Kdo se dnes podívá na wikipedii na „náboženskou mapu“, dostane obraz, který ukazuje Evropu jako křesťanskou, katolickou,
protestantskou, ortodoxní. Vlastně je to zavádějící. Kontinent je sice kulturně zakořeněn v poselství Kristově, ale dnes
vládnoucím světovým názorem je bezbožnost. Stále bojovnější agnosticismus se stal státním náboženstvím.
Pro nás křesťany je velmi těžké
si to přiznat. Vždyť stále ještě
se vyskytují zbytky křesťanské
kultury, jejíž rozkvět Evropa zažila. Tak
si mnozí myslí. Také mnoho morálních
představ, které tvoří naše soužití, má křesťanské kořeny: třeba respektovat vlastnictví,
chránit životní prostředí, že lež ničí
soužití, že bližní se má respektovat a podporovat,
když to potřebuje…
Bohudíky, že existuje tato setrvačnost.
Jinak by v našich zemích dávno propukl
chaos. Ale systematické podrývání křesťanského obrazu člověka pokračuje. A dotýká
se také života křesťanů. V nedávných
měsících zveřejněná krize v církvi souvisí
úzce s rozporem vývoje křesťanského obrazu
a moderního způsobu života.
Tento vývoj byl předpokládán už před
staletími. S osvícenstvím nastala zřetelná
konfrontace. Historik Jean Daujat píše
například o Encyklopedii a z ní vycházejícího
myšlení toto: „Encyklopedie měla poskytovat úplný přehled o veškerém
lidském vědění, které bylo získáno lidským
rozumem. Její iniciátoři, Diderot
a velký matematik d’Alembert, z ní udělali zbraň proti křesťanství a všem náboženstvím, protože tvrdili, že ukazuje
bezmezné schopnosti lidského rozumu.
Encyklopedie měla obrovský vliv na rozšíření racionalismu, který se stavěl proti
každému zjevení a každému božskému vlivu…“
Velmi blízká byla proto snaha učinit
zákonodárcem člověka namísto Boha.
Emmanuel Joseph Sieyès, jeden z průkopníků Francouzské revoluce, přivádí
zvrat až k tomuto bodu: „Národ je přede
vším ostatním, je původem všeho. Jeho
vůle je legální, ona sama je zákonem…
Národ může chtít nějakým způsobem, stačí, že chce … jeho vůle je vždycky nejvyšším zákonem.“
Ještě jako kardinál popsal Joseph
Ratzinger situaci jasně v knize Ohne Wurzeln
– Der Relativismus und die Krise der
europäischen Kultur: „Tak zažilo křesťanství
v Evropě na jedné straně svoji nejpůsobivější podobu, ale současně vyrostla
v Evropě kultura, která představovala
nejradikálnější odpor proti náboženským
a morálním tradicím lidstva vůbec.“ Tento
protiklad nachází svoji porážku v moderních
ústavách. Tam neexistuje ani
v nejmenším vztah k vyššímu uspořádání hodnot. Rakouský ústavní zákon je toho
skvělým příkladem. Článek 1 říká jasně:
„Rakousko je demokratická republika.
Její právo vychází z lidu.“ Všechno právo, bez omezení.
Mohla by přijít námitka, že dnes přece
musíme dodržovat lidská práva. To je
pravda. Ale ta jsou také lidským dílem.
Jak ohebně se s nimi dá zacházet, uvidíme dále: nejsou žádnou překážkou proti
milionům usmrcení nenarozených dětí,
usmrcování starých a trpících, zavádění práva adopcí pro homosexuální páry, zničení pojmu manželství… Úředníci
EU se dokonce snaží prosadit potrat jako
lidské právo!
Je fakt, že naše západní společnosti
jsou tu bez pevného vztahu, bez nadčasově
platného pořádku. A tady je možná
každá nelidskost. Dnes se uznává, co vyhovuje
vlivným lobby a co se dlouhodobě
prodává v médiích.
Odpovídajícím způsobem označil kardinál
Ratzinger naši situaci ve svém kázání před papežskou volbou v roce 2003:
„Mít jasnou víru podle Kréda církve se
často pokládá za fundamentalismus, naproti
tomu relativismus, který se jako ve
větru pohybuje podle nějakých názorů
sem a tam, se dnes považuje za jediný
současný postoj. Vzniká diktatura relativismu,
která neuznává nic za konečně
platné a ponechává platit nakonec jenom
vlastní já a jeho choutky.“
Bez pevného základu však nemohou
křesťané obstát v bezbožném okolí. Dříve nebo později podlehnou svodům, lákáním, argumentům a bludným učením,
která převládají v okolí. Těmito bludnými naukami nejsou samozřejmě zasaženi
jenom laici, ale také kněží a biskupové.
Skandály se zneužíváním, které se objevily
v poslední době na veřejnosti v tolika
zemích (Austrálie, Německo, USA, Chile,
Honduras, Irsko…), to bohužel ukázaly
velmi zřetelně.
Netroufám si to skoro říci, protože to
zní tak šosácky, ba „fundamentalisticky“:
Co je třeba, je vědomí vymezení se vůči
novopohanství, odklon od falešně chápaného
„aggiornamenta“, nekompromisní
příklon k tomu, co církev učí od začátku.
Jenom tak může vyjít církev posílena
ze současné krize.
Vyšlo v časopise Světlo 8. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
