Od roku 2002 se konává cyklopouť z FATYMu do Jeníkova. Podařilo se nalézt zápisky řidičky doprovodného vozidla paní Terezie Dobrovolné z první tehdy červencové pouti...
Balím spacák, karimatku a vklouznu do koupelny, po mě hned Stáňa, která taky vypadá unaveně. Vyklidíme chodbu, aby tu bylo k hnutí. Zaklepu na dveře pánského pokoje, ale ozve se pouze "chrr pší" je mi jich moc líto, ale musí to být: "Přeju všem dobré ráno, je šest hodin, musíme jít." Ta poslední slova spolknu, protože mám stále výčitky, že jsme nesehnaly lepší ubytování. Když chci zavřít, vyjede mi klika z ruky a pěkně třísknu dveřmi. Stáňa mi to jemně vyčítá. V duchu na ni vypláznu jazyk, já jsem přece nechtěla a taky mě to mrzí.
Rychle balíme. Snídaně je domluvena až za městem, ale Ranní chvály se modlíme na chodníku před domem, kde jsme nocovali. Lidé, co jdou do práce na nás koukají divně, ale je nám to jedno, protože teď mluvíme se samotným Bohem. Poutníci se rozloučí a jedou. My taky, ale prvně nakoupit- nemáme už chleba, ani vodu. Opět se několikrát motáme přes Kralupy. Hrozné město.
Po hodině cesty se scházíme ke snídani. podáváme poutníkům chleba a dělíme vodu. Samy nejíme, počkáme až později. Snídáme na náměstí v městě jehož jméno jsem si nezapsala, a tak je hned zapomněla. Je to zajímavé- lidé zde čekají na autobus, na nějakou pojízdnou prodejnu a do toho se zde povalují nějací "vandráci" skutečně už tak vypadáme, ale je nám to jedno, protože my víme svoje. Volám Vlaďce, a ta je ze mně v šoku. Chudáci, ta moje rodina. někdy jim dávám zabrat. Poutníci odjíždějí a my si najdeme krásné místo za starou stodolou, kde si vybavíme svačinu a pití. Sedíme zde asi hodinu, když se rozhodneme pokračovat v cestě.
Vyjedeme na hlavní- rozhlížím se, že odbočím a vidím kolo i s cyklistou. Není to obyčejný cyklista, je to náš otec František. Trochu ve mně hrkne a hned mi bleskne hlavou: "Pán Bůh chraň." Najednou vidíme Zdeňka, otce Marka a ostatní. Dojde nám, co se stalo- oni byli za tou stejnou stodolou, ale z druhé strany. Smějeme se, ale jen do té doby, než k nim dojedeme. Davidovi se rozbilo kolo (ona to byla pěkná herka a ne kolo), a tak je zajeli svařit do JZD. Ostatním zatím odpočívají. Zahlédnu, že otci Markovi z nosu tekla krev. Neptám se na nic, ale nabízím navlhčený ubrousek- vím, že zbytečně, ale kdyby přece...Ne, nechce ho a ještě se tváří, že neví, na co by mu byl. Kolo opraveno- loučíme se.
Zjišťujeme, že poutníci jsou unaveni natolik, že máme několik hodin náskok. Rozhodneme se, že zajdeme na kafe. Dnes je krásný den a my nemusíme shánět ubytování, protože dojedeme až do Jeníkova. Sedíme v restauraci, kde jsou sami chlapy a koukají na nás, jak na zjevení ve Fatimě. Najednou mi zvoní mobil a volá drda z Katolického týdeníku. Prý mu P. Dunda dal na mě kontakt, protože on má dovolenou, a tak článek, o který drda stojí může zařídit jeho sekretářka. Musím se na to napít a nechat si vše vysvětlit ještě jednou. Konečně je mi vše jasné. Jsem otci moc "vděčná", ale pravda je, že má dovolenou. Ještě nemáme vypité kafe, když mi volá otec Marek, že se chtějí zastavit v Třebenicích za panem farářem, máme to domluvit. Švejkovsky odsalutuji, a jsem ráda, že máme nějaký kšeft- sezení v hospůdce už nás stejně nebavilo.
"Ty, Staňko, víš, jak se jmenuje ten drda z týdeníku?"
No, to teda nevím?"
"Mazanec"
Dobrá nálada z pana Mazance nám vydrží docela dlouho, protože bez problémů nalézáme Třebenic, není důvod se nesmát.
V Třebenicích nalézáme kostel, ale zdá se nám divný. Zjišťujeme, že je to hřbitovní kaple. Tak na tu máme snad ještě čas, ne??? No, i když nevím ani dne ani hodiny.
Jdeme tedy hledat faru. Máme štěstí hned za rohem klečí na zemi nějaký muž. Že by tady byli tak zbožní, a klekali po ulicích, ale ne, on je kameník a pokládá dlažbu! Faru nám označí rychle a lehce. Na náměstí vidíme stánky, a tak tam zalezeme- jsme přece ženské, ne?
Na faře nás vítá nějaká milá paní kolem které se drobotí asi 4 nebo 5 dětí. Oznámí, že pan farář spinká, ale prý ho vzbudí, když budeme chtít. Zatím nechceme, až přijede zbytek, jen ať odpočívá, už je to stařeček. Paní hned zjišťuje kolik nás je, aby nás pozvala k obědu. Jsem potěšená, že ještě někdo má starost, protože naši poutníci považují jídlo až za druhořadé a nás za zbytečně starostlivé, ale někdo na ně musí trošku dohlídnout, aby měli také příjem, když mají výdej. Máme tedy zajištěný i oběd, což je úžasné. Jdeme pro auto a voláme poutníkům. Už vjíždějí za námi. Tentokrát stihneme udělat i pár fotek.
Oběd je úžasný- polévka, knedlíky se zelím nebo meruňkami. Móóóóc dobrý, jak by řekl otec Jindřich. Pomůžeme umýt nádobí a využijeme nabídky pana faráře a povalujeme se asi hodinu po dvoře. Během několika minut se ze všech stran ozývá: "Chrr, pšššší".
Musím toho využít a rychle je vyfotit. Všichni chrupkají a já se potím- obrazně i doslovně s tím článkem, o kterém mi P. Dunda skutečně sdělil, že se na mne odvolal. No, ale není to tak zlé, protože mi to jde docela rychle.
Přichází se rozloučit pan Farář. Než něco stihnu pochopit nasedne do auta, a tím pro mě končí setkání. OMYL. Otec Marek najednou upozorní, že pan farář nejde dopředu, jak jsem se domnívala, ale dozadu, tedy na moje nohy. Nestihnu vstát, a tak je alespoň skrčím. Přejel mi pantofle, ale Pán Bůh zaplať za to. Nohy budu asi potřebovat, ale i tak jsem se pěkně lekla. Opět všichni usnuli a my se Stáňou kujeme pikle, že je necháme spát o trochu déle, než bylo stanoveno. Vždyť do Jeníkova schází nějakých 60 km, tak je jedno jestli přijedou dříve nebo později. Budíček a odjezd byl stanoven na 15.00, a tak se šeptem domluvíme, že je necháme přetáhnout o celých 30 minut. Jenže vzápětí pípnou hodinky otce Marka 15.00 a on už se zvedá k odjezdu. Jenom, se se Stáňou na sebe podíváme a asi nám dojde, že skutečně nenajdeme nic, čím jim přilepšit. Ale já mohu odevzdat článek ke kontrole. Otci se líbí. Jenom pasáž, kde píšu o cyklopouti, že by se mohla uskutečnit znovu- nechává vyškrtnout, tehdy pochopím, jak moc i jemu dávají ujeté kilometry zabrat. Rozloučíme se s tím, že se uvidíme v Jeníkově.
Domluvím se se Staňkou, že nepojedeme přes Teplice. Nevím proč, mě to město děsí. Aniž bychom to chtěly vytáhne nás silnice, po které jedeme do Teplic. No super! Vzápětí najdeme do špatného pruhu a já vidím v zrcátku, že se na nás řítí kamion. Snažím se rychle vzbudit všechnu lítost- tu nejupřímnější, kterou mám, na svými hříchy, protože si myslím, že za pár vteřin už to bude dost aktuální, ale omyl, kamion přibrzdil a dokonce na mě blikl, kam si mám přejet. Cítím jak mám mokré tričko a ani se mi nechce mluvit. Nevím jestli ten kamion zaznamenala Staňka, ale každopádně mě povzbuzuje. Rozhodneme se, že nakoupíme, a tak hledáme Kaufland.
Nalezen, ale jak najdeme cestu na Jeníkov? Je to jedno, vždyť to budeme potřebovat až za půl hodiny. Naštěstí jsme chytily dobrý směr a už jsme v Duchcově a tady to už známe. Přijíždíme na faru, kde teď zrovna vegetí Václav a jeho kamarádi. Ani já ani Staňka nepohrdneme sprchou, ale s ohledem na poutníky, aby i oni měli vodu. Volají nám a sdělují, že přijedou asi za tři hodiny, že je brzdí kopce.
Vaříme bramborový guláš. Vašek vyhrabal někde prádelní hrnec, a tak jsme ho vydrbali co to šlo, vyvařili a teď vaříme guláš, když mi zvoní mobil- o. Marek, že jsou na kraji Jeníkova, ať jde Vašek zvonit. Za pár minut jsou poutníci pod okny.
"Bože, náš nebeský Otče, děkujeme ti za pokyny, které jsi dával svým svatým andělům, aby nás chránili na cestách.
Máme se Stáňou co dělat, aby už brzo byla večeře, ale vše je v pořádku. Poutníci odpočívají a my jsme klidné, že tentokrát mají i koupelnu i sprchu, i jídlo a taky postel. Když se podívám na Zdenka, je mi jasné, že mu není nějak dobře, ale protože ho znám, neodvážím se zeptat, co se děje. Mohl by si to špatně vyložit- do háje s věčnými předsudky. Proč se nejde ke každému chovat tak, jak bychom chtěly? No, protože za tím každý vidí hned něco navíc, a to je hnusné, ale teď to nepořeším.
Netrvá dlouho a Zdenek přijde sám- prosí o léky proti teplotě. No, myslela jsem si to! Jsem z toho nervózní jak pojede zpět? Snad to po odpočinku přejde anebo pojede vlakem.
Někteří jdou do kostela a my dáváme vše do pořádku. Za pár minut začíná mše svatá- už je šero, ale v našich srdcích je jasu dost. Vidím, že poutníci jsou šťastní, a tak se tento pocit přelívá i na nás, a e jsou to jenom střípky štěstí? Co na tom, psíci jsou také spokojení s drobečky, které padají od stolů jejich pánů.
Je večer, krásný- vzduch voní teplem, senem, prázdninami a jeníkovsko uléhá ke spánku- všude je ticho, klid a mír, jenom dvě katechetky z FATYMu štěbetají dlouho do noci. Musí si přece říci všechny novinky, které si říci nestihly za těch 80 hodin, co jsou spolu. Ale i je přepadne únava, a tak zmlknou a nechávají se ukolébat sladkým spánkem.