Zdravím všechny, máme tu finále. Dnes je pátek 9.7.2021 a mě čeká třetí den bez Míši a do vysněného, vymodleného cíle necelých 13 km.
Noc jsem byl nucen strávit sám pod hvězdami a zdatným javorem, který mě chránil před případným deštěm, ale počasí mě aspoň v noci přálo a bylo teplo. Jen ráno bylo dost chladné, tak jsem vyskočil v 6:00 hodin ze spacáku a rozhodl se, že než zmrzat tak můžu klidně vyrazit. Míša mě sice prosila ať ji napíšu jakmile vyrazím, ale já se rozhodl, že ji napíšu, až se dostanu aspoň na 7 km od Santiaga. Ve městě Milladoiro jsem narazil na asi 30 poutníků, kteří se nechali hrdinsky přivézt autobusem a pak mně čtyři kilometry dýchali na záda, což jsem nevydržel a nechal se předběhnout a pod vousy si zabručel, že nemít v nohách 255 km, klidně je vyzvu na rychlostní závod.
I když to bylo jen těch 12,8 km tak jsem toho měl v předměstí Santiaga, kde jsme se potkali s mojí spolupoutnici Míšou, dost a už jsem počítal každý metr k cíli. Nakonec jsem před katedrálou stanul v 9:25 hodin, už za plných ostrých slunečních paprsků. Když jsem se dozvěděl, že mně nepustí do katedrály s batohem a neměl jsem ho kam dát, udělal jsem pár fotek, poděkoval pánu Bohu, svatému Václavovi a Josefovi za neustálou ochranu a doprovod a raději se jel za doprovodu Míši na Albergue aspoň trochu zkulturnit a udělat ze sebe hezčího člověka.
Stejně, jako asi každý poutník, toužím jak po požehnání, tak i po Compostele, jak tu říkají oficiálnímu potvrzení o pouti. Tak tu sedím opřený o zeď a s napětím čekám, až padne moje číslo a budu moct aspoň zatím neduchovně pouť ukončit.
Zatím bych chtěl velmi poděkovat všem za modlitby, jakoukoliv podporu a hlavně Daně, bez které by tyto články snad nebylo ani možné vydávat a vlastně i za to, že se ani trochu nebránila mému nápadu přinášet každý den příběhy z pouti a vydávala takovým tempem, že jsem byl i párkrát ve skluzu, když jsem psal článek za chůze i s hůlkami v ruce.
Pak chci také poděkovat i Míši, že to se mnou tak dlouho zvládala, přes veškeré trápení s bolestivými puchýři (kterých mě Pán Bůh ušetřil), i když to určitě někdy díky mému tempu chůze i se ztracením holí nebylo asi úplně jednoduché. Ale hrdinsky to zvládla, i když jí čtyři dny před koncem vyřadili z pouti střevní potíže a byla nucena mně vyslat, ať si splním svůj sen a dojdu to sám.
Na konci mé pouti mě čekalo i velké zklamání.
Trochu mně překvapilo, že zde v Santiagu určitě musí počítat s obrovským množstvím hladových poutníků po Boží přítomnosti a Slově a i přesto udělají jen tři poutnické mše svaté za den, na které je omezený počet lidí.
Tak mi doufáme, že spolupoutnicím ze Vsetínska se pro nás podaří podržet místo a budeme moct i tímto vrcholným aktem tuto úžasnou a skvělou pouť zakončit. Bohužel se nám nakonec do katedrály na mši svatou nepodařilo dostat – poutnice ze Vsetínska měli nakonec více štěstí a do katedrály se dostali s odřenýma ušima, ale přeci jen.
Zítra už máme koupené lístky na autobus do Madridu na letiště, do kterého pojedeme přes půl dne. Ani jsem nečekal, že to je tak strašně daleko – asi 600 km.
Přeji hezký zbytek dne a těším se na zítřejší předposlední příběh mé cesty do Santiaga de Compostela – ke hrobu sv. Jakuba.
