Když se podívám na své vlastní zkušenosti i na zkušenosti mnoha svých ženatých a vdaných přátel a známých, docházím k závěru, že manželství je nejtěžší povolání na světě. Neznamená to ovšem, že nemá své krásné a úžasné stránky.
Svatý Pavel příhodně přirovnával Kristovo spojení s církví k manželskému svazku, protože nikdy jinde ve stvořeném světě nedochází v takové míře k tomu, že se dvě bytosti stávají jednou – byť ani tato jednota, po pádu lidstva do hříchu, nikdy nedosahuje úplné dokonalosti. A určitě jen máloco je tak úžasné jako chovat v náručí novorozené miminko nebo vidět, jak se poprvé usmálo; je to, jako když se Adam první den svého stvoření probudil a uviděl svítit slunce.
To, co mám na mysli, je o něco méně zjevné.
Před vstupem do manželství je téměř nemožné změřit hloubku sobectví, které se skrývá v naší duši a v duši našeho protějšku. Svátost manželství tajemným způsobem vymítá zlo, kdy ho povolá do akce a přinutí člověka vypořádat se s ním. Manželé musí rok za rokem překonávat nejrůznější těžkosti, osobní i rodinné, vnitřní i vnější – a tyto problémy, podobně jako plevel, nikdy zcela nezmizí, ale naopak se objevují na nových a nečekaných místech.
Pokud jsou manželé silní ve víře, budou pomalu a pokorně dělat pokroky, spoléhat na božskou Prozřetelnost a prosit Boha o pomoc. Vyžaduje to vytrvalost rodících se světců.
Buďme upřímní: před svatbou jsou ti dva tak zahledění do sebe navzájem a natolik emočně pohlcení jeden druhým, že ještě nejsou schopni objevovat (a díky tomu začít trpělivě překonávat) své četné nedostatky, skrytou zátěž, kterou si nesou z minulosti, a nevyslovená, možná podvědomá a často nerealistická očekávání do budoucnosti. Zamilovaní se v tomto zvláštním stavu předsvatebního snění za bílého dne mohou natolik soustředit na přítomný okamžik a na blízkost toho druhého, že je pro ně těžké podívat se z dostatečného odstupu na minulost a budoucnost i na sebe. Vlivem toho pak jejich manželství může být později náročnější, ale těžko najít způsob, jak by se člověk mohl určité míře iluzí vyhnout; cynik by jistě mohl říct, že lidé vstupují do manželství jen proto, že nevědí, do čeho jdou. Křesťanský realismus by s tímto názorem mohl souhlasit v globálním měřítku: Hospodin ve svém milosrdenství skrývá budoucnost nám všem, protože jak praví T. S. Eliot, příliš mnoho reality nesneseme. Proto se modlíme za chléb náš vezdejší, za chléb na každý den, a ne na celý rok. Bůh nám zjevuje svou vůli tady a teď, v lásce, kterou dlužíme člověku či lidem, jež svěřil do naší péče. Při plnění tohoto úkolu nevyhnutelně tápeme a občas to zpackáme. Naše vědomí toho, že jsme pouhá stvoření z prachu, pouhé děti, nás ochrání před tím, že bychom to fiasko zveličovali a propadali zoufalství nebo naopak bagatelizovali potřebu pokání a odpuštění.
Bůh věděl, co dělá, když svátost manželství učinil jako monogamní, celoživotní a nerozlučitelný svazek. Lidsky řečeno, jsou chvíle, kdy by člověk svého manželského partnera nejraději zabil nebo ho, mírněji řečeno, přemístil někam na druhý konec planety. To je těžko uvěřitelné, že? S mojí snoubenkou jsme si mysleli, že budeme platónský ideální pár, kde ti dva jeden druhému vždycky rozumí a neustále se k sobě chovají s vlídností a něhou. Jak by tomu mohlo být jinak, když tento jedinečný člověk je pro mě „vším“?
Ze zkušenosti však víme, že existuje něco jako unavenost životem. V těžkých chvílích, jež mohou trvat dny, týdny nebo měsíce, vaše sobecké já (mohu-li to tak vyjádřit) naléhá, abyste se postavili za svá práva, aby ten druhý bezpodmínečně kapituloval nebo dokonce abyste ten vztah, který (jak se to může jevit) k vašemu vlastnímu štěstí vůbec nepřispívá, ukončili.
Zde přichází ke slovu slepá víra. Říkáte si: „
Zavázal jsem se před Bohem slibem. Kdybych tenhle vztah ukončil, zpronevěřil bych se své víře v Boha. To znamená, že bych se zachoval jako ateista nebo jako ďábel. Já ale ateista nejsem a ďáblem být nechci. Proto ten vztah neskončím; naopak navzdory svým pocitům udělám všechno, co bude v mých silách, aby došlo k uzdravení, odpuštění a abychom se mohli posunout dál.“
V sekulárním světě si právě v tomto bodě většina lidí řekne: „
Dobře, musíme se rozvést, nejsme ’kompatibilní‘.“ (Jak ve svém proslulém výroku říká G. K. Chesterton: „
Poznal jsem mnoho šťastných manželství, ale ani jedno kompatibilní. Veškerým cílem manželství je překonat a přežít okamžik, kdy se nekompatibilita stane nespornou. Muž a žena jsou totiž nekompatibilní samotnou svojí podstatou.“ Hrozí jim tedy, že budou v napůl trvalém stavu nespokojenosti přecházet z jednoho vztahu do druhého, protože se nikdy naplno nevzdali své svobody.
Katolické manželství a duchovní život mají společné právě toto: nutnost plně se vzdát svobody sebeurčení. Obojí slibuje radikální znovuzískání svobody, která je mnohem lepší než ta, jíž jsme se vzdali.
Připadá mi, že v debatě o manželství a rodině jde právě o tuto důležitou pravdu:
manželská láska požaduje úplnost, věrnost, trvalost a, ano, sebeobětování až do konce; bez něho to není láska, nýbrž jen iluzorní napodobenina lásky, nehodná Božích dětí. Papež Benedikt XVI. o tom v encyklice Deus Caritas Est píše:
Monotheistickému obrazu Boha odpovídá monogamické manželství. Manželství spočívající na výlučné a konečné lásce se stává znázorněním vztahu Boha k jeho lidu a naopak: způsob, jakým Bůh miluje, se stane měřítkem lidské lásky. (§ 11)
Manželství bylo Bohem stvořeno k tomu, aby nám ukazovalo obraz jeho vlastní úplné, věrné a trvalé lásky. Boží milost pak umožňuje, aby lidské manželství – po pádu tak slabé, nepevné a křehké – bylo tímto obrazem a navzdory všem překážkám jím zůstalo.
Když církev brání nerozlučitelnost manželství, nejde o nic menšího než o obranu vznešenosti lidské lásky, stvořené, jako muž a žena, k obrazu Boží lásky, a když je jeho milostí uzdravena a vyvýšena, může se podílet na jeho nezlomné moci přemáhat zlo.
Pokud tento Boží obraz odmítáme, odmítáme tím i samotného Boha; neúcta vůči obrazu přechází na jeho archetyp.
Nehledě na jejich možné dobré úmysly, ti, kdo prosazují, aby na hostinu svatého přijímání byli přizváni rozvedení, kteří uzavřeli nový občanský sňatek, podporují kult falešného boha, modly; jejich víra není vírou církve, duchovního Izraele. V ďábelském převrácení výroku papeže Benedikta se tu lidská láska (nebo spíš její iluzorní napodobenina) stává mírou Boží lásky. Očekává se od něho, že bude nevěrný požadavkům své vlastní smlouvy. Přecházení z jednoho milostného vztahu do druhého se stává ikonou nekonzistentního a protiřečícího si božstva.
Nenechte se zmýlit; i takzvaný „pastorační kompromis“ znamená uctívání jiného boha, než je Nejsvětější Trojice. V tomto světském náboženství nejsou ani opravdové svátosti, protože manželský svazek Ježíše Krista s církví už není měřítkem a příkladem veškeré reality – včetně pravé podoby křesťana, jeho schopnosti milovat a být milován, odpouštět a přijmout odpuštění, trpět a zemřít.
Pastorační kompromis představuje odmítnutí křesťanství jako takového, v jeho nejhlubším a nejtypičtějším rysu, a sice zjevení lásky, která je nepředstavitelně náročná a zároveň nevýslovně milosrdná, kdy svým příjemcům propůjčuje samotnou touhu a schopnost žít evangelium.
Nechtěl bych, aby to vyznělo, jako bych říkal, že člověk, jemuž se rozpadá či úplně rozpadlo manželství nebo kdo se pokouší uzavřít nový sňatek, i když je dosud svátostně sezdán s jiným mužem či ženou, je „ztracený případ“, neschopný vykoupení. Bezvýhradně však
platí, že lidé v této situaci jsou vtahováni do hlubší účasti na Kristově kříži. Jsou voláni k tomu, aby svědčili o pravdivosti nerozlučitelného svazku Krista a jeho církve tím, že budou ctít svazek, který je v tomto slzavém údolí spojuje s jinou pokřtěnou duší, nehledě na to, jak hříšným, krutým či lhostejným se ten druhý po svatbě stal. Pokud podstoupí odluku a zůstanou sami, bude mít jejich svědectví podobu mučednictví bez krveprolití, kdy budou trpět samotou a napravovat množství hříchů spáchaných proti lidskému životu a Boží lásce. Pokud se rozvedli, ale vstoupili do nového manželství, bude toto mučednictví představovat holocaust: bude nezbytné vzdát se cizoložného pohlavního styku a žít spolu jako bratr a sestra, aby mohli v upřímnosti srdce přistupovat ke zpovědi a s čistým svědomím přijímat v nejsvětější eucharistii našeho Pána Ježíše Krista. Víme, že v určitých situacích je člověk víc obětí hříchů než jejich pachatelem, ale pokud chce člověk zachránit svou duši před věčným zahynutím, povolání ctít svátost manželství se za žádných okolností nelze vyhnout.
Duchovní růst se řídí určitým zákonem, sedmero zásadami, které platí pro vztah člověka s Bohem i pro jeho vztah s manželským partnerem. Růst často vychází z toho, že člověk projde touto zkouškou ohněm.
(1) Zkouška, přečin, fiasko.
(2) Skleslost, hněv, hořkost, výčitky, trucování.
(3) Doba boje, kdy andělé zápasí s démony.
(4) Vítězství andělů z Boží milosti.
(5) Zjištění základního problému, provázené pocity studu, pokoření a lítosti.
(6) Odpuštění, uzdravení, útěcha.
(7) Silnější, hlubší, bohatší láska, připravená čelit příští zkoušce, přečinu či fiasku.
Něco podobného tomuto cyklu se znovu a znovu děje ve většině manželství.
V konečném důsledku drží manželství pohromadě dvojí: naprostá oddanost slibu a úplná ochota odpouštět. Ani jedno ovšem není možné bez vyprošování si a přijímání Boží milosti v osobní a liturgické modlitbě. Bůh nás nezanechal osiřelé, ale my často jednáme, jako bychom byli sirotci, a k svému Otci se neobracíme.
Svatý Tomáš Akvinský projevil nadpřirozenou moudrost, když napsal:
„
Nerozlučitelnost svazku muže a ženy patří k dobrým mravům, protože
(1) jejich vzájemná láska bude věrnější, budou-li vědět, že jsou nerozlučitelně spojeni;
(2) také pečlivěji a šetrněji povedou domácnost, když si uvědomí, že mají navždycky společně vlastnit tytéž věci;
(3) brání to vzniku hádek, jež by nutně vyvstaly mezi mužem a příbuznými jeho manželky, kdyby svou ženu odvrhl, a ti, které pojí příbuzenský vztah, k sobě mají větší ohledy;
(4) navíc to odstraňuje příležitosti k cizoložství, k němuž by docházelo, kdyby muž mohl svou manželku, nebo obráceně, bez překážek odvrhnout; povzbuzovalo by to totiž snahy o další manželství.“
Všechny tyto důvody jsou naprosto jasné a správné.
Pokud člověk ví, že se svým manželským partnerem zůstat musí, bude se snažit svůj vztah zlepšovat tím, že bude projevovat lásku a řešit problémy, dokonce se bude snažit zlepšit i sám sebe, aby toho druhého potěšil.
V 1. listu Korintským se zdá, jako by svatý Pavel pokládal za nevýhodu manželství, že partnery nutí neustále myslet jeden na druhého, místo aby mysleli na Pána. Jeho přesvědčivou obhajobu duchovního života plně zaměřeného na oddanost Hospodinu sice plně uznáváme, ale stejně tak zřejmá je i pravda, že
neustálá starost muže či ženy o potřeby a touhy jejich manželského partnera je jedinečnou školou očišťování od sebestřednosti. Vezměme si to takhle: Většina lidí, pokud se člověk nechystá všechno předat Kristu a vstoupit do řádu, potřebuje vyléčit ze svého vrozeného sobectví vysilující školou služby, zvanou manželství a rodina.
Dále, jak argumentuje svatý Tomáš,
když víte, že to je „nadosmrti“, máte větší sklon dobře hospodařit s tím, co v domácnosti máte. Kdybyste se mohli se svou manželkou snadno rozejít, jenom pomyslete na to, jaké těžkosti by vám to přineslo ve vztazích s jejími příbuznými a přáteli, kteří žijí v blízkém okolí nebo jsou s vámi v jiném kontaktu. (Je pravda, že tento argument býval pádnější ve světě těsnějších společenských vazeb, kdy se lidé nestěhovali zdaleka tak často jako dnes.)
Kdybyste se mohli snadno rozejít, první vážné těžkosti nebo přetrvávající nespokojenost by se staly záminkou k rozvodu a nekonečnému hledání „dokonalého partnera“, který v tomto slzavém údolí prostě neexistuje. Mohli byste si najít jiného, který by vás chvíli uspokojoval, a pak se rozejít i s ním. Přesně to vidíme v moderním jevu bujícího smilstva, promiskuity, četných rozvodů a nesmírné bolesti působené manželským partnerům, dětem a dalším příbuzným, kteří musí žít v troskách zhrouceného manželství.
Boží moudrost v tom, že ustanovil veliké a neporušitelné tajemství manželství s jeho dary věrnosti, potomků a svátosti je zřejmá na mnoha rovinách – ale tuto neměnnou
moudrost mohou vidět jen ti, kdo se dívají jasným pohledem víry a očima rozumu zbystřeného vírou. Ti vědí, že existuje něco lepšího než tento život, vyššího než lidská svoboda a hlubšího než nezávislost. Znají základní pravdu evangelia: „
Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Upravíme-li výrok z 2. listu Petrova, „
učiníte dobře, když se toho budete držet jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci“ (2 Pt 1,19).
Jako dnešní lidstvo, jako západní svět a jako církev na zemi se nacházíme v temném místě – ale světlo Kristovo učení pro nás dnes září stejně, jako zářilo včera a jako bude svítit zítra, a zachraňuje duše, které ho přijmou jako cestu k věčnému společenství s Nejsvětější Trojicí. Jitřenka vzešla a vzkříšený Ježíš Kristus nově vzchází v každé věrné duši.
Peter Kwasniewski
Přeložila Alena Švecová
https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2021-13.pdf
07. 07. 2021, onepeterfive.com / RC Monitor 13/2021
Archiv časopisu -
https://rcmonitor.cz/periodika-rc,
Článek naleznete
zde.