Od roku 2002 se konává cyklopouť z FATYMu do Jeníkova. Podařilo se nalézt zápisky řidičky doprovodného vozidla paní Terezie Dobrovolné z první tehdy červencové pouti...
Ráno letím hodně brzo nakoupit, protože vím, že pokud nebude snídaně včas, tak už nepřiměji ty, kdo nás opouštějí, aby se najedli. Po snídani přelepím otcovy rány, které se v noci odlepily a odnosíme do auta věci. Otec se jde obouvat, ale protože vidím, že mu to nejde, zavážu mu alespoň boty.
Nasedneme do auta a jedem na nádraží. Ti, co jeli na kolech, tak tam doráží ihned po nás. Vyřídím formality k odeslání otcova kola, které si posílám sobě domů, aby nemusel na Šumnou.
Na perónu se rozloučíme a zamáváme těm, kteří nás opouštějí: otec Marek, Kája, Zdeněk a Radek. Zamáváme a s trochou smutku se vracíme na faru, kde máme zbytek. Otec František se do nás pustí, že jsme vše zbytečně dramatizovali, a že jsme se jako ženské do všeho zbytečně pletly, že by otec Marek dojel i tak, ale že to byla zbytečná péče. Ohradím se, že by otec Marek nedovolil to, co by považoval za zbytečné, a že nám Pán Ježíš přikázal, že se máme milovat a pro druhé obětovat, když toho oni potřebují, i když to nepotřebují, a kdyby měl havárku on, dělala bych to stejné pro něj, ale pochybuji, že je to o.F. je schopen pochopit, a tak jdu raději zavolat domů, protože jsem to večer už nestihla a taky musím domluvit u pana doktora, že tam přijde otec Marek na převaz.
Vyrážíme na poslední úsek- jedeme domů.
Projíždíme poslední města, která již znám, a tak klidnější, i když pořád stejně unavená, a navíc mám děsnou rýmu. Přijedeme za Jihlavu a domluvíme se, že se tam najíme v malé hospůdce. Čekáme na poutníky v autě- Stáňa spí a já přemýšlím o všem, co jsme prožili...
Asi za hodinu přijíždějí naši přátelé, a tak jdeme do hospůdky na oběd. Jenom o. F. si postaví hlavu, že do hospody nejde. Takže zůstává v autobusové čekárně.
Po obědě se domluvíme, že se sejdeme v Moravských Budějovicích, ale my tam autem budeme za hodinu. Rychle se rozhodnu, že odbočím do Kostelního Vydří- nenechám ležet ladem příležitost se sejít s P. Melicharem. Mám štěstí, je tam a má čas. Je to úžasné, když nemusím trpět pocitem, že někoho zdržuji, nedívá se na hodinky, není nervózní.
Nečekaně mi zvoní mobil a kluci oznamují, že jsou v Budějovicích. To je průšvih, protože já jsem právě uprostřed svaté zpovědi. Domluvím se, že se uvidíme později.
Uvidíme se za hodinu. Všichni jsou v pořádku, a tak se rozhodneme, že další zastávka už není nutná. Zajedeme na faru, kde vyndáme nějaké věci a Stáňa už tam zůstává. Po mém příjezdu domů přijíždějí poutníci k nám asi za hodinu. Máme s mamkou připravenou večeři a chlapi se do ní s chutí pouští. Zvoní mi mobil, volají z nádraží, že mi přišlo kolo. Za chvíli volá otec Marek, zda všichni dorazili v pořádku.
Celou cyklopouť končíme mší svatou v kostele ve Vranově. Slouží otec Nic, a je to všechno prima. Večer uléhám do své postele, která voní létem, a jsem ráda, že jsme vše tak zvládli, ale přece jen tam trocha nostalgie je, že končí jedna z mých nejkrásnějších dovolených, jaké jsem mohla zažít, protože už ráno se vše vrátí do starých kolejí, ale ať se stane cokoliv, vzpomínky ty, krásné zážitky, útržky štěstí nikdy nikdo nemůže vzít, protože takovou moc nikdo nemá a předčí i zlobu, žárlivost, nepochopení, opuštěnost uprostřed všech lidí. I toto jsem si přivezla z pouti, která pro mě tolik znamenala- týden, kdy jsem nebyla opuštěná, ale byla jsem součástí opravdového týmu.
"Dobrý Hospodine, a věčný Bože, přijmi naše díky za to, že jsme týden mohli prožít ve výborné partě lidí, které jsi nám poslal, že nám spolu mohlo být dobře, a že jsme měli druhého vždy, když bylo třeba. Prosím, přijmi naše úmysly a předsevzetí, se kterými jsme na pouť vyjížděli a požehnej všemu dobrému, co se na této pouti v každém z nás narodilo. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
