských
horách jsem během jednoho
deštivého odpoledne štípal dřevo. Zeptal
jsem se všudypřítomného dozorce, s nímž
jsem se spřátelil: »Dovolil byste mi vyřezat
z kousku dřeva malý kříž?« – »Vy přece
víte, že je přísně zakázané mít u sebe
jakýkoliv náboženský symbol.« – »Jen na
památku!« – »Ne, bylo by to příliš nebezpečné
pro nás oba.« – »Vy jste přece můj
přítel,« žebral jsem dále. »Vždyť jen přimhuřte
oči a nechejte mě to dělat. Budu
velmi opatrný,« naléhal jsem. Otočil
se ke mně zády a vzdálil se ode mne na
pár kroků. Vyřezal jsem si z kousku dřeva
malý kříž, který jsem až do svého propuštění
z vězení ukrýval v kousku mýdla.
Nosil jsem jej vždy u sebe. Obroubený
kovovým pouzdrem se stal křížem mého
zajetí a později mým náprsním křížem –
pektorálem.
V druhém vězení blízko Hanoje, hlavního
města Severního Vietnamu, jsem se
zeptal jiného dozorce, který se rovněž stal
mým přítelem: »Mohl byste mi obstarat
kousek elektrického kabelu? – Chtěl bych
si vyrobit řetízek, abych na něm mohl nosit
svůj kříž.« – »Ale jak se dá z elektrického
kabelu vyrobit řetízek?« – »Ó, to já
vím! Když mi přinesete kleštičky, tak vám
to ukážu.« – »To je příliš nebezpečné.« –
»Jsme přece přátele!« Váhavě ustoupil:
»Tak tedy dnes večer přinesu do služby
kabel. A svého kolegu přesvědčím, aby si
vzal večer volno. Protože kdyby něco zavětřil
o této věci, ihned by mě udal. Tak
se do toho pustíme. Ale musíme to stihnout
během čtyř hodin.« Tak jsme společně
zhotovili můj řetízek a krátce před
23. hodinou jsme byli hotovi.“
O mnoho let později při jedné konferenci
v Los Angeles kardinál Van Thuân
vyprávěl: „Ten kříž s řetízkem nosím stále
u sebe. Nejsou to jen upomínkové předměty
z mého vězení. Neustále mi připomínají
platnost mého hlubokého přesvědčení, totiž že jen křesťanská láska může
proměňovat lidská srdce. Rozhodně se
to nedá dělat pomocí zbraní, vyhrůžek
a médií. Pro mé strážce bylo přímo nepochopitelné,
jak je možné, aby člověk
odpustil těm, kdo mu způsobili tolik utrpení,
ale nejen odpustil, dokonce je ještě
miloval. »Skutečně nás máte rád?« často
se mě nedůvěřivě tázali. »Ano, mám vás
upřímně rád.« – »I když vám ubližujeme
a vy nespravedlivě sedíte ve vězení?«
– »Ano, samozřejmě. Myslete přece na
všechna ta léta, která jsme spolu prožili!
Budu vás i nadále milovat, i kdybyste
mě chtěli zabít.« – »Ale proč?« – »Protože nás Ježíš učí neustále milovat. Když
přestaneme milovat, nejsme víc hodni nazývat
se křesťany.«“
Kardinál Van Thuân žil lásku k nepřátelům také později v Římě, kam ho po
propuštění z vězení povolal papež Jan Pavel
II. Když se Van Thuân dozvěděl, že
muž (byl to, žel, kněz), který ho v roce
1975 vyzradil komunistům a po celá dlouhá
léta mařil všechny snahy o jeho propuštění,
připutuje do Říma, trval na tom,
aby ho osobně mohl vyzvednout na letišti. Ubytoval ho ve svém bytě a staral se
o něho, jako by to byl jeho nejlepší přítel.
Nakonec ho znovu zavezl na letiště a zaplatil
mu zpáteční letenku do Vietnamu.
Když kardinál onemocněl rakovinou,
svoji sekretářku každý večer prosil, aby
mu postel umístila přesně proti nástěnnému kříži. Až do konce si tento rozvážný
pastýř nechával denně předčítat nejdůležitější zprávy ze světa, aby za ně mohl
obětovat svoje bolesti.
Při slavnostním requiem 20. září 2002
řekl papež Jan Pavel II. o svém příteli,
kterého si nade vše vážil: „V posledních
dnech, když už neuměl mluvit, pevně nasměroval
svůj pohled na kříž na stěně. Tiše se modlil, a když dokonával, přinášel
svoji poslední oběť.“
Z Víťazstvo Srdca 115/2017 přeložil -dd
Vyšlo v časopise Světlo 14. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK