Karol Dučák: Svatý Ignác z Loyoly, světec věrnosti papeži

Historie nám zanechala svědectví o excelentních papežích, kteří byli zářivou ozdobou Katolické církve. Je však třeba přiznat, že ne vždy byla situace ideální a my známe z dějin i období pontifikátů nehodných papežů, kteří způsobili Katolické církvi hodně zla.





Bylo to zvláště v období renesance, kdy byli někteří římští biskupové nehodní svého úřadu.

I proto byli papežové nejednou konfrontováni s nedostatkem úcty a respektu. Jenže i přesto se Katolická církev vždy znovu vracela k tomu modelu své existence, který jí vtiskl už její zakladatel Ježíš Kristus, když ustanovil za hlavu Církve prvního papeže, sv. Petra, slovy: „Ty jsi Petr – Skála - a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mt 16, 18-19).

Sám Ježíš Kristus založil již na počátku svou Církev na Skále, kterou byl apoštol Petr jako Vicarius Christi, a tento úřad po něm převzali jeho nástupci. Jakkoliv problémoví byli někteří římští biskupové v dějinách Katolické církve, hierarchický princip kléru na čele s papežem je v ní nenahraditelný a navíc je zárukou jejího přetrvání v časech dobrých i zlých. Toto už před několika staletími pochopil svatý Ignác z Loyoly (1491-1556), který naléhavě a vytrvale zdůrazňoval nutnost respektu a podřízení se celé Církve římskému biskupovi a nástupci svatého Petra jako své hlavě. Je příznačné, že právě v současné době rozšiřující se revolty vůči papeži Františkovi si připomínáme tyto skutečnosti při prožívání Ignaciánského jubilejního roku, který vyhlásil generál Tovaryšstva Ježíšova (TJ) P. Arturo Sosa Abascal v termínu od 20. května 2021 do 31. července 2022.

Generální představený řehole v dopisu všem členům TJ z 27.9.2019 upozornil na blížící se 400. výročí kanonizace sv. Ignáce uprostřed Ignaciánského jubilejního roku.
(Srov. https://www.vaticannews.va/sk/cirkev/news/2020-07/ignaciansky-rok-2021-2022-pripomenie-dar-duchovnych-cviceni-pre.html)

Ignác z Loyoly byl vyhlášen za svatého papežem Řehořem XV. dne 12. března 1622 v Římě. V tentýž den byla Katolická církev obohacena o další světce: sv. Františka Xaverského, sv. Terezii Avilskou, sv. Filipa Neriho a sv. Izidora. Ignaciánský jubilejní rok začal přesně v den 500. výročí zranění budoucího světce dělovou koulí při obraně španělské Pamplony 20. května 1521, po kterém následoval jeho vnitřní přerod.



V dalším dopisu všem členům TJ z 31. července 2020 generální představený jezuitů kromě jiného napsal, že Ignaciánský rok 2021-2022 je výzvou dovolit, „aby Pán uskutečnil naše obrácení. Vyprošujeme si milost, abychom byli obnovení Pánem.“ (citováno podle:
https://www.vaticannews.va/sk/cirkev/news/2020-07/ignaciansky-rok-2021-2022-pripomenie-dar-duchovnych-cviceni-pre.html)

Dne 31. července 2021, ve výroční den smrti velkého baskického světce, oslavíme jeho svátek, a celý Ignaciánský jubilejní rok skončí o rok později svátkem světce dne 31. července 2022.

O svatém Ignácovi z Loyoly se toho napsalo už hodně, takže mnohé skutečnosti z jeho života jsou obecně známé. Málokterý světec ovlivnil vývoj Katolické církve v posledních stoletích tak výrazně jako on. Ví se o něm, že byl bohatý šlechtic, který se z lásky ke Kristu stal chudákem. Mezi jeho současníky patřila svatá Terezie z Ávily, která se stala reformátorkou řehole a učitelkou Církve. Jenže v téže době žili i Martin Luther a král Jindřich VIII., kteří tříštili původní jednotu západního křesťanství.

Narodil se v Baskicku, které je dnes autonomním společenstvím ve Španělsku, známým separatismem svých obyvatel a úsilím o odtržení se od Španělska, reprezentovaným v nejradikálnější podobě dokonce teroristickou organizací ETA. Není to však žádná novota. Zajímavé totiž je, že ani baskičtí předkové Ignáce z Loyoly v 15. století nebyli vždy loajálními služebníky španělské koruny. Několik desetiletí před Ignácovým narozením se Loyolovci přidali na stranu odbojné baskické šlechty a povstali proti španělské koruně. V tomto boji však byli Baskové poraženi a loyolovský „zámek byl v roce 1457 srovnán se zemí. Král dosadil do Azpeitie corregidora, ale tato kontrola nebyla nutná, protože hidalgos byli od té doby věrní králi...“ (Faber, G. Ignatius von Loyola der heilige Hidalgo, s. 135)



I Loyolovci se po porážce baskické šlechty podřídili a stali se věrnými a loajálními služebníky španělské koruny. V tomto ovzduší se narodil budoucí světec. Světlo světa spatřil zhruba rok před legendární Kolumbovou plavbou do Ameriky, tedy v roce 1491.

Narodil se na zámku Loyola v severním Španělsku, nedaleko městečka Azpeitia v baskické provincii Guipúzcoa, jako třinácté a poslední dítě rodiny. Pocházel z předního baskického šlechtického rodu, jehož původ je doložen od roku 1180. Loyolovci patřili k deseti velkým baskickým rodům, nazývaným parientes mayores. Měli oficiálně garantované právo na pozvání ke dvoru od krále a „tedy pocit, že ke dvoru plně patří a že jsou rovnocenní s vysokou šlechtou.“ (Rahner H. Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality, s. 14)

Baskického původu bylo i jméno Iñigo López, které dostal budoucí světec při křtu. V některých životopisných údajích zakladatele jezuitského řádu se různí autoři rozcházejí. Například podle jedněch užíval mladý Bask jméno Iñigo López de Regalde, podle jiných Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola Sánchez, další mu přisuzují jméno Iñigo Yáñez de Oñaz y Loyola a takto bychom mohli pokračovat ještě hodnou chvíli. Seriózní znalec světcova života, německý jezuitský teolog Hugo Rahner, používá jméno Iñigo López de Loyola. (Srov. Rahner H. Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality, s. 13)

Co je však důležité - a na tom se už naštěstí shodují prakticky všichni -, o několik desetiletí později přijal Iñigo jméno Ignác na počest světce Ignáce Antiochijského a stal se Ignácem z Loyoly, kterého zná celý svět. Stalo se tak v období mezi lety 1537 a 1542, kdy si Íñigo změnil jméno na Ignacio, aby bylo běžnější pro příslušníky jiných národů, respektive univerzálnější. Změna názvu mohla být způsobena jeho oddaností svatému Ignácovi z Antiochie. V roce 1537 se poprvé podepsal jako „Ignác“ a od roku 1542 „zmizelo už v podpisech jeho původní jméno Íñigo, jeho křestní jméno, které je v baskičtině Eneko.“
(https://www.revistaecclesia.com/la-memoria-y-el-legado-de-san-ignacio-de-loyola/)

Iñigo byl rozený rytíř, vychovaný v atmosféře královského dvora. Mimořádně ho lákalo vojenské řemeslo. Není divu. Jeho otec se účastnil bojů proti Maurům před Grenadou po boku španělského krále a tři jeho bratři zahynuli při vojenských taženích. Jeden z nich jménem Hernando dokonce při dobývání Mexika. (Srov. Rahner H. Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality, s. 14)

Iñigo se však nenarodil svatý a číhalo na něj množství nástrah a pokušení, které mohly připravit svět o velkého světce. Dokonce se jako páže na dvoře dona Juana Velázqueze de Cuéllar, kam se dostal někdy v roce 1506 nebo 1507, vášnivě zamiloval do mladé dámy z královského rodu, pro „kterou byl ochoten udělat i ty nejtěžší věci, jak se přiznal později ve své autobiografii. On sám nikdy neprozradil, kdo byla ta dáma jeho srdce...“ (Ondruš, R. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 366)

Přesnou odpověď na otázku, která dáma si získala srdce budoucího světce, neznají ani historici, ale pravděpodobně to nebyl nikdo menší než „doña Catarina, mladá dcera Filipa Sličného a duševně nemocné Jany…“ (Rahner H. Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality, s. 18)

Mládí budoucího světce poznamenala rytířská romantika a světácké způsoby. K jeho neřestem patřily hazardní hry, pletky s ženami, bouřlivé potyčky se zbraněmi a smyslná pokušení, se kterými jako zdravý mladý muž musel v té době zápasit.

O bouřlivém životě mladého šlechtice svědčí i jedna velmi vážná událost. Jak uvádí Ondruš, „z roku 1515 se zachoval soudní zápis, podle kterého se Iñigo a jeho starší bratr kněz dopustili v poslední masopustní den jakéhosi vážného přečinu. Zápis neříká, o co šlo, ani nezmiňuje soudní proces. Pravděpodobně zasáhla nějaká vlivná osoba a zachránila bratry z Loyoly od soudních následků trestného činu.“ (Ondruš, R. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 366)

No Iñigo vynikal i ušlechtilými charakterovými vlastnostmi. Byl zapálený touhou vykonat hrdinské skutky, projevoval rytířskou velkodušnost vůči jiným lidem a byl i upřímně zbožný. Přechovával výjimečnou úctu k Panně Marii a k utrpení Pána Ježíše. Nikdy nelhal, vůči lidem byl taktní a nechoval vůči nim nenávist. Byl rozený diplomat a vynikal zvláštní schopností urovnávat neshody a spory. Tyto schopnosti využil později, když v roce 1517 vstoupil do služeb navarrského místokrále a nájerského vévody dona Antonia Manriqua de Lara. V této pozici „diplomatickými zásahy dosáhl uklidnění bouřlivé baskické provincie Guipúzcoa.“ (Ondruš, R. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 366)

A právě na tomto postu se jako třicetiletý důstojník zúčastnil obrany navarrského hlavního města Pamplona proti Francouzům, která se stala mezníkem v jeho životě, oddělujíc dvě zcela odlišné etapy jeho života. Při obraně pamplonské pevnosti na Svatodušní pondělí 20. května 1521 mu koule z kanónu rozdrtila pravou nohu nad kolenem a poranila levou. Navzdory pohotovému ošetření francouzských lékařů a zdlouhavé léčbě v rodném kostele se nikdy zcela nevyléčil a po celý zbytek života kulhal. Iñigo byl na tom v jednom momentě dokonce tak špatně, že mu hrozila smrt. Jak uvádí ve svém životopise, lékaři prohlásili v předvečer svátku svatého Petra a Pavla, že pokud se do půlnoci jeho stav nezlepší, je třeba počítat s jeho smrtí. (Srov. http://biblio3.url.edu.gt/Libros/autobiografia.pdf, č.3)

Reálně hrozilo, že svět ztratí velkého světce dříve, než stihl vstoupit na cestu svatosti. Jenže Bůh měl s Loyolčanem jiné plány a tak Iñiga ponechal na tomto světě, aby naplňoval své poslání, i když jeho příbuzní se už připravovali na předčasnou smrt mladého šlechtice. Jenže o půlnoci se „začal nemocný cítit lépe. Připisovali to zvláštní pomoci sv. Petra, kterého si ctil.“ (Ondruš, R. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 367)

Iñigo nakonec zůstal naživu a během doléčování chtěl číst tehdy populární rytířské romány, ale v zámečku Loyolových nic takového neměli. Jeho švagrová měla k dispozici pouze 2 úplně jiná díla. A tak mu dali - jak sám píše ve svém životopise - knihu Vita Christi a jednu knihu se životopisy svatých. (Srov. http://biblio3.url.edu.gt/Libros/autobiografia.pdf, 5)

Knihu Vita Christi (Život Krista) napsal německý kartuziánský mnich Ludolf Saský a Iñigo jí četl v „luxusním vydání, jež přeložil... Fray Ambrosio Montesino a jež vyšlo v roce 1502-1503 v Alcalá.“ (Rahner H. Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality, s. 30)

Druhým bylo dílo Flors Sanctorum (Květy svatých), sbírka životopisů svatých od dominikána Jakoba de Vorágine. Iñigo měl k dispozici španělský překlad díla „cisterciáckého mnicha Goberta Marii Vagada, který vyšel roku 1493 v Zaragoze a jeho dotisk pak roku 1511 v Toledu.“ (Rahner H. Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality, s. 30)

Jelikož Iñigo neměl jinou možnost, začetl se do těchto dvou děl a tak postupně poznával jiné rytířstvo, mnohem ušlechtilejší než bylo to jeho. Obdivoval sv. Františka, sv. Dominika a jiné svaté ve službě Nejvyššího a umínil si udělat v Boží službě tak velké a těžké věci, jaké vykonali největší světci. Jak vyplývá z jeho životopisu, stále si opakoval: „Svatý Dominik učinil toto; i já to musím učinit. Svatý František učinil toto; i já to musím učinit.“ (http://biblio3.url.edu.gt/Libros/autobiografia.pdf, č. 7)

Nakonec se rozhodl vstoupit do přísného kartuziánského kláštera, aby mohl konat těžké skutky pokání po vzoru dávných svatých. Později však své rozhodnutí změnil a umínil si jít jako chudý poutník do Svaté země. Tam pak zůstane, aby mohl navštěvovat místa posvěcená životem a utrpením Pána Ježíše, a přitom pomáhat duším hříšníků.

Nejprve však bylo třeba připravit se na uskutečnění tohoto těžkého životního rozhodnutí.

Po plné rekonvalescenci Iñigo opustil rodinný zámek a vydal se do známého poutního místa Montserrat. Zde si vykonal generální zpověď a zcela skoncoval se svým minulým životem. Pro další vnitřní formování byl důležitý jeho téměř rok trvající pobyt v Manrese nedaleko Montserratu.

Iñigovo úplné obrácení v Manrese však bylo mimořádně dramatické. Po počátečním období relativního klidu a duchovní útěchy prožil druhé období, plné nejhroznějšího duševního utrpení, vyúsťujícího do sebevražedných myšlenek. Toto období bylo charakterizováno „křečovitými pokusy vynutit si milost a někdejší pokoj hladověním, odpíráním si spánku a sedmihodinovou modlitbou.“ (Rahner H. Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality, s. 50)

Znovu mohl svět přijít o velkého světce, ale díky vyššímu řízení Božímu toto strašné období „noci duše“ skončilo a utrápený Iñigo našel definitivní klid duše. V té době se začíná rodit jeho velké dílo Ejercicios espirituales (Duchovní cvičení), které posloužilo mnohým současníkům a pozdějším generacím věřících k duchovní obnově života. Dílo vyšlo tiskem poprvé v roce 1548.
(Srov. https://www.revistaecclesia.com/la-memoria-y-el-legado-de-san-ignacio-de-loyola/)

V druhé polovině února 1523 odešel Iñigo do Barcelony a odtud do Itálie. Koncem března se dostal do Říma a odtud se pak vydal na pouť do Svaté země, kde strávil jeden měsíc. Po návratu domů se věnoval apoštolátu, který začal již před poutí, ale zároveň pochopil, že potřebuje vyšší vzdělání. A tak se ponížil, jako 33-letý usedl v Barceloně spolu s dětmi do školních lavic a začal se učit latinu. Později pokračoval ve studiu na univerzitách v Alcale a Salamance. Vedle toho se věnoval apoštolátu, ale deprimovaly ho potíže, spojené s těmito aktivitami. Když se několik mladíků rozhodlo vést s ním společný život, vyvolalo to pozornost inkvizice a Iñiga dokonce krátký čas věznili v Alcale a Salamance. Při vyšetřování mu však „nemohli dokázat žádnou chybu ve věcech víry a mravů. Ale i tak mu zakázali mluvit o vážnějších náboženských otázkách (jako bylo např. rozlišování mezi tím, co je těžký a co lehký hřích), dokud nevystuduje teologii. Iñigo se podřídil, ale znechucený obtížemi, které zažil ve Španělsku, odešel v lednu 1528 do Paříže, kde se pustil do studování filozofie a teologie na tamní slavné univerzitě.” (Ondruš, R. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 370)

V metropoli Francie strávil Iñigo více než sedm let. Už v tomto období si uvědomil tragické rozpoložení západního křesťanství, které začali tříštit různí reformátoři. Iñigo konstatoval, že Katolické církvi škodí nejen pokles mravů, ale i velký nedostatek úcty a poslušnosti vůči církevním představeným. Co ho nejvíc bolelo, původní poslušnost vůči římskému Apoštolskému Stolci se změnila na jakousi zásadní nenávist. Působení v Paříži, během kterého poznal evropský duchovní odboj proti Církvi a zvláště proti papeži, Kristovu zástupci na zemi, způsobilo u Íñiga výraznou změnu. Zdá se, že do té doby pokládal za nejvýznamnější ctnost chudobu, avšak pařížský pobyt ho přivedl „k zvláštnímu zdůrazňování ještě jiné ctnosti, a to poslušnosti a bezpodmínečné oddanosti Církvi.“ (Ondruš, R. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 370)

Kromě studia se Iñigo věnoval i osobnímu apoštolátu mezi univerzitními studenty.

Dokázal shromáždit kolem sebe skupinu šesti přátel, kteří pod vlivem jeho duchovních cvičení a osobního vedení spojili navždy své životy s jeho dílem. Nejvýznamnější z nich, Francisco Xavier (uváděný také jako Javier), se stal apoštolem Asie, druhým apoštolem Pavlem Katolické církve. I jeho skutečné jméno je uváděno v různých obměnách, ale s největší pravděpodobností jeho plné jméno bylo Francisco de Jasu y Xavier (respektive Francisco de Jasu y Javier). V našich končinách se stal známým jako sv. František Xaverský. I on byl, podobně jako Iñigo, baskickým šlechticem. Kromě obou Basků byli členy první Kristovy družiny i Pedro Fabro, Alfonso Salmerón, Diego Laínez, Nicolás de Bobadilla a Simón Rodrigues. Dne 15. srpna 1534 se Iñigo sešel „se šesti společníky v kapli sv. Dionýsa na pařížském Montmartru k prvnímu vážnému společnému úkonu: všichni udělali slib, že budou žít v chudobě a čistotě a že budou sloužit duším ve Svaté zemi. Kdyby tam nemohli jít, dají se k dispozici papeži jako Kristovu zástupci.“ (Ondruš, R. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 371)

V té době už používal své nové jméno Ignacio a mimo neúnavného apoštolátu studoval teologii. V roce 1537 přijal na základě souhlasu papežského nuncia kněžské svěcení spolu s dalšími pěti společníky. Paradoxně se tak s dlouholetým odstupem splnilo přání jeho nebohého otce. Ignacio jako „nejmladší z osmi synů z 13 dětí svých zámožných baskických rodičů se měl stát knězem, ale rozhodl se pro životní dráhu důstojníka.“ (Ignatius von Loyola und sein Orden. In: Kirche bunt. St. Pöltner Kirchenzeitung, s. 15)

Zanedlouho začala nová společnost, kterou nazvali Compañía de Jesús (Společnost Ježíšova), se svou pastorační, teologickou a charitativní činností. Její členové však nemohli vyplnit slib poutě do Svaté země kvůli politickému napětí mezi Benátčany a Turky, proto se společnost věnovala pastoraci a péči o nemocné v italských městech.

Plán založení nové řehole dozrál v Římě v roce 1539. Obecný cíl byl nastíněn v dokumentu Formula instituti, kterou Ignác sepsal v roce 1539. Papež Pavel III. ústně schválil novou řeholní společnost 3. září 1539 a po překonání rozličných námitek a potíží ze strany kuriálních kardinálů ji církevněprávně potvrdil bulou Regimini militantis Ecclesiae dne 27.9.1540. To je oficiální datum zrodu nové řehole s latinským názvem Societas Iesu (zkratka SI).

V českých zemích zdomácněl její název ve tvaru Tovaryšstvo Ježíšovo (zkratka TJ), který odpovídá polskému označení Towarzystwo Jezusowe.

Na Slovensku později dostala řehole název Spoločnosť Ježišova (zkratka SJ). V papežské bule je doslovně uvedených Primi decem Patres societatis (Prvních deset pátrů společnosti) v tomto pořadí: Ignatius de Loyola, Petrus Faber, Iacobus Laynez, Claudius Iaius, Paschasius Broet, Franciscus Xavier, Alfonsus Salmeron, Simon Rodericus, Ioannes Coduri a Nicolaus de Bobadilla. (Srov. Bula Pavla III. z 27. září 1540: Regimini militantis Ecclesiae, s. 3)

V době oficiálního vzniku řehole nebyla ještě dobudována její organizační struktura a nebyly ani úplně jasné všechny aspekty její činnosti. Jelikož byla řehole plně podřízena Apoštolskému Stolci, papež Pavel III. určil nové řeholi zvláštní poslání: "pastoraci a posvěcení věřících kazatelskou činností, duchovními cvičeními, katechizací, službou ve zpovědnici, misijní činností mezi nevěřícími i jinověrci, jakož i bezpodmínečnou poslušnost Apoštolskému Stolci (4 sliby). Regule osvobozovala řeholníky od společné modlitby, ale obrovský důraz kladla na hlubokou filozoficko-teologickou formaci během povinných sedmiletých studií. Členy řehole zavazovala nesnažit se o získání církevních úřadů a hodností. Obecně načrtnutý cíl nové řehole v Formula instituti a v papežské bule rozpracoval Ignác v programu, který se skládal ze 49 bodů...“ (Kumor, B. Cirkevné dejiny. Novovek –rozkol v západnom kresťanstve, s. 203)

Po úředním schválení řehole bylo nutné provést volbu generálního představeného, nazývaného také generálem, a složit do jeho rukou řeholní sliby. Volba se uskutečnila 5. dubna 1541. Za prvního generála byl zvolen proti vlastní vůli zakladatel společnosti - Ignác Loyolský. Na rozdíl od řeholních slibů jiných řeholí profesové TJ kromě tří obvyklých slibů chudoby, čistoty a poslušnosti udělali i čtvrtý slib bezpodmínečné poslušnosti papeži. Síla řehole spočívá v její monarchické a centralistické struktuře. Do jisté míry připomíná vojenskou organizaci. Na čele stojí doživotně volený představený - generál řádu, „zvaný i Praepositus generalis nebo Černý papež, který ve své osobě soustředil nejvyšší výkonnou moc řehole. On jmenuje na omezené časové období provinciály, rektory, praepositi a superiory. On vysílá své vizitátory do provincií na inspekci nebo - pokud je nutné - také na převzetí jejich správy. Generál rozhoduje jako poslední instance o přijetí nebo vyloučení řádového člena a o jeho hierarchickém zařazení.“ (Otruba, G. Der Jesuitenstaat in Paraguay, s. 84)

Zákonodárnou moc má v řeholi v plném rozsahu generální kongregace. Ta může modifikovat řeholní instituce a volí generála, jakož i jeho asistenty, kteří jsou pomocníky generála. Asistenti reprezentují různé národnosti. Území, ve kterých řehole vykonává misijní poslání, se dělí na provincie a ty na asistence. Kromě centralistické struktury dodává sílu řeholi i mimořádně pečlivý výběr kandidátů, jakož i důkladná řádová a profesní formace. Členové řehole jsou zavázáni absolutní poslušností a přísnou disciplínou. Činnost řehole charakterizuje živá aktivita v apoštolátu, která se má projevovat v kultivování filozofického a teologického bádání, v rozvoji všech forem zbožnosti a pastorace. (Srov. Kumor, B. Cirkevné dejiny. Novovek –rozkol v západnom kresťanstve, s. 204-205)

Řehole měla od začátku výrazně církevní a papežský charakter zbožnosti. Misijnímu poslání jezuitů významně napomohla skutečnost, že se řehole mohla již od začátku přizpůsobovat místním podmínkám oblastí, v nichž vykonávala misijní činnost.

Mnozí historici vykreslují TJ jako militantní bojovnici proti protestantizmu. Boleslav Kumor však píše: „Společnost nebyla založena pro boj proti protestantské reformaci, ale z nutnosti se stala hlavní silou boje s touto reformací.“ (Kumor, B. Cirkevné dejiny. Novovek –rozkol v západnom kresťanstve, s. 205)

Je třeba zdůraznit, že i když řehole výrazně přispěla k úspěchu protireformace, jejím původním posláním nebylo potlačování jiných náboženství. Slovenský kardinál Ján Chryzostom Korec o tom píše: „Takový cíl se nenachází nikde v dokumentech řehole ... Co se týče způsobů práce, Ignác dal ještě za svého života roku 1556 důkladné úpravy jezuitům zaslaným do Německa a do Prahy - jezuité mají hledat jedině spásu duší a oslavení Boha, za to se mají denně modlit, dávat dobrý příklad křesťanských ctností, neboť to více působí na srdce než všechno ostatní. Peter Kanízius, druhý apoštol Německa, psal také v roce 1583, že jen dobrotou a láskou vůči protestantům lze získat jejich srdce pro Církev. V tomto duchu jako provinciál poslal i první jezuity do Trnavy.“ (Korec, J. Ch. Cirkev v dejinách Slovenska., s. 599)

Až na výjimky jezuité nesahali k násilným metodám, ale snažili se láskou a trpělivostí získávat nové ovečky do církevního stáda. Nová řehole však sehrála důležitou úlohu při vnitřní obnově samotné Katolické církve. Stala se historickou nezbytností v době, kdy Katolická církev prožívala hlubokou vnitřní krizi.

Ačkoli bula, kterou papež schválil Tovaryšstvo Ježíšovo, ohraničovala maximální počet členů řehole na 60, už o několik let později byl tento počet podstatně vyšší. Navzdory tomuto růstu Ignác jako generální představený nemohl ani zdaleka uspokojit všechny žádosti, s nimiž se na něj obracel papež, biskupové a panovníci. Ignác si uvědomoval, že na dlouhodobé uspokojení naléhavých potřeb Církve nestačí pouze skupina horlivých apoštolů, ale že je třeba vybudovat solidní instituce, které budou trvale připravovat na církevní službu rozumově i duchovně vyspělé pracovníky. Proto v roce 1551 založil v Římě Collegium Romanum, z něhož se zakrátko vyvinula dodnes existující Gregoriánská univerzita, pojmenovaná podle jejího spoluzakladatele a mecenáše, papeže Řehoře XIII. O rok později založil Ignác Collegium Germanicum (pozdější Germanicum-Hungaricum), které vychovávalo duchovní pro země střední Evropy.

Tato kolegia se stala předvojem rozsáhlého jezuitského školství, které mělo význam nejen pro Církev, ale také pro rozvoj celé západní kultury.

Společnost Ježíšova měla hned od počátku mnoho otevřených i skrytých nepřátel. Ignác Loyolský potřeboval hodně trpělivosti, diplomatického taktu a nejednou i rozhodné energie, aby obhájil a upevnil rozvíjející se dílo. Ale nejvíc se spoléhal na Boží pomoc, která vedla k založení řehole a účinně ji doprovázela v jejích pracích.

Ignác Loyolský zemřel 31. července 1556. Tehdy měl jím založený rád už asi tisíc členů ve třinácti řeholních provinciích a vlastnil kolem 100 domů a klášterů. Jako dědictví zanechal Ignác řeholi, kterou založil, nejušlechtilejší vlastnosti své osobnosti - vojenskou disciplínu, sebeovládání, houževnatost ve svém poslání, absolutní oddanost a poslušnost vůči Bohu a jeho pozemskému zástupci papeži. Ignác měl neochvějnou důvěru v neustálou přítomnost Spasitele při správě Katolické církve. Byl pevně přesvědčen, že v Římské církvi nadále přetrvává kontinuita žijícího Ježíše Krista.

Svou charismatickou osobností, svými vlastnostmi a organizačními schopnostmi, ale především svým sjednocením se s majestátem božského Spasitele Ježíše Krista zapálil oheň v srdcích svých věrných následovníků a položil tak dobrý základ pozdějších výrazných úspěchů řehole v misích, včetně působení misionářů v jezuitském státě v Paraguayi. Celá existence nové řehole měla nadpřirozené zaměření vyjádřené životním heslem zakladatele – omnia ad maiorem Dei gloriam (Všechno k větší slávě Boží).

Papež Pavel V. blahořečil Ignáce Loyolského v roce 1609, v kterém se začala psát historie jezuitského státu v Paraguayi. Svatořečen byl papežem Řehořem XV. v roce 1622. Světcovy ostatky jsou uloženy v boční kapli hlavního jezuitského kostela Il Gesu v Římě.

Řehole se rychle rozrůstala. V době Ignácovy smrti, v roce 1556, „působilo už kolem tisíce jezuitů téměř ve všech katolických zemích Evropy i ve všech portugalských koloniích: od roku 1542 v Indii, od roku 1547 v oblasti Konga, od roku 1549 v Japonsku a Brazílii. Ještě v 16. století začali jezuité s islámskou misí (1561) v Africe a pronikli do Habeše (1557). Ve východní Indii se usadili v roce 1562 v Makau a odtud zpřístupnili Čínu, kde zřídili misijní stanice v Kantonu (1583), Nankingu (1595) a Pekingu (1598). Obzvláště úspěšně se rozvíjely od roku 1590 misie na Filipínách, jediné misijní oblasti, v níž ani později nedošlo k většímu neúspěchu. Japonsko například zcela vyhubilo politicky podezřelé křesťanství a od roku 1637 se úplně uzavřelo před vnějším světem.“ (Otruba, G. Der Jesuitenstaat in Paraguay, s. 80-81)

Stojí snad ještě v této souvislosti za zmínku, že podle jednoho z nejnovějších zdrojů začali jezuité působit na Filipínách ne v roce 1590, jak uvádí Otruba, ale už v roce 1583. (Srov. Tschiggerl, H. Aus der Welt der Jesuitenmission, s. 11)

Karol Dučák

Použitá literatura

1. Autobiografía de San Ignacio de Loyola. (Texto recogido por el P. Luis Gonçalves da Camara entre 1553 y 1555). Dostupné z:
http://biblio3.url.edu.gt/Libros/autobiografia.pdf.

2. Bula Pavla III. z 27. září 1540: Regimini militantis Ecclesiae In: INSTITUTUM SOCIATATIS IESU, VOLUMEN PRIMUM. BULLARIUM ET COMPENDIUM PRIVILEGIORUM. Florentiae: 1892.

3. Faber, G. Ignatius von Loyola der heilige Hidalgo, in: MERIAN Baskenland, Asturien, Galicien, das Monatsheft der Städte und Landschaften im Hoffmann und Campe Verlag Hamburg, 1974, 27. Jahrgang, Heft 4, s. 49-51.

4. Ignaciánsky rok 2021-2022 pripomenie dar duchovných cvičení pre celú Cirkev. In: VaticanNews. Dostupné z:
https://www.vaticannews.va/sk/cirkev/news/2020-07/ignaciansky-rok-2021-2022-pripomenie-dar-duchovnych-cviceni-pre.html.

5. Ignatius von Loyola und sein Orden. In: Kirche bunt. St. Pöltner Kirchenzeitung. 26. Juli 2015. Nr. 30, s. 15.

6. Korec, J. Ch. Cirkev v dejinách Slovenska. Bratislava: Lúč 1994. 800 s.

7. Kumor, B. Cirkevné dejiny. Novovek –rozkol v západnom kresťanstve. Levoča: Polypress, 2002. 392 s.

8. Muela, J. d. l. H. La memoria y el legado de San Ignacio de Loyola. In: Revista Ecclesia. Dostupné z: https://www.revistaecclesia.com/la-memoria-y-el-legado-de-san-ignacio-de-loyola.

9. Ondruš, R. Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých. Na Slovensku prvé vydanie. Bratislava: Tatran, 1991. 728 s. ISBN 80-222-0277-0.

10. Otruba, G. Der Jesuitenstaat in Paraguay. Idee und Wirklichkeit. Wien: Bergland, 1962. 192 s.

11. Rahner, H. Ignác z Loyoly a dějinné pozadí jeho spirituality. Vydání první. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2012. 111 s. ISBN 978-80-7412-119-7.

12. Tschiggerl, H. Aus der Welt der Jesuitenmission, in: Jesuiten, 2011, Jg. 84, Nr. 4, s. 11.