Svatá Koleta z Corbie

Oddanost za oddanost, lásku za lásku.“ To bylo životní krédo světice, která stála u proměny řádu klarisek a jeho návratu k odkazu sv. Kláry. Vykonala velké dílo, jež by bylo nemyslitelné bez Božího požehnání a osobních dispozic ženy, kterou církev zařadila do seznamu svatých, a nejlépe tak ocenila jak ji samotnou, tak také její dílo. Svatost za svatost – mohli bychom parafrázovat výše citovaná slova této Francouzky, která žila před 600 lety.



Když se 13. ledna 1381 v severofrancouzském Corbie narodila, bylo jejím rodičům Robertovi a Markétě Boyletovým už téměř šedesát let. Byla jejich jediným dítětem, doslova vymodleným, a protože její narození přičítali přímluvám sv. Mikuláše, pojmenovali svou dceru Nicolette (Nicolas je francouzsky Mikuláš). Malou Nico lette či Colette (Koletu), jak jí zdrobněle říkali, vedli k Bohu, učili ji žít křesťanskou víru opravdově, ne jen na oko. Když v jejích 17 letech umírali, mohli opouštět tento svět s vědomím, že svou dceru vychovali dobře. Nemýlili se, ba jejich očekávání bylo mnohonásobně překonáno, Koleta k rodičovské výchově přidala i mnoho vlastního a s Boží pomocí vedla život, který ji dovedl až do nebe.

V 17 letech však ještě nebyla dospělá, proto jí na základě poslední otcovy vůle dělal poručníka P. Raoul de Roy, opat benediktinského kláštera, pro který tesař Robert Boylet pracoval. Opat jí měl najít vhodného ženicha, především bohabojného muže, který by jí byl oporou. Koleta ovšem o vdavkách nechtěla ani slyšet, ve svém nitru chovala jistotu nabytou při četných modlitbách, že není Boží vůlí, aby žila v manželství.

Složila soukromý slib panenství a někdy na přelomu století vstoupila poté, co rozdala svůj majetek chudým, do komunity nedaleko žijících bekyň(1). V roce 1401 však jejich společenství opustila s tím, že by se ráda přidružila k benediktinkám. V Corbie do jejich kostela chodívala už jako malá. Dokonce se s řeholnicemi ve svých devíti letech modlívala a nejednou k nim utekla pozdě v noci, aby se v jejich společenství modlila kompletář.

Nepobyla zde však dlouho. Sen, že se stane jednou z nich, se jí rozplynul a rozehnal jej při jednom mystickém zážitku sv. František z Assisi. Ten se jí ve chvíli, kdy oprašovala jeho sochu, zjevil a beze slov jí ukazoval směrem ven. Koleta si toto gesto vyložila jako výzvu k opuštění benediktinek, a protože se jednalo o sv. Františka, měla za to, že ji poslal ke klariskám v Pont-Sainte-Maxence.

Ani zde neměl její pobyt dlouhého trvání. Mladou ženu toužící po plnosti řehole trápila skutečnost, že z komunity klarisek vyprchal někdejší duch matky zakladatelky sv. Kláry. Na kolenou před svatostánkem poznala, že toto není místo určené pro ni, a vrátila se do Corbie. Bůh Koletě podal důkaz o správnosti tohoto kroku tím, že jí do cesty poslal minoritského kněze, P. Jéhana Pineta. Pod jeho vedením oblékla hábit františkánských ter ciářů a o něco málo později, 17. září 1402, se stala reklúzou, tj. poustevnicí dobrovolně zazděnou v cele při zdi kostela, oddávající se v této zřetelné odloučenosti od světa modlitbám a rozjímání.

K těmto činnostem však neměla tolik času, kolik by si sama představovala. Středověký svět obdivoval ženy takto viditelně se odstřihávající od světa a nejinak tomu bylo i v Corbie. U okénka její cely se brzy mačkaly zástupy lidí dychtivých rady nebo jen obyčejného slova mladé reklúzy. Aby mělo její zřeknutí se světa vůbec nějaký smysl, vydal místní opat nařízení, že lidé mohou vyhledávat chvíle s Koletou toliko dvě hodiny denně. Zbytek měla trávit tak, jak bylo reklúzám vlastní – tedy rozhovory s Bohem a rozjímáním o jeho velikosti.

Pro Koletu to byl také čas dalších mystických vidění. Opět byl jejich ústřední postavou Prosťáček z Assisi – při jednom z nich jí ukazoval, že se má aktivně podílet na proměně a očistě františkánské rodiny, a to ne pouze modlitbou z lůna své zazděné cely, ale osobně: Klečel v tomto vidění před Ježíšem, k němuž napřahoval jednu ruku s otevřenou dlaní, a k tomuto gestu prosby o almužnu přidával i prosbu, aby žena, kterou druhou rukou sunul dopředu před Krista, byla vůdčí osobností proměny františkánských řádů. Ke svému zděšení rozpoznala Koleta v oné ženě samu sebe.

Rozhodně odmítla byť jen uvažovat o tom, že by se měla ona, nehodná služebnice Páně, ujmout tohoto přetěžkého úkolu. Bůh na její obavy odpověděl dalším viděním, v němž před duchovní zrak své vyvolené předestřel zlatý strom v malé poustevně, kolem nějž záhy vyrostly mnohem menší zlaté stromky.

To už byla přímá výzva. Přestože jí P. Jéhan Pinet potvrdil, že asi skutečně půjde o podobenství adresované přímo jí a týkající se jejího úkolu ve světě a církvi, Koleta stále ještě váhala. Nevěřila si. Přesvědčena o své neschopnosti vykonat v tomto směru něco dobrého, zpěčovala se uposlechnout a pustit se do díla. Dostalo se jí tedy důkazu Boží vůle podobného tomu, jaký zakusil novozákonní Zachariáš: na tři dny oslepla a na další tři nadto ještě oněměla. Dále už Boží vůli odporovat nemohla. Po těchto šesti dnech pronesla slovy Mariinými: „Pane, jsem tvá služebnice.“

V roce 1406, tedy po čtyřech letech, opustila těsnou poustevnu, svou zazděnou celu. Obdržela dispens od papežského nuncia zrušit klauzuru a spolu s P. Jindřichem Baumem, s nímž se rovněž Božím řízením setkala, se pustila do díla obnovy františkánské rodiny. Svatá Koleta z Corbie „Oddanost za oddanost, lásku za lásku.“ To bylo životní krédo světice, která stála u proměny řádu klarisek a jeho návratu k odkazu sv. Kláry. Vykonala velké dílo, jež by bylo nemyslitelné bez Božího požehnání a osobních dispozic ženy, kterou církev zařadila do seznamu svatých, a nejlépe tak ocenila jak ji samotnou, tak také její dílo. Svatost za svatost – mohli bychom parafrázovat výše citovaná slova této Francouzky, která žila před 600 lety. Libor Rösner Svatá Koleta z Corbie 9/2019 5

Církev právě procházela nesmírně složitým obdobím, úpěla pod tíží papežského schizmatu. Dokonce i někteří z pozdějších světců stranili tu právoplatnému papeži, tu vzdoropapeži. Mezi ty druhé patřila též Koleta, která si u vzdoropapeže vystupujícího jako Benedikt XIII. vymohla v roce 1408 povolení k založení kláštera klarisek s přísnou observancí (na rodových pozemcích P. Jindřicha Baumeho v Baume-de-Frontanay) a také jmenování jeho představenou. Od téhož vzdoropapeže získala i dispens od povinnosti jednoletého noviciátu. (Nesmíme zapomínat, že měla tehdy 25 let. Co z ní asi muselo vyzařovat, že všechny tyto dispensy obdržela…)

Neradostné období církve se zvolna chýlilo ke konci, až je zdárně ukončil kostnický koncil sesazením stávajícího papeže i dvou vzdoropapežů a zvolením právoplatného, nyní již všemi uznávaného nástupce sv. Petra. Na Koletině díle se to nijak neodrazilo, hovoříme-li o právoplatnosti jejího poslání, stvrzeného před lety vzdoropapežem. Odrazilo se to však nepochybně v úspěšnosti tohoto díla rodačky z Corbie, poněvadž radost z ukončení schizmatu se nutně projevila i na vnitřním nastavení věřících a kléru, takže mnozí začali slyšet na volání po opravdovosti křesťanského života.

Ve svém domovském klášteře vychovávala Koleta zbožné a skromné sestry sv. Kláry ve františkánské pokoře, chudobě a radosti. Nejlepší z nich pak postupně jmenovala za představené stávajících klášterů, které buď reformovala podle ducha, jímž se celý ten čas řídila, anebo které sama založila. Krom toho prvního v Baume-de-Frontanay šlo ještě o 17 nově založených klášterů klarisek a ke konci jejího života se k této reformě přihlásilo bezmála 140 klášterů po celé Evropě. Samozřejmě k zakládání těch nových potřebovala nějaké pozemky a finance. (I na řešení těchto problémů je vidět, s jakým ohlasem se její dílo v tehdejší společnosti setkávalo. Podporovali je např. i slovutní vévodové Jan Bourbon či Filip III. Dobrý, kteří Koletě na svých državách poskytovali příhodné lokality ke stavbě.)

Ale nešlo „jen“ o klarisky. Také na mnohé mužské kláštery menších bratří sv. Františka zapůsobil duch vanoucí z klášterů nesoucích Koletinu pečeť a nechaly jím dobrovolně provanout své ambity a cely. Takto duchovně spřízněni s koletinkami, jak se klariskám reformovaným

Koletou začalo říkat, bratři poskytovali sestrám žádoucí duchovní službu. Koleta nebyla uzavřena jen ve zdech svého kláštera, ale jako představená stojící za radikálními změnami v klášterech dceřiných musela dosti cestovat. (I tady přetrval v platnosti pověřovací akt pro všechny kláštery, jež založí, vydaný vzdoropapežem Benediktem XIII.) A na svých cestách se setkávala už na zemi s těmi, s nimiž se později setkala v nebi, kupříkladu se sv. Vincencem Ferrerským, sv. Janem Kapistránem, či sv. Johankou z Arku. Pochopitelně reforma neprobíhala hladce, jak by se mohlo z těchto řádků zdát. Zejména zpočátku byla Koleta nucena čelit různým protivenstvím. V řadě klášterů narážela na zatvrzelý odpor, avšak její příslovečná pokora, která ji jako nejkrásnější šperk zdobila od útlého dětství, dokázala velice často rozdrolit zeď nepochopení a z houževnatých odpůrkyň reformy se staly její horlivé zastánkyně. Samozřejmě ne všude, mnohokrát se musela smiřovat i s neúspěchy. Nadto byla osočována z kdečeho, dokonce i z čarodějnictví. S Boží pomocí vše šťastně přestála a mohla pokračovat ve svém velkolepém díle, které uzdravovalo klášterní společenství ve Španělsku, Itálii či ve Flandrech a které spočívalo v radikální reformě v duchu matky zakladatelky, tj. v rozhodnutí vést život v naprosté chudobě a vydělávat si na chleba prací svých rukou, bez ohledu na původní společenské postavení té které řeholnice – zmíníme-li jen dva z nejzásadnějších rysů.

Nejen tímto záslužným počínáním si Koleta vydobyla velké jméno. Dovedla číst v srdcích lidí, poznávat jejich myšlenky, dokonce i vzkřísila mrtvé. Slynula mimořádnou zbožností a láskou k trpícímu Kristu. Právě úcta k Umučenému formovala její osobnost, její zbožnost. Pátek co pátek rozjímala od šesté hodiny ranní do šesté hodiny večerní tajemství Kristových ran. Nejednou přitom upadala do extáze. Lidé si vyprávěli také o extázích, které prožívala po přijetí Eucharistie. Bůh ji zahrnoval nepřeberným množstvím milostí, jimiž vyvažoval, nebo lépe řečeno, jimiž převažoval ďáblova pokušení, jež dopouštěl, aby na jeho milovanou vyvolenou dopadala. Z těžkých duchovních bojů s odvěkým nepřítelem odcházela Koleta se vztyčenou hlavou.

Datum své smrti, 6. března 1447 (v Gentu), Koleta předpověděla. Jiní předpovídali její brzké svatořečení, toto však byla předpověď lichá. Až v roce 1604 ji Urban VIII. prohlásil za blahoslavenou a až v roce 1807 Pius VII. za svatou. Ve své závěti zanechala svým duchovním dcerám tento odkaz:

„Před sebezapíráním dává náš Pán přednost tomu, abychom nesly svůj kříž. Tím je míněn náš slib svaté chudoby. Těžkým křížem je, když se snažíme mít něco jiného než Jeho, který vzal kříž na svá ramena a na něm chtěl zemřít. Drahé dcery, milujte tuto nádhernou ctnost nade vše, tak jako ji milovali Ježíš Kristus, náš přeslavný otec sv. František a naše matka a paní sv. Klára.“

Poznámka: (1) Bekyně byly ženy žijící životem řeholnic mimo tradiční kláštery. Nesložily sice řeholní sliby, protože buď neměly řeholní povolání, nebo nebyly do kláštera přijaty, ale rozhodly se zasvěcený život, opřený o modlitbu a chudobu, žít ve světě, případně ve vlastní komunitě.




Vyšlo v časopise Světlo 9. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK