Od roku 2002 se konává cyklopouť z FATYMu do Jeníkova. Podařilo se nalézt zápisky řidičky doprovodného vozidla paní Terezie Dobrovolné z první tehdy červencové pouti...
Ráno zvoní budík. Nechce se nám, ale musíme- ještě to máme daleko. Převážeme rány, ačkoliv se otec rozplývá nad tím, jak jsou krásné, dám tvrdě najevo, že nesdílím jeho nadšení a snad, aby se mě zbavil, nechá si je převázat. Posnídáme a vyrážíme.
Vidíme, že otce to bolí, ale raději by umřel než to přiznat. No, každopádně je přece dospělý.
První zastávku máme v poledne, protože poutníci jedou dnes pomalu zbývá nám ještě hodně kilometrů. Jsme v nějaké vesnici, kde si kluci mění vodu. Otec s sebou plácne na zem a leží. Je vidět, že mu není dobře. Když se modlím "Anděl Páně", tak pouze sundá čepici a sedí.
Jedeme tedy se Staňkou najít vhodné místo a modlíme se bolestný růženec zvláště za Zdenka, který nevypadá taky nejlépe, a za otce. Místo nacházíme asi 2 km od Kolína. Na velké louce u silnice. Pozemek patří prodejně Hyunday, která také stojí na této louce. Jdeme se tam zeptat, nabrat vodu a prohlédneme si auto. Krásné.
Čekáme v autě až přijedou. U dveří mám prasklý kolíček, který by je držel otevřené, a tak se stále zavírají. Svačím jogurtový nápoj- velmi řídký, když nedám pozor a pustím dveře! V tu chvíli mi dveře narazí do lokte ruky, která drží kelímek s jogurtem, který je rázem všude. Na tričku mém i Staňky, na skle, na volantu, řadicí páce, ve Stančiných vlasech, protože se právě pro něco ohýbala- hotovo vymalováno. Mám po svačině.
Za chvíli přijíždějí chlapi, právě když jsme odklidily následky katastrofy. Otec rovnou uléhá, a když se jdu podívat na obvazy, zjistím, že má asi teplotu.
Prý se peloton dohodl, že budeme obědvat v restauraci- dobře. Vybraly jsme v Kolíně hned tu první, i když Radek se Zdeňkem naříkají, že je drahá. Vybereme jídla a povídáme si, když otec řekne, že ta čára, která mu běží od ruky nahoru je stále větší. Na důkaz svých slov nám to ukáže. Je mi jasné, že jde o otravu. Hned to taky řeknu nahlas. Otec mě zpraží pohledem, ale přidává se i Radek, Jirka a pan Struhař. Ve chvíli, když mi přinesli jídlo prohlásí otec, že tedy zajedeme k doktorovi. Nechávám asi půl jídla být, rychle platím, aby si to nerozmyslel. Ještě mi číšník vysvětlí, kde je nemocnice a už jedeme. Otec se snaží dávat instrukce, kdy kde a jak se sejdeme, ale otec František nás všechny pobaví a zaskočí zároveň. Pronese totiž: "nedělej si starosti, my si tady dáme ještě nějaký to pivko, no a pak se uvidí." Tedy přiznávám, že jsem o. F. považovala více za "vzorňáka", ovšem takto je mi mnohem sympatičtější. Ne, že bych schvalovala to pivko, ale spíše to, že na to vůbec pomyslel.
Chvilku trvá, než přestanu být nervózní z toho, že vedle sedí otec, který možná víc než bolestí, trpí mým stylem jízdy, ale zas to nese statečně! Pak nalézáme nemocnici. Když nalezneme i chirurgii zjistíme, že nejsem jediní, kdo tu čeká. Z věčného ježdění po doktorech s rodiči, jsem trochu zmatená a jednám za otce, jako by nemohl mluvit, ale on se ani moc nebrání. Už si zvykl na moje zkraty.
Vyběhne sestra...rychle jí nacpu doklady a stručně seznámí se stavem pacienta. Pohlédne na mě dost naštvaně a pacient ji taky moc "netlačí". Sedíme asi 10-15 minut, když opět vyběhne sestra: "Doktoři šli operovat- nikdo tady není! Vy s rukou si běžte na rentgen, vy si na nohu dávejte obklad z octa, to do rána vydrží, vy přijďte zítra a vy z toho Znojma musíme jet jinam, nebo si počkat na pohotovost, otvírají za tři hodiny."
"Ale on má zřejmě otravu krve!!"
Ani by se na něj podívala pokrčila rameny a podala mi občanku a kartu pojišťovny a zavřela dveře. Možná to poslední bylo rozumnější! Jenom jsem si vyměnila pohled s otce, to asi taky bylo silný kafe- no jo, vždyť on žádný nepije.
Jedeme tedy zpět do hospůdky, abychom se domluvili, co bude dál. Začíná pršet. Naši už stojí venku a o něčem se radí. O. F. navrhuje, aby se to nepřehánělo, že otec Marek může normálně pokračovat. Což mu zase teda tvrdě vyvracíme. Nejlepší je, že hlavní aktér stojí opřen o auto a mlčí. "Jako beránek vedený na porážku..." bleskne mi hlavou. Staňka se rozhoduje, že pojede na otcově kole. Nemůže autem, nemáme totiž místo. Je volné pouze jedno. Jedeme tedy do Kutné Hory, co ostatní míří do Čáslavi.
V Kutné Hoře nalézáme nemocnici a jdeme na chirurgii rovnou. Jenže vejdeme špatně a hrneme se rovnou na lůžkovou část. Ujímá se nás sympatická sestra, která se na ruku jen koukne a prohlásí, že ho určitě musí přijmout.
Otec na chodbě rozvádí, zda myslela, že tam bude ležet.
"I kdyby, tak si alespoň odpočinete."
Víc to nerozebíráme. Jednak je to zbytečné, a jednak, přicházíme na ambulanci. Během několika minut je přijat a já slyším pouze některé řeči a zvuky za dveřmi. Tedy ne, že bych stála s uchem na dveřích, ale do čekárny slyšet je.
Potom přichází nějaká paní, právě když za dveřmi ženský hlas zjišťuje jestli se pan Dunda někdy v posledním týdnu myl. Pokoušela jsem se mu večer omýt nohy od prachu, ale bez vody - pouze navlhčeným ubrouskem to nešlo.
Seznamuji se s nově příchozí ženou, která sedí naproti dveřím, za nimiž zmizel otec. Otevřením těch dveří vidí tedy dovnitř. Velmi barvitě mi líčí, co se za otevřenými dveřmi děje. Vzhledem k vysokému výkonu své fantazie si to dovedu představit a je mi z toho na nic, když si uvědomím, že trpěl zbytečně o několik hodin déle, ale prolétne mi hlavou: "Ivane, ty palice dubová..." Ale dobře mi není. Jednak je mi líto, že musí někdo z našeho týmu trpět bolestí, jedna se mi honí hlavou myšlenky na nemocného Zdeňka, na kterého jsme díky zranění zapomněli a také přemýšlím, kde jsou ostatní.
Asi po 30 minutách vyjde otec ven. Celkem se mi uleví, že jde po svých nohách, a že nám ho dají domů. Cestou k autu si neodpustím malou přednášku o nezodpovědnosti k sobě samému, což hraničí s pátým přikázáním, a také o tom, že být za každou cenu samostatným, tvrdohlavým a umíněným, nemusí být vždy to pravé ořechové. Otec projeví svoji vděčnost nad s tím, že jsem nebyla v ordinaci, protože by si takové kázání musel vyslechnout i od paní doktorky, a já pochopím, že ačkoli svoje řeči myslím v lásce, je čas tento rozhovor ukončit.
Teprve teď si všimnu, že kolem té nemocnice běháme asi pořád dokola, konečně se otec zeptá kudy z toho labyrintu a vrátný nebo kdo to je nás pošle na opačný konec kde jsem tvrdila, že to určitě nebude. Takže musím snést promluvu na téma, když si vzpomenu, že jsme byli pár metrů od auta, ale protože přednášející má pravdu, mlčím.
Zajíždíme k lékárně, kdy si otec chce léky vyzvednout sám, aby tam zanechal ty, které jsou proti bolestem.
Spojíme se s naším týme, který na nás čeká. Otec chce odjet hned domů vlakem. Všichni se mu to snažíme vymluvit, že je to nesmysl. Do této scénky vstupuje o. F., který naznal, že to otec Marek pouze dramatizuje (?!!), a že by se mohl klidně střídat se Stáňou v jízdě až do Číhoště. Otec Marek se debaty nezúčastňuje, ale my ostatní dost živě. Máme totiž jenom jedno místo v autě a je asi pět odpoledne- prší. Otec František trvá na svém, ale my ostatní také. Nakonec nás zachrání netrpělivost otce Marka, protože rozhodne, že když budou kluci Stáně pomáhat je schopná dojet do Číhoště, on pojede se mnou autem a ráno vlakem domů.
Bohu díky, konečně něco rozumného. Rozjíždíme se. V autě jsem chtěla s otcem mluvit o některých osobních věcech, ale protože vidím, že mě nechce a nebo nemůže pochopit, raději toho nechám. Asi je mu také dost špatně.
Přijíždíme do Světlé, kde se domluvíme s panem farářem, který nám dá klíče od Číhošťského kostela. Přijedeme do Číhoště a otec se jde modlit. Já zůstávám v autě a modlím se tam. Projevuje se u mě totiž starý problém. Velmi obtížně zvládám, že bych měla vstoupit na místo, kde před tím někdo velmi trpěl, a že sem byl P. Toufar znovu zavlečen ještě v zuboženém stavu, je mi známo. Pamatuji, že jsem tento problém měla vždy- jako bych ze zdí budovy slyšela nářek trpícího, pak se začnu dusit. Velmi živě si pamatuji, jak jsem omdlela v mučírně na Křivoklátě, a taky jsem se celou cyklopouť Číhoště bála.
Přijíždějí ostatní a je potřeba, abych se zvedla i já. Cítím, jak se mi třesou nohy. Ovšem nikdo nesmí nic poznat (přece neodhalím slabost tvrdé Terezie). Na velmi vratkých nohách dojdu do sakristie, abych pomohla nachystat na mši svatou, ale je mi opravdu špatně. Když pomáhám s oblékáním kněze, třesou se mi tolik ruce, že raději uteču k chystání čtení a darů.
Z celé mše svaté vnímám pouze to, jak se mi těžce dýchá a prosím, abychom odtud, co nejdříve odešli. Hned po mši svaté rychle sklízím a zatím, co se ostatní modlí, já sbalím otcovi věci a čekám venku, kde se konečně uvolní moje dýchání, a cítím, že mi začal téct slzy, ale vím, že teď už mi bude dobře, že nejtěžší úsek jsem zdolala, aniž by někdo něco vytušil.
Když přijedeme na faru chystám se, že hned zavolám mamce, jak jsem slíbila, ale dříve než stihnu začít hovor, začne otec vztekle vytahovat věci z auta. Na můj dotaz, proč to dělá zahučí, že se ode mne nedočká ničeho jiného než fňukání. Mám na jazyku něco o tom, že když neví, o co jde mohl by mlčet, ale právě zvoní mobil a ozývá se z něj otec Nik. Krásně to Hospodin načasoval, mám radost, že je otec Nik v pořádku a raději předám mobil otci Markovi, jednak jsem s o. M. vyčerpala téma a potom, když otec telefonuje, můžu já v klidu vynášet věci, aniž bychom se dohadovali.
Nahoře v kuchyni už chystám večeři, když otec vchází. Přemýšlím, jestli se na něho budu zlobit za to, co mi dole řekl, ale pak se rozhodnu, že ne- je přece nemocný a pro nemocné mám velkou slabost již od dětství, takže když mu podávám hrnek s čajem říkám si, že jsou i horší věci na světě, než slovní potyčka s panem farářem, ačkoli bolí.
Po večeři rychle zalehneme a se Stáňou ještě povídáme, jak se jí jelo a já líčím podrobnosti z nemocnice.
