Jak představuje Korán Ježíše a Marii
Existuje velký zmatek: Mnozí si myslí, že muslimové a křesťané mají dosti podobné
představy o Bohu. Je to omyl, jak ukáže následující článek o velmi různém
pohledu Bible a Koránu na Ježíše a Marii.
Už dlouhou dobu zaplavují
muslimští uprchlíci Evropu
a šíří svým náboženstvím, islámem,
zmatek, strach a hrůzu. Nezřídka
jsou lidé církví vyzýváni k velkorysému přijímání cizinců, aby ulehčili jejich
integraci, stále častěji jsou organizována
společná modlitební setkání.
Dokonce jsou muslimům dávány k dispozici
katolické bohoslužebné prostory
pro jejich modlitby, zvláště v pátek. Na
vysvětlenou se uvádí, že křesťanství a islám
jsou dvě různé cesty k jedinému Bohu,
rozdíly jsou prý nepatrné.
Jestli odpovídá toto smýšlení pravdě,
nebo vyvěrá jenom z povrchní znalosti
Koránu, je předmětem studií, které blíže
osvětlují pohled Koránu na Ježíše a Marii.
Maria, v Koránu Miriam, je vlastně
anachronická záměna se sestrou Mojžíše a Árona – má sice mezi všemi ženami
zvláště výjimečné postavení, které představuje
z talmudu pocházející a relativizující
chápání ženy v islámu: Miriam je jenom
„dívka“. Zde se jen v krátkosti zmíníme,
že oficiálně se vznik islámu představuje
jako zjevení „andělem Gabrielem“ Mohamedovi.
Mohamed je ještě málo historicky
probádaná osoba. Pokud je historicky
prokázáno, vznikl islám z jiných pramenů,
jako např. z rabínského židovství s jeho
spisem talmudu.
Miriamini rodiče žili v Koránem zakázaném manželství, což vrhá na Marii nepříznivé světlo. Tak se skrývá v Koránu scéna zvěstování, která je křesťany chápána
jako kladná. V Koránu má znehodnocující, protikřesťanský myšlenkový základ. Že
totiž Miriam uprchla od svojí rodiny, aby
se vydala na osamělé místo. To by vyvolávalo
v muslimském prostředí jenom pokyvování
hlavou a zlé pomluvy.
Duch Alláhův, „Gabriel“, který se zjevil
Miriamě v podobě pohledného muže,
aby jí podle vůle Alláhovy „nadělil syna“,
překrucuje osobu archanděla Gabriela,
jak ji známe z Lukášova evangelia.
To dokonce vyvolává ve čtenáři podezření,
že Miriam skrze tohoto posla Alláhova
otěhotněla.
I když je už zasnoubena, nebrání se
Miriam v Koránu, případně se také neptá,
„jak se to stane?“, ale říká jenom, že je ještě panna a není žádná nevěstka.
Zde je také znovu skrytá narážka na
talmud, který početí Syna Božího rouhavým
způsobem falšuje. Korán ostatně nevypovídá
nic o trvalém panenství Marie.
Ani o tom, že „dítě bude svaté a bude nazváno
Synem Božím“, protože je v islámu těžkým hříchem Bohu nějakého syna
„přisuzovat“. Proto je v islámu vyloučen
pojem „Matka Boží“, „Bohorodička“, jak
hlásal koncil v Efezu už v roce 431.
Protože Boží synovství je v Koránu
chápáno čistě biologicky, a je tedy pro
Alláha nemyslitelné a „nepřípustné“,
aby zplodil syna, proto je ve více súrách
vyhlášen hněv Alláhův nade všemi, kteří mu syna přisuzují. Alláh není proto nikdy
prohlašován za otce!
Z jiného zdroje islámu, z apokryfních
evangelií, jsou vzaty zázraky dítěte Ježíše, jako by ho hned po jeho narození jeho
Matka naváděla ke lži!
V Koránu je sice od začátku vyzdvihována
neobyčejná osobnost Ježíšova,
ale člověk přesto vytuší rouhání nekřesťanských pramenů, z nichž Korán čerpá.
Na rozdíl od křesťanského vyznání víry je Ježíš v Koránu (ostatně nazývaný Issa,
jménem bez významu pro dějiny spásy a vlastně skrytou urážkou křesťanů),
popisován, že nezemřel na kříži a nevstal
z mrtvých. Korán popírá výslovně
křesťanské kerygma utrpení a zmrtvýchvstání,
a tím také vykupitelské dílo Ježíše Krista, už před staletími proroky ohlášeného Mesiáše.
Význam slova „Mesiáš“ není v Koránu pochopitelný. Vždyť pro Korán je Ježíš jenom „bezhříšným“ prorokem, méně
významným než Mohamed, „pečeť proroků“.
Ale v křesťanském chápání není Kristus
jenom příjemcem božských zjevení,
nýbrž samotným zjevením Boha. Vždyť
on sám je Pán a ne jenom nějaký „prorok“.
Pravý člověk a pravý Bůh.
Protože Korán popírá také dědičný
hřích, nezná ani vykoupení, ani zástupné
smíření. Pojmem hřích se v islámu označuje jenom poklesek proti pravidlům Alláhovým
(kromě shora zmíněného hlavního
hříchu, který spočívá v absolutně
špatném pochopení Nejsvětější Trojice,
a který nemůže být odpuštěn!). Jestli Alláh
odpustí tyto „hříchy“ (poklesky), je
ponecháno na jeho libovůli, protože on
uvádí „do omylu, když chce“ a „stvořil
lidi a duchy pro peklo“. Jak je pak možné mluvit o milosrdném Bohu, kterého
se muslimové dovolávají vícekrát za den?
O preexistenci Slova (Logos) se neuvažuje, a už vůbec se neuznává. Jeden z hlavních
cílů Koránu spočívá v popírání božství a vykupitelského díla Ježíše Krista.Na druhé straně propůjčuje Korán Issovi
vlastnosti, které má jenom Bůh. Například,
„že dává život, že koná zázraky,
že přinesl pravdu, že je Slovo Boží, že je
posilován Duchem Svatým, že je naplněn
moudrostí, že jeho učení (Evangelium, Injil)
je „správné vedení, světlo a napomenutí
pro bohabojné“, že s ním přijde do
světa mír, že ho všichni lidé musí poslouchat,
že vstoupil na nebesa, že přijde znovu
v den soudu atd.
Jestliže je podle islámu biblický Kristus
identický s Issou v Koránu, pak by musel
Korán logicky uznat Krista jako Boha.
Proč to ale neudělá?
Korán tedy míchá dohromady lež
a pravdu a působí tím po staletí zmatek,
uvádí snadno do apostaze osoby slabé ve
víře. Protože islám není jenom náboženství,
ale také politická ideologie, která využívá
religiozity věřících, šíří se po staletí
násilím a snaží se o ovládnutí světa.
Účinnou ochranou proti agresivně
rozpínavému islámu jsou nejenom politická
opatření, ale v první řadě následování
proseb, které vyslovila Matka Boží od počátku mariánského věku (1830)
na všech svých místech zjevení. Jsou to
například přesná znalost křesťanské nauky,
katechismu, meditativní čtení Bible,
zvláště Nového zákona, ale také modlitba
především rozjímavého růžence, Anděl
Páně (!), prohloubení křesťanského
života, posty a odvážná evangelizace lidí
hladovějících po pravdě (tj. po Kristu),
přičemž se přičítá zvláštní význam hrobovému
plátnu z Turína, smírné sobotě jako
zástupnému smíru a především zasvěcení
se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
Vyšlo v časopise Světlo 8. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
