Na královském dvoře působili dva malíři. Ti se mezi sebou neustále přeli, který z nich je větší umělec. A tak se král rozhodl, že je vyzkouší a ukončí tak jejich spor. Zadal jim úkol, oběma stejný a dal termín, kdy mají své práce donést ke zhodnocení.
Malíři se rozešli do svých ateliérů...
Ve stanovený den donesli své obrazy a umístili je do pokojů, které jim král určil.
Když král přišel k prvnímu z nich, žasl nad obrazem, ze kterého pokoj přímo vyzařoval. Ale nějak se na něj nevydržel dlouho dívat. Začínaly se mu klížit oči, začal zívat a šlo na něj spaní...
Když se v sousední místnosti podíval na obraz druhého malíře, zamračil se a řekl mu: "
Ty jsi ale vůbec nepostupoval podle zadaného tématu, copak toto ...":
Na obraze byl zcela nádherně a výstižně znázorněn mohutný vodopád. Masy vod se řítily z obrovské výšky, tříštily se o skály a dopadaly celou vahou do hlubiny. Obraz byl tak živý, že hukot divokých vod byl přímo slyšitelný ...
"
Copak toto je obraz znázorňující pokoj?"
Po chvíli si ale král všiml zvláštní věci. Masivní proud se v jednom místě jakoby rozdvojoval a mezi ním, vlastně mezi nimi, byl ve skále nevelký výklenek, ve kterém rostl keř. A v tom keři bylo ptačí hnízdo a na něm, v naprostém klidu, trpělivě seděl ptáček očekávající vylíhnutí svých mláďat...
Umělec tak vystihl, že i v rachotu, hukotu, neklidu, uprostřed nebezpečného běsnícího živlu se dá zažívat klid, pokoj a bezpečí...
Ano, strach, neklid a nepokoj nejsou na místě...
Potřebná je ale bázeň, respekt a důvěra ...
Kéž i my, v bouřích a nejistotách tohoto času, nepodléháme strachu a zoufalství, ale s respektem a důvěrou, s očima upřenýma na Ježíše, dokážeme s Ním procházet, proplouvat životem a vším, co přináší ...
(Volně napsáno podle kázání, které zaznělo v sobotu před 13. nedělí v mezidobí v Rakšicích)
