V tomto článku si můžete přečíst velmi zajímavé a poučné myšlenky jednoho kněze o dětech.
Novináři se zeptali jednoho kněze, zda má nějakého koníčka (zálibu). „Kněz by se neměl stále zabývat jen duchovními věcmi, ale měl by mít nějaký jiný zájem např. hudbu, kutilství, cestování… “ Kněz jim odpověděl: „Nic z toho není moje záliba. Ale mám něco, čím se obzvláště zabývám, a to jsou děti.
Sbírám dětské kresby, dětské dopisy, básničky i dětské modlitbičky. Od dětí se mohou dospělí nesmírně mnoho naučit. Co všechno se dá nalézt v dítěti z toho, co my dospělí jsme již dávno ztratili! Proto se snažím znovu a znovu vposlouchat do dětské duše.“
Nebylo to samoúčelné, když Pán Ježíš postavil doprostřed svých učedníků dítě a řekl: „Neobrátíte-li se a nebudete jako maličcí, nemůžete vejít do nebeského království.“
„Děti dokážou být vtipné a svérázné, důstojné a umí se trefně vyjadřovat. Jsou srdečně bezprostředné a zábavné. Děti mají pouze jednu tvář: nedokážou se přetvařovat. Některý zážitek s dětmi člověk prožívá ještě dlouhý čas jako opravdový dárek.“ Zeptal jsem se jednoho dítěte, které mi opakovaně uděalo radost: „Jsi velmi milá. Můžu Ti něco darovat?“ Odpověděla: „Mně nemusíte dávat žádné dárky. Mně stačí, že můžu být s Vámi.“
„Děti mají neomezenou důvěru, pokud se nedočkají velkého zklamání. Jsou připravené podstoupit riziko. Jsou otevřené k druhým, spoléhají na druhé a věří v jejich důvěřivost. Nepožadují žádné záruky.“
Hrávali jsme si jako děti takovou hru: „Zavři oči a spadni!“ Někdo se musel postavit do středu kruhu, zavřít oči a prostě padat. Děti měly odvahu padat, protože si byly jisty, že některý kamarád je zachytí.
Malé děti jsou čestné, naivní a nekomplikované. Sednou si a píší milému Pánu Bohu a doufají, že z toho má radost. Existuje celá krásná kniha takových dopisů: „Milý Pane Bože. Byla jsem včera v kostele. Musím Ti říct, že bydlíš velice pěkně. Anička“
„Milý Bože! Když jsi tvořil zem a lidi a všechna zvířata, květiny a hvězdy, byl jsi moc unavený? Mám ještě hodně jiných otázek. Odpovíš mi na ně? S milým pozdravem Bedřich“
Děti mluví s Bohem velice bezprostředně a lidsky. Někteří dorůstající si tento způsob uchovávají, jak to ukazuje tento příklad: „Když udělám něco špatně, musím se omluvit. A kdo se omluví mně?“ „Až budeš dospělý…“ Ale já vím, že to bude trvat ještě dlouho. Můj Otče na nebi, já vím, že pro Tebe jsou všichni stejně důležití, malí i velcí. Ty neděláš rozdíl mezi malým a velkým, protože pro kažkého máš nějaký úkol. A tak Tě prosím, nedovol, aby malí ztratili odvahu a dospělí si moc troufali. A až budu jednou velký, ať nezapomenu, že jsem byl kdysi malý…“
Co všechno nevězí v malém dítěti! Je to obdivuhodné, co všechno v nich Bůh půdobí. „Každé dítě s sebou přináší poselství, že Bůh ještě nad lidstvem nezlomil hůl,“ řekl jednou Rabindranath Thákur, významný indický básník a filosof.
A co my dospělí? Když se spolu baví dospělí, často jim jde jen o čísla. Chtějí-li někoho poznat, ptají se, kolik má čeho, kolik vydělává, kolik má titulů, kolik známostí,… Když se jedná o dům, pak říkají: dva a půl miliónu, a už vědí, o jaký dům se jedná. Když si děti vyprávějí o svých přátelích, ptají se: „Sbírá motýly? Umí lézt po stromech? Můžeme si s ním hrát?“ Když je řeč o domu, ptají se, jakou má barvu, jaké má v okně květiny, jestli tam také sedávají na střeše hrdličky.
Kde se objeví děti, všechno dostane svěží, přirozenou tvář a barvu, teplo, život. Velcí lidé tomu nerozumí. Mluví o výdělcích, starají se o peníze. „My děti musíme mít s dospělými hodně trpělivosti…“
„Měli bychom o tom často přemýšlet. Neboť tehdy, budeme-li jako děti otevření, spontánní, schopní nadšení, hodní důvěry, srdeční, přirození… získáme Boží království, říká Ježíš. Stát se dětmi je náš každodenní úkol. Reinhold Schneiser jednou řekl, že to, co se mu zdá na křesťanství nejobtížnější, je stát se dětmi. Je to milost, o kterou se musíme modlit den co den.“
Převzato z časopisu Světlo (č.1 z roku 1996)
