Přinášíme kázání P. Mgr. Miroslava Kulifaje při mši svaté na Novém Jeruzalémě v Jimramově.
Slova svatého evangelia podle Marka:
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali se mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“
Bratři a sestry, milí poutníci!
Po dlouhém období epidemie a s ní souvisejících restrikcích je nám dopřáno znovu se – relativně bez omezení – opět setkávat na slavení bohoslužeb a poutí, mezi které patří i poutě Nového Jeruzaléma. Smutná doba, která je – alespoň v to doufáme – za námi, více či méně poznamenala život každé rodiny, každého jednoho z nás. Covid někoho připravil o blízkého člena rodiny či přítele, někomu vzal práci, někomu na dlouhou dobu podlomil zdraví, někomu se možná vyhnul obloukem, ale na světě snad není nikdo, komu by nějakým způsobem nevstoupil do života... Tváří v tvář viru a s ním spojenému nebezpečí se nejen jednotlivci, ale celé lidstvo ocitli v podobné situaci, v jaké se ocitá malá rybářská loď na rozbouřeném otevřeném moři. Dezorientována, zmítaná vlnobitím a větrem, nebezpečně se naklánějící na tu nebo tamtu stranu, s žádnými nebo nejasnými vyhlídkami na zlepšení situace.
Rybářská loď je vedle kříže, vejce či stromu jedním z nejpřilnavějších a nejsugestivnějších symbolických vyjádření lidského života. Někteří možná znáte italského veristického spisovatele Giovanniho Vergu. Jeho nejznámější dílo Malavogliové, v pozdějších překladech známé jako „Dům u mišpule“, líčí osudy několika generací starého rybářského rodu Malavogliů a život typické sicilské vesničky v 19. století. Hlavním a dá se říct i jediným zdrojem obživy chudé rodiny je rybářská loď, která několikrát ztroskotá. Někteří členové rodiny u toho přijdou o život. Po mnoha peripetiích je rodina nakonec nucena svůj zdroj obživy prodat. Autor ve svém díle popisuje, jak se neštěstí se v lidském životě řetězí jedno za druhým až nakonec stáhne ke dnu všechny členy rodiny. Tato loď, která je zdrojem obživy a symbolem života, nese symbolický název „Provvidenza“ tedy „Prozřetelenost“. Vyjadřuje touhu jejich majitelů po Božím požehnání, ale autor, který Boží existenci odmítal, symbol lodě proměnil v trpkou ironii – v symbol nezvratnosti nešťastného lidského osudu. Loď je skutečně výstižným obrazem pro lidský život, ale v křesťanském pohledu má od Vergova symbolu daleko.
Život každého z nás je jako loď, která vyplouvá z přístavu. Když loď dorazí na otevřené moře, rybáři spustí sítě a začíná samotný lov. Každý člen posádky věří, že úlovek bude hojný, jinak by nemělo smysl se na zrádné otevřené moře vydávat. Náš život, stejně jako každá plavba lodí, má bod, ze kterého vyplouvá a bod, ke kterému směřuje. Výchozím bodem je přístav naší jistoty, místo, kde jsme se narodili a kam patříme, kde jsme mezi svými a kam se stále rádi vracíme. Abychom ale mohli vůbec něco ulovit, je potřeba tento přístav, tyto jistoty opustit: proto opouštíme své domovy, své rodné vesnice, abychom se vydali za svým životním cílem: za studiem, za prací, za životním partnerem.
Dnes víc, než kdy jindy cestujeme, poznáváme svět a nové lidi. Na otevřeném moři našeho života se pak začínáme realizovat, plníme si své sny, profesní i rodinné. To jsou roky naší zralosti a dospělosti. Po určitém čase se však loď začne ubírat směrem k bezpečí přístavu s úlovkem na palubě. Větším či menším. Tentokrát se ale ubírá k přístavu jinému, k přístavu věčnosti, který je rovněž pevným bodem a jistým cílem.
Plavbu života někdy pohání příznivý vítr, někdy je komplikována bouří a vlnobitím, někdy je bezvětří, a proto je potřeba pořádně zabrat do vesel. Někdy se loď nebezpečně naklání, někdy je vody na palubě příliš, tak že hrozí, že se převrhne.
V Markově vyprávění o utišení moře vidíme nejdřív rozbouřené moře a strach - „opuštěnost“ učedníků. Ježíš je sice s nimi, ale přestože moře cloumá s loďkou, on klidně spí! V momentech, kdy se s námi život nemazlí, jednáme stejně jako učedníci, a tak si uvědomujeme nestálost a křehkost naší pozemské existence, jejíž největší problém pro nás je, kdy se nemáme čeho chytit, chybí nám jistoty. Vidíme Krista, ale spícího, bez zájmu!
Posléze však vidíme Ježíše, který se vzbudil a krátkým povelem uklidňuje živly: „Mlč! Buď zticha!“ Vítr a moře poslechnou, neboť je to Bůh, který k nim mluví. Ten samý Bůh v Ježíši se hned ptá učedníků a ptá se také nás: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Bouře je zkouška. Nejen zkouška osobnosti, ale také naší víry. Nikdo z nás se ve svém životě zkouškám nevyhne, bouřky byly, jsou a budou. Věřit neznamená vyhnout se jim, ale dokázat jimi proplout s Ježíšem. Věřit znamená plout s Ježíšem na palubě, být s ním na jedné lodi. Ano, někdy si skutečně musíme sáhnout na dno, pocítit vlastní bezmocnosti, abychom pochopili, že sami se nespasíme, ale že k tomu potřebujeme Ježíše. Probudí ho naše modlitba. Modlitba, která má v těžkých situacích zcela nahradit zoufalství a strach.
Věřit za každých okolností, to je červená niť táhnoucí se vyprávěním o utišení bouře. Kdo se na život a otřesy, které sebou přináší, dívá Ježíšovýma očima, tomu je jasné, že Bůh ty, kteří jej z paluby svých životů sami nevykážou, ztroskotat nenechá. S jistotou neskončí jako loď „Prozřetelnost“ z Vergova románu. Zůstává na palubě, protože on je Emanuel – Bůh s námi. A když je s námi na palubě Bůh, kdo proti nám?
