2. část seriálu Karola Dučáka přibližuje situaci Rudé armády ve 30. a na počátku 40. let a důvod, proč nemohla odolávat Němcům a pustila je tak hluboko do svého území. Byly to brutální čistky v armádě a odstranění nejzkušenějších a nejschopnějších velitelských kádrů ...
Zde najdete 1. část článku
- Velká vlastenecká válka - Porovnání kvalit Rudé armády a jejího protivníka
Velký teror
Jak již bylo uvedeno v předchozím textu, poměr sil Rudé armády a německého wehrmachtu, podporovaného spojenci, nenaznačoval převahu agresora, útočícího na největší zemi světa. Na základě toho se přímo vnucuje otázka, jak mohla taková vojenská velmoc, jakou bezesporu byl SSSR, utrpět tak těžké ztráty na začátku Velké vlastenecké války a tak dlouho ustupovat protivníkovi.
Při zvážení všech okolností je třeba jednoznačně konstatovat, že hlavní díl viny na počátečních neúspěších Sovětů padá na ramena arogantního diktátora J. V. Stalina, který způsobil své zemi nepopsatelné škody. Právě vinou sovětského diktátora gruzínského původu byla obranyschopnost Sovětského svazu na počátku 40. let 20. století nebezpečně narušena. Prakticky vše, co Stalin udělal v té době, podkopávalo bojeschopnost mohutné armády, kterou největší země světa disponovala.
Jeho největší chybou byl takzvaný Velký teror, který v druhé polovině 30. let 20. století do značné míry zdecimoval mimo jiných i armádní špičky a technickou inteligenci, podílející se na tehdejší rozsáhlé modernizaci armády.
Je třeba říci, že Stalin nebyl první, kdo začal uplatňovat teror vůči vlastnímu obyvatelstvu. Od prvního dne vzniku totalitní diktatury, kterou v bývalém carském Rusku zavedli bolševici v roce 1917, se pronásledování „vnitřního nepřítele“, především církví, stalo základní „pracovní“ metodou vládců největší země světa. Každý, kdo si dovolil mít jinou představu o životě, byl označen za nepřítele. Postižená byla obzvlášť inteligence a křesťané v SSSR. Bezbožný režim ignoroval Boží zákony a jménem bezbožníků začal válku proti lidem i proti Bohu. Stalin nebyl „objevitelem“ boje proti „vnitřnímu nepříteli“, ale právě on dovedl tento boj do tak obludných rozměrů, že zdecimoval lid země, jehož údajné blaho chtěl budovat. Tento teror oslabil i Rudou armádu a do značné míry ohrozil její bojeschopnost.
Při brutálních čistkách v armádě byly odstraněny nejzkušenější a nejschopnější velitelské kádry. Za oběť nesmyslným masakrům padli tři z pěti sovětských maršálů:
1. M. N. Tuchačevskij, zatčen 22.5.1937, popraven 11.6.1937.
2. A. K. Jegorov, zatčen 27.3.1938, popraven 23.2.1939.
3. V. K. Bljucher, zatčen 22.10.1938, zabit ve vyšetřovací vazbě 9.11.1938.
Popravy předčasně ukončily život i čtyřem armádním velitelům 1. stupně a deseti armádním velitelům 2. stupně. Ušetřen nebyl ani důstojnický sbor, který postihlo rozsáhlé zatýkání. Jen v roce 1937 bylo zatčeno 2 328 důstojníků a v roce 1938 dalších 4 952 důstojníků.
(Srov.
https://www.valka.cz/12052-Mytus-o-cistkach-v-Rude-armade)
Stalo se běžnou součástí života, že „
do pracovních táborů na Sibiři a často i na popraviště šli velitelé divizí a pluků, někde i jejich zástupci, rovněž šéfové různých vojenských ústavů.“ (Pacner, K.:
Neobyčejné okamžiky historie. Praha: Plus, 2017. ISBN 978-80-259-0618-7, s. 105)
K nejcitelnějším ztrátám patří likvidace maršála Tuchačevského, nejschopnějšího a nejzkušenějšího vojenského velitele v tehdejším SSSR. Kvalifikovaní odborníci jsou přesvědčeni, že kdyby Tuchačevskij nebyl popraven před válkou a pokud by Stalin namísto ignorování informací o blížícím se útoku nacistických armád proti SSSR lépe připravil zemi na válku, Němci a jejich spojenci by se nikdy nedostali k Moskvě, Leningradu a Stalingradu, ale byli by hned po začátku Operace Barbarossa zastaveni za hranicemi a vytlačeni z území
Sovětského svazu. Každý zasvěcený znalec problematiky se dokáže na základě faktů ztotožnit s takovým závěrem.
Když byla v roce 1935 zavedena hodnost maršála SSSR, Tuchačevskij se stal jedním z pěti nositelů této nejvyšší hodnosti v Rudé armádě. Už brzy se projevil jako mimořádně schopný reformátor a v pozici náměstka lidového komisaře (ministra) obrany zavedl reformy, díky kterým se z Rudé armády stala začátkem třicátých let 20. století nejmechanizovanější armáda na světě. Sovětský vojenský průmysl se modernizoval, konstantně zvyšoval a zlepšoval svou produkci, takže například ve „
výrobě tanků a letadel byl SSSR v 30. letech na prvním místě na světě.“
(
https://w.histrf.ru/articles/article/show/stiepien_gotovnosti_k_voinie_sssr_v_1941_godu)
Nejcennějším přínosem Tuchačevského byla jeho znalost vojenské strategie německých ozbrojených sil před druhou světovou válkou. Velmi dobře totiž znal Heinze Guderiana, který začal v Německu prosazovat novou koncepci vedení motorizované války, jejímž základem byly útoky soustředěných formací tanků, podporovaných motorizovanou pěchotou a vzdušnými silami. Navíc požadoval, aby od roku 1933 byly všechny německé tanky vybavené vysílačkami, protože komunikace a pružné vedení války byly podle něj předpokladem rychlého a koordinovaného postupu do vnitrozemí nepřítele. Také velitelé měli koordinovat vojenské operace z obrněného mob)
ilního štábu, pohybujícího se v blízkosti čela útoku.
(Srov.
https://www.idnes.cz/xman/styl/guderian-a-tuchacevsky-tank-strategie.A170130_133129_xman-styl_fro
S pokrokovou koncepcí Heinze Guderiana se seznámil i maršál Tuchačevskij. Němečtí a sovětští vojenští odborníci totiž v té době úzce spolupracovali. Dnes to zní přímo neuvěřitelně, ale
snad nejkrutějším paradoxem té doby byl fakt, že Německo vděčilo za svá pozdější velká vojenská vítězství na začátku druhé světové války právě Sovětskému svazu. Velký díl viny na takovém vývoji situaci neslo světové společenství, které se po první světové válce krátkozrace distancovalo od dvou zemí. Od Německa, kterému ne zcela oprávněně přičítalo vinu za rozpoutání první světové války, a od Sovětského svazu, který se vydal na cestu ateistického komunismu. Obě země, jak Německo, tak i Sovětský svaz, se snažily dostat z mezinárodní izolace, a proto přirozeně hledaly cestu vzájemné spolupráce. Oficiálně to umožnila Rapallská smlouva z roku 1922 mezi oběma zeměmi, která měla tajný dodatek, umožňující Německu obcházet Versailleskou smlouvu a tajně spolupracovat se Sovětským svazem ve vojenské oblasti. Němci tuto možnost v hojné míře využívali a vznikla dokonce společná sovětsko-německá vojenská zařízení. Němci mohli na území SSSR školit své letectvo, tankisty, dělostřelce a také testovat své tajně vyvíjené zbraně. Měli dokonce k dispozici ponorkovou základnu. Sovětský svaz na oplátku získal od Německa moderní vojenské technologie. Až do roku 1933 to nebyl problém, protože Výmarská republika, která v roce 1918 nahradila v Německu císařství, patřila k nejvyspělejším demokraciím meziválečné doby.
Když se stal Tuchačevskij architektem reformy Rudé armády, vypracoval novou vojenskou doktrínu, oficiálně přijatou v roce 1936. Přitom „
v zásadě rozpoznal stejná východiska a došel ke stejným závěrům jako Guderian.“
(
https://www.idnes.cz/xman/styl/guderian-a-tuchacevsky-tank-strategie.A170130_133129_xman-styl_fro)
Tuchačevskij prosazoval koncepci mohutných obrněných sborů, které by využívaly průbojnou sílu tanků. Takto se do výzbroje Rudé armády dostávaly nové modely tanků a obrněných vozidel, které později pomohly Sovětskému svazu odvrátit porážku ve druhé světové válce. Skutečným „
světovým unikátem bylo vybudování silného výsadkového vojska.“
(
https://www.postoj.sk/80205/smrt-marsala-tuchacevskeho)
Paradoxně, Tuchačevského popravili na základě falešných kompromitujících materiálů, které připravili v Berlíně v roce 1937. Právě nacistické Německo mělo totiž eminentní zájem na likvidaci sovětských vojenských špiček a arogantní, tupý sovětský diktátor na to Němcům naletěl.
(Srov.
https://www.reflex.cz/clanek/historie/79996/poprava-marsala-tuchacevskeho-pred-80-lety-byly-zahajeny-masove-cistky-v-rude-armade.html)
Nelidský Stalinův režim však likvidoval i špičkovou vědeckou a technickou inteligenci. Byly zřízeny speciální tábory pro konstruktéry a techniky, kde mohli rozvíjet svou odbornost v službě vlasti. Je známo, že i takový špičkový letecký konstruktér jako A. N. Tupolev, „část svých letadel vyprojektoval v jednom z těchto táborů. Spolu s ním ‘seděl’ i budoucí tvůrce sovětského raketového programu Sergej Koroljov.“ (https://www.postoj.sk/80205/smrt-marsala-tuchacevskeho)
Podobně skončili jiní letečtí konstruktéři, například N. N. Polikarpov, D. P. Grigorovič, nebo V. M. Petľakov. Zachránilo je jen to, že je Sovětský svaz nutně potřeboval a bez nich se nemohl obejít. Už méně štěstí však měli jiní konstruktéři, kteří stalinský teror nepřežili.
Patřil k nim například K. A. Kalinin, který byl popraven ještě před začátkem Velké vlastenecké války. Tento konstruktér totiž neměl takové štěstí jako A. N. Tupolev, „
jemuž byl původně navrhovaný trest smrti změněn na káznici...“
(
https://www.valka.cz/12409-Konstantin-Alexejevic-Kalinin)
Podobně i G. E. Langemak, jeden z konstruktérů „kaťuší", byl v září 1937 uvězněn, mučen, odsouzen v zinscenovaném procesu a nakonec v lednu 1938 popraven spolu s blízkým spolupracovníkem I. T. Klejmenovem. „
Oba inženýry popravili 11. ledna 1938…“ (Pacner, K.:
Neobyčejné okamžiky historie. Praha: Plus, 2017. ISBN 978-80-259-0618-7, s. 106)
Přitom „
perzekuce automaticky postihovaly i příbuzné už uvězněných ... Sirotčince se naplnily dětmi, jejichž oba rodiče byli zatčeni nebo popraveni. Hranice trestní odpovědnosti se vztahovala už na dvanáctileté děti... Sám Stalin osobně poslal na popraviště více než 40 tisíc lidí. Z ostatních členů politbyra si Stalin udělal spolupachatele tím, že seznamy odsouzených na popravu spolu s ním vždy musel podepsat i některý z nich.“
(
https://www.postoj.sk/80205/smrt-marsala-tuchacevskeho)
Podle spekulací některých historiků se Stalin držel pravidel krevní msty, která jako rodák z Kavkazu důvěrně znal. Takovým způsobem se údajně chtěl preventivně pojistit do budoucna proti hrozbě msty ze strany potomků svých obětí.
V tehdejším SSSR si nemohl být jistý životem opravdu nikdo. Ani bývalí nejbližší spojenci
Stalina. Do nemilosti upadl i předtím všemocný šéf NKVD Ježov, který byl zatčen 9. dubna 1939 a popraven v únoru 1940.
Za „přirozené“ nepřátele režimu byli považováni Židé, Poláci, Lotyši, Litevci a Estonci. Právě polský původ se stal téměř osudným i pozdějšímu maršálu a dvojnásobnému hrdinovi SSSR K. Rokossovskému. Rodák z Varšavy byl v rámci čistky v armádě zatčen, ale tomuto později „
slavnému vojevůdci paradoxně zachránil život tristní výkon Rudé armády v Zimní válce s Finskem na přelomu let 1939 a 1940. Stalin si uvědomil, že v represích vůči vlastní armádě zašel příliš daleko.“
(
https://www.postoj.sk/80205/smrt-marsala-tuchacevskeho)
Nebyla snad pro ruskou a sovětskou inteligenci vůbec krutější doba jako epocha despotického Stalinova režimu před a po druhé světové válce. Nejkrutěji však byla pronásledována Ruská pravoslavná církev a křesťané v SSSR vůbec. Bezbožný, krutý režim se obrátil nejen proti lidem, ale i proti Bohu a trest za to ho neminul. Ale o tom podrobněji v následující kapitole.
Karol Dučák
Článek průběžně vychází také na
www.priestornet.com, 30. 6. 2021
Další články - díly seriálu:
Zde najdete 3. část článku
- Stalinova válka proti Bohu + Diletantismus Stalina a ignorování hrozby německého útoku
Zde najdete 4. část článku
- Vražedná arogance Stalina
Zde najdete 5. část článku
- Nedostatečně rozvinutý sovětsky muniční průmysl a absentující motivace bránit totalitní režim
Zde najdete 6. část článku
- Jak Kazaňská ikona Matky Boží pomohla Stalinovi porazit Hitlera
Zde najdete 7. část článku
- Zásluhy Ruské pravoslavné církve
a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem
v druhé světové válce
Zde najdete 8. část článku
- Návrat Stalina k starým praktikám po válce
Zde najdete 9. část článku
- Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků
Zde najdete 10. část článku
-Éra Michaila Sergejeviče Gorbačova úplně změnila svět