Má-li někdo problém odpustit,
měl by poprosit Ježíše po přijetí svatého
přijímání: „Pane, odpusť ty ve mně
této osobě, protože já to nedokážu.“
Apoštol Petr, smýšlející jako
starozákonní člověk, položil jednou Ježíši otázku, zda
má odpustit sedmkrát, tedy často. Tehdy
dostal odpověď, která jím bezpochyby
otřásla: „Neříkám ti až sedmkrát, ale
až sedmasedmdesátkrát.“ (Mt 18,22) To
znamená: vždy! Jinými slovy: „Pokud
chceš být mým učedníkem, nauč se vždy
všem všechno odpustit!“ Takový požadavek
nenajdeme v žádném jiném náboženství, protože zcela převyšuje přirozenou
danost člověka. A přece, právě tato
ničím neomezovaná ochota odpouštět je
klíčem ke štěstí a k pokoji na této zemi.
Kéž bychom dokázali prosit o odpuštění a kéž bychom i my dokázali odpouštět druhým. „Ano, odpustíte-li lidem jejich
prohřešky, i vám odpustí váš nebeský
Otec.“ (Mt 6,14)
„Odpustit“ Bohu
Jako misionáři(1) se vždy znovu a znovu
setkáváme s lidmi, kteří při těžkých životních
ranách s bolestí zvolají: „Jak to
mohl Bůh dopustit? To mu nedokážu odpustit.“
Například smrt mladé matky by
mohla v dětech či v manželovi velmi hluboko
narušit jejich důvěru v Boha. Nedokázali
by mu odpustit, že dopustil toto
utrpení. Často ho začnou nenávidět a následně vystoupí z církve. Lidé, kteří jsou
takovýmto způsobem zkoušeni, žijí sice
smířeni s rodinou, a dokonce i s okolím,
ale s Bohem „vykopali válečnou sekeru“.
Nedokáží anebo nechtějí Bohu odpustit,
že dopustil něco tak bolestného. Pouze
s citlivou pomocí a upřímnou modlitbou
blízkých a hluboce věřících přátel anebo
díky zájmu vnímavého duchovního otce
a při pohledu na ukřižovaného Ježíše, Boha
a zároveň člověka, lze přivést tyto lidi
k tomu, aby své utrpení přijali z Boží ruky.
Když potom tento těžce zkoušený a trpící
člověk pomocí modlitby znovu nabude
víry, dokáže v této víře a pokoře Bohu
důvěřovat. Tak to bylo i v případě trpícího Joba. Srdce, které bylo do té doby zatvrzelé,
prožívá tento opětovně nalezený
důvěrný vztah k Bohu jako smíření
s ním a zároveň chápe, že vlastně zde nebylo
nic, co by měl člověk Bohu odpouštět. Až když se duše smíří s Bohem, může do ní vstoupit pokoj, který je prvním
plodem smíření. Jaké štěstí při tom člověk
pociťuje!
Odpustit sobě samému
Odpustit sobě samému? V takové situaci
se ocitneme nejspíše tehdy, když i navzdory
nejlepším předsevzetím stále znova
upadáme do stejných chyb a hříchů.
I kdyby to nebyla žádná těžká provinění,
dokážou tyto chyby a nedokonalosti výrazně
zatížit naše spolužití v rodině i v práci a rovněž mohou být překážkou na naší
cestě křesťanské dokonalosti. Proti těmto
slabostem musíme proto rozhodně bojovat.
Když se nám to i přes veškerou námahu nepodaří, utěšuje nás Ježíš slovy,
kterými utěšil i svatou sestru Faustynu:
„Je mi nesmírně milé to tvé rozhodné
předsevzetí stát se svatou. Žehnám tvému
úsilí a dodám ti příležitosti k sebeposvěcení. Buď ostražitá, aby ti neunikla žádná
příležitost, kterou ti pošle má prozřetelnost
k posvěcení. Nepodaří-li se ti danou
příležitost využít, neztrácej klid, ale hluboce
se přede mnou ponižuj a s velikou
důvěrou se celá ponořuj do mého milosrdenství,
a tak získáváš více, než jsi ztratila,
neboť pokorné duši se dává štědřeji, více, než oč sama prosí...“ (Deníček, 1361)
Tato Ježíšova slova jsou pro nás útěchou i pomocí, abychom si dokázali odpustit.
Jen když vždy znovu sami sobě odpustíme,
můžeme také našim bližním vždy
znovu darovat odpuštění. Protože pokud
uznáme vlastní ubohost, dokážeme být
milosrdní, „jako je soucitný váš Otec“
(Lk 6,36). Jak dobře nám to udělá, když
jsme dobrotiví! Ano, prokázané milosrdenství
působí v našem srdci jako balzám.
Jelikož člověk je stvořen k Božímu obrazu,
je povolán milovat tak, jak miluje
Bůh. V tom spočívá pravé štěstí. Nejvíce
se Bohu stáváme podobnými, když napodobujeme
jeho milosrdnou lásku tím, že
odpouštíme, ale také tím, že sami prosíme o odpuštění. Tuto odpouštějící lásku,
kterou denně potřebujeme, si musíme od
Boha vyprosit. Když o to prosíme, otevíráme tím svoji duši pro tento dar – odpustit
všem lidem. Tuto milost chce Bůh, samozřejmě,
darovat každému. Odpuštění spočívá rovněž v rozhodnutí, že druhému nechceme
dělat výčitky ani se mu pomstít za
způsobené zlo. Kolik se tím může uzdravit!
Protože tehdy spadne z duše tíha, která
je v mnohých případech příčinou psychických
i fyzických nemocí. Nesmířlivý
člověk se dělá neschopným přijmout Boží odpuštění, protože jeho srdce se před
ním uzavírá a zatvrzuje. Pokud však s Boží pomocí učiní první krok a smíří se se
svým protivníkem, zatvrzelé srdce změkne.
Dokonce zmizí i pocit jistého odcizení
se Bohu, které člověka trápí často jen
proto, že se svým postojem nesmiřitelnosti
vzdálil od svého bližního. Odpuštění je
skutečně ten nejvzácnější dar, který si navzájem
můžeme darovat.
Pokud s druhými jednáme pokorně
a láskyplně, přináší to jednotu – jeden
z nejvznešenějších plodů odpuštění.
V tom je zářivým příkladem velký ukrajinský
apoštol jednoty, svatý arcibiskup
Josafat Kuncevič (1580–1623). Odpustil
svému vrahovi a všem, kteří mu usilovali
o život za to, že jako mnich a biskup kázal o věrnosti papeži a mnohé pravoslavné
přivedl k jednotě s Římem. A Bůh
učinil zázrak. Všichni ti, kdo se podíleli
na mučení tohoto pastýře duší, se obrátili
u rakve s jeho neporušeným tělem.
Kdyby svatý Josafat nebyl odpustil, nebyla
by vyslyšena jeho modlitba za jednotu
křesťanů. Také naše modlitba je vyslyšena
do té míry, v jaké odpouštíme. Odpuštění dokáže všechno napravit, promění
nenávist v lásku, „peklo“ v „ráj“ – nejdříve ve vlastním srdci, ale potom i v rodině
a společnosti.
Odpustit ano, zapomenout ne?
Ačkoliv má člověk vůli odpustit, může se stát, že si vždy znovu vzpomene na
způsobené zranění, především tehdy, když
jsou následky viditelné anebo ne ustále
přítomné, například újmou způsobenou
zákrokem lékařů. Kdo chce v takovýchto
případech následovat Ježíšovu lásku,
musí reagovat tak, jako by se nikdy nic
závažného nestalo, ačkoliv pocity volají
po odplatě. Kdo chce odpustit, již odpustil.
Je to v první řadě otázka vůle. Naší přirozenosti však musíme dát čas, než
bolest a emoce doznějí.
Vzpomínka na utrženou křivdu a utrpení
může vždy znovu vyvolat frustraci,
hněv, anebo dokonce i agresivitu a člověk
si může myslet, že skutečně neodpustil.
Ale ano! Chtít odpustit znamená odpustit!
Pokud jsme odpustili, je tato frustrace anebo
hněv spíše projevem bolesti než důkazem
nesmiřitelnosti. Tato bolest neumenšuje a neznehodnocuje odpuštění; právě
naopak, dává nám možnost, abychom odpuštění
vždy znovu obnovili a prohloubili,
čímž roste naše pokora a láska. Potom
zažijeme zázraky lásky a v našich srdcích
i rodinách prožijeme Velkou noc. Když si
my necháme odpustit a všem také odpustíme,
může v nás působit milost vykoupení
a zakusíme radost zmrtvýchvstání: odpuštěná
vina se stane pramenem radosti,
jednoty a pokoje.
Z Víťazstvo Srdca 121/2018 přeložil -dd-
(Redakčně upraveno)
Vyšlo v časopise Světlo 9. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
