První část - Smrt, bolest a naděje
"
Ale Bůh mu řekl:'Blázne! Ještě této noci požádají od tebe tvůj život a co sis nashromáždil, čí bude?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a před Bohem není bohatý."(Lukáš 12, 20 - 21)
1. kapitola
Láska klepe na dveře
Abych splnila svou povinnost, odcestovala jsem koncem května do Orange County (Kalifornie) v USA. Cestovala jsem v doprovodu svého duchovního vůdce a jednoho páru, kteří byli moji blízcí přátelé. V tomto období byla moje máma velmi nemocná a Pán mě požádal, abych začala připravovat rodinu na smutek. Zatelefonovala jsem domů a zeptala se na stav své mámy. Řekli mi, že její stav je stabilizovaný a přijde i můj bratr Carlos, aby byl v těchto pro nás těžkých dnech s námi.
I když jsem věděla, že není nejdůležitější to, že musím sehnat smuteční oblečení pro rodinu, byla to výjimečná zkušenost, protože se spojovala se smrtí někoho, koho jsem milovala a myslela jsem tím svou matku. Způsob, jakým mě vedl Ježíš, mi namlouval, abych pomalu připravovala svou duši a mysl a i mé rodiny na blížící se úmrtí v rodině.
Několik dní předtím požádal Ježíš mého duchovního vůdce a mě, abychom jednu hodinu během jednoho měsíce dělali noční adoraci na odčinění našich hříchů, hříchů našich příbuzných a celého světa.
6. června, dva dny před svátkem Letnic,
mi Pán nadiktoval tak, jak to obvykle dělá,
několik citátů z Bible,
abychom nad nimi rozjímali.
Potom dodal:
"Na sobotu popros někoho o pomoc
při pracích v domácnosti,
protože tě potřebuji u sebe
během přijímání téměř úplně odevzdanou."
Pochopila jsem, že Pán Ježíš nechce, abych se rozptylovala jinými věcmi a že bych se měla modlit a být připravena, když ke mně promluví. Dozvěděla jsem se, že můj bratr Carlos asi nepřijede, protože má problémy s ledvinami.
7. června v sobotu ráno,
po modlitbě chval, ke mně promluvil Pán:
"Chci, abyste mi byli odevzdaní,
nemyslete na jiné věci, počítám s vámi,
nech, ať ostatní dělají to, co si umínili.
Je třeba, abys dovedla jednat s klidem a rázně.
Důležité je, aby vše, co děláš,
bylo děláno s láskou ... "
Během toho, co jsem se s mým duchovním vůdcem modlila ranní chvály, přidala se k nám jedna osoba. Později přišel můj syn a oznámil nám hroznou a neočekávanou zprávu, že můj bratr Carlos zemřel doma v Bolívii.
Utekla jsem od Nejsvětější svátosti a plakala jsem ptajíc se Boha, proč si ho povolal ve chvíli, kdy ještě nebyl připraven. Alespoň jsem si to myslela. Dělala jsem si starosti, protože můj bratr byl rozvedený a podruhé ženatý a nemohl přistupovat k Oltářní svátosti. Mnoho kvůli tomu trpěl, protože vstoupil do našeho apoštolátu a intenzivně se modlil.
Mámě jsme to nemohli říct, protože procházela závěrečnou fází své nemoci. Rozhodli jsme se i se synem, že další den odjedeme do Bolívie. Vrátila jsem se do pokoje pomodlit se za jeho duši a prosila jsem o milosrdenství pro svého bratra, aby jeho duše nebyla zatracená a aby mé modlitby, kterými jsem se přimlouvala na jeho záchranu, byly včas vyslyšeny.
Ježíšova útěcha
Bylo to nevysvětlitelné, ale začala jsem cítit hluboký pokoj a obrovskou vnitřní radost, až jsem měla chuť se smát. Lekla jsem se své reakce a prosila jsem Pána Ježíše, aby mi vysvětlil, co se to se mnou děje.
A On mi řekl: "
Podívej se na mě!"
Dívala jsem se na kříž vedle mé postele a ten se rozzářil světlem. Potom Pán Ježíš pokračoval: "
Znovu ti říkám: Nevidíš mě s otevřenou náručí na kříži před sebou? ... Tvůj otec a bratr jsou už se mnou, tvůj bratr je už v bezpečí."
Později při večeři jsme zmiňovali smrt mého bratra a Pán nám přednesl jednu citaci z Bible, ze Skutků 7, 55 - 56, který zní: '
Ale on, plný Ducha Svatého, pohleděl na nebe, uviděl Boží slávu a Ježíše stojícího na pravici Boha a řekl: "Vidím otevřené nebe a Syna člověka stojícího na pravici Boha." '
Když jsem si přečetla tento citát, zůstala jsem ještě více posílena. Můj duchovní vůdce odsloužil za něho mši a já jsem požádala Pána Ježíše, aby mi dovolil pocítit, jak se cítí můj bratr Carlos a Pán mi ve svém nekonečném milosrdenství umožnil vnitřně poslechnout Carlosův hlas, který mi říkal, že je velmi šťastný. Pocítila jsem nesmírnou radost a nadšení.
Na druhý den v neděli 8. června jsem se připravovala na cestu na jeho pohřeb. Když jsem si chystala zavazadla, začala mě bolet levá ruka a hruď. Zavolala jsem své rodině v Bolívii a oni mě přemluvili, abych necestovala, neboť stav, v jakém jsem se nacházela, by to mohl ještě zhoršit. Přesto jsem měla silný pocit, že chci být s ním. Byl pro mě jako můj syn a přestože byl jen o šest let mladší, říkal mě "maminka".
Jako obvykle, rozhodla jsem se svěřit všechno do rukou Pána, ať mi On ukáže, co mám udělat. Vešla jsem do maminčina pokoje, aby mi dala požehnání na cestu a řekla jsem jí, že musím odcestovat a ona se rozplakala jako nikdy. Prosila mě, abych nikam necestovala, prý mě velmi miluje a potřebuje. Tehdy jsem pochopila, že toto je Boží vůle a že mám zůstat tady.
Poslala jsem tedy svého syna, moje dcera a muž už připravovali potřebné věci na pohřební hostinu. Přišlo mi to líto, ale rozhodla jsem se zůstat u mámy a strávit s ní její poslední dny.
Všechny části:
1. část
2. část
3. část
4. část
5. část
6. část
7. část
8. část
9. část
Převzato ze stránek
https://modlitba.sk/
