Od roku 2002 se konává cyklopouť z FATYMu do Jeníkova. Podařilo se nalézt zápisky řidičky doprovodného vozidla paní Terezie Dobrovolné z první tehdy červencové pouti...
Ráno mě budí divný zvuk. Jako by něco hučelo, ale co jen to může být...Když vylezu po špičkách ze spacáku, abych nebudila ostatní a otevřu dveře do místnosti, kde spala mužská část, naskytne se mi pohled- kluci snídají, otec František postává a usmívá se, a otec Marek stojí rozkročen uprostřed sálu a točí nad hlavou tou příšernou trubkou, o které tvrdí, že je to hudební nástroj. Přivítají mě se smíchem, že prý bychom se Stáňou zaspaly i "soudný den."
Když zjistíme, že už se Ranní chvály modlili bez nás, trošku nás to zamrzí a svůj poznatek ihned sdělíme nahlas, že bychom se také rády modlily s nimi. Návrh byl přijat. Chlapi vyrážejí na cestu, když mi otec Marek před tím vysvětlí trasu a ukáže mi ji na mapě.
"Stáňo, otec si snad myslí, že mám mapu?!"
"A nemáš snad?!"
Čekalas, že jo?!
No, vlastně ani ne."
No jasně, kdybych jela s mapou, bylo by to na FATYM "příliš normální."
"Ne, vážně jsem si mapu zapomněla, tedy tu novější a starou mám."
Už večer jsem Staňku přemluvila, že by bylo skvělé, kdyby poslala domů kolo a cestovala se mnou dál autem. Čeká ji tedy poslední etapa na kole.
Když jsme přijely na nádraží musely jsme vyplnit moc formulářů. Na tom jednou chtěli výrobní číslo kola. Tak to už na nás bylo fakt moc. Kde má kolo výrobní číslo? Podrobily jsme kolo tak důkladné prohlídce, že jsme možná byly lepší než rentgen, ale číslo nebylo k najití.
Potom přišel úředník, vzal kolo, otočil je pod řetězem a přečetl číslo. Jenže to bylo na naše slabé povahy moc, smály jsme se tak, že nádražáci nechápali, co se děje, zvláště, kdy uviděli Stáňu s křížkem. Vše dopadlo dobře a my jsme mohly vycestovat.
Protože jsme stále neměly pomodleny ty chvály, pustily jsme si je na kazetě. Ve chvíli, kdy začínalo Zachariášovo kantikum jsme stály na přejezdu u Pelhřimova. Proti nám taky stálo auto. Obě jsme současně udělaly kříž. Řidič protějšího vozu, byl tak šokován, že přilepil svůj nos na sklo, aby lépe viděl, co jsme zač. Tak jsme mu alespoň mávly. Možná, že tam stojí ještě dnes, co já vím, ale my jsme měly naspěch. V Pelhřimově jsme nakoupily jídlo, vodu, "špice" a ujížděly dál na Vlašim. Bylo nádherné počasí a mě se chtělo zpívat: "Poslouchej, co ptáčci zpívají...to Pána chválí."
Měly jsme zajistit dvě věci- kostel na mši svatou a místo na oběd. Navštívili jsme krásnou vesničku s kostelíčkem, ale nikdo nás do něj nepustil, a tak jsme jely o kus dál. Za Vlašimi, jsme našly také krásný kostelíček- zasvěcený sv. Jakubovi st. Našly jsme paní kostelnici, která nás sice mile přijala, ale řekla, že pan farář o tom neví, a tak asi nebude nic. To se mi moc nelíbilo, a tak jsem se ptala po panu faráři, zda by mu šlo zavolat nebo tak něco. A tak zase jo. Paní nás nechala zavolat a pan farář nejen, že nám mši svatou dovolil, ale také poprosil o modlitbu a požehnal nám- prima chlapík.
"Tak, to jsme měli, ale co ten oběd?"
"Stani, na začátku této vesnice bylo takové místo, co připomínalo Boží hrob, zkusíme to tam?"
"Můžeme, stín tam byl, co víc potřebujeme?"
Přijel jsme tam a skutečně místo vyhovovalo. Zavolala jsem tedy otce Marka, abych sdělila, že vše zařízeno. Potěšeně oznámil, že za půl hodiny jsou u nás.
Ani půl hodiny to nebylo a prosvištěl první cyklista David. Rychle jsem začala troubit, aby nás uviděli. Oběd, byl tedy vyloženě piknikový- jak kdysi Michal Tučný zpíval o snídani v trávě, tak my jsme měli oběd v trávě. Krásně nás chladila, skála za námi poskytla stín, a tak celý peloton usnul. Sledovala jsem je, jak jsou unaveni o čemž svědčili prudké pohyby svalů na jejich nohách. Bylo to takové ticho a klid, jenom ti řidiči, co jezdili kolem, meěi nechápavé pohledy, co se to děje.
Jenom nerada jsem musela poutníčky budit a pobízet k přesunu do kostela. Jaké to bylo překvapení, když tam na nás už čekaly stařenky a prosily o společnou mši svatou. Jenom byli trochu zklamány, že je nás málo, prý čekaly autobus.
Paní kostelnice se "vrhla" na otce Františka. "Jaký budete chtít ornát?" O. F. se jí snažil vysvětlit, že on žádný, ale šlo to těžko. Teprve v této chvíli nám došlo, že v sakristii chybí otec Marek.
Seděl v lavici a koukal na obraz. No určitě se modlil, přece by tam nebyl jen tak. Když přišel do sakristie a pomáhala jsem mu s oblékáním koukala paní sakristiánka chvilku divně, ale když viděla, že opravdu štólu podávám otci Markovi, smířila se s tím, že knězem je on a ne o. F.
Mše svatá byla krásná, jaká taky jiná, kázání bylo o tom obraze, že Pán Ježíš na něm má oči zakryté páskou- nevidí. I my často máme oči zakryté páskou- sobectví, sebeláska, pýcha.
Po skončení mše svaté mě čekal šok. Otec jakoby mimochodem oznámil, že dnes projedou Prahu. Rozklepaly se mi kolena. Jedna strachem o ně, ale i o nás. Jenže právě v tento den jsme se Stáňou zabloudily. Podle trasy, kterou mi sdělil o. Marek, jsme jely správně- jenom poutníci trasu změnili a zapomněli se pochlubit.
Nic se nedělo, ale museli čekat až k nim přijedem. Naskytne se nám smutnější obrázek. Leželi na silnici- unavení. Kopec, který Boženka vyjela na dvojku museli vyšlapat. Bylo nám jich líto, a tak jsme rychle otevřely kufr a podávaly sváču a hlavně vodu.
Už se ani nesnaží vstát a nechají si "servírovat" přímo na silnici. Ještě krátkou poradu o cestování a snažíme se Stáňou podpořit Radkův nápad, že bude lepší Prahu projet metrem. Nastává chvilka loučení a já jdu požádat o požehnání pro průjezd Prahou. Přece jenom se bojím a najednou si více uvědomuji, že je celkem možné, že v této chvíli vidím poutníky naposled. Všechnu je přejedu očima a na každém svůj pohled chvilku pozdržím, ale už je třeba jet. Otec Marek mě ještě upozorní, že nemám dálniční známku, takže nemůžu jet po dálnici.
Po pár kilometrech nás vítá Praha. Modlíme se růženec, protože jinak bych musela myslet na to, že se bojím o sebe, Stáňu, ale i poutníky. Hned na první křižovatce chytíme směr Litoměřice a už se v něm vezeme- táhne nás to na dálnici. Vím, že jedu špatně, ale nevím, co mám dělat a ještě ke všemu Staňce zvoní mobil, takže je vyřazena z hlídání cedulí. Po chvilce ji prosím ať zavěsí a je plně se mnou. Je hodná, protože to udělá. Já cítím, jak se mi vzadu lepí tričko na záda, ale vypadá to, že Praha je úspěšně za námi. Jenom jedeme po dálnici, ale naštěstí je bez poplatková a po chvíli, ale končí a my jedeme načerno. Mrzí mě to sice, ale co se dá dělat. Naštěstí brzo najdeme sjezd na Kralupy nad Vltavou, a také do nich brzo přijíždíme, ale několikrát se musíme ptát než najdeme směr na Roztoky u Prahy, kde si otec Marek přeje nocovat. Staňka má zajímavý postřeh, když nám totiž několikátý člověk řekne, že musíme přes koleje, zjistí Staňka, že jsou tam koleje snad ze všech stran. Nemůžeme najít směr. Začínám být nervózní, a tak raději mlčím, abych nebyla na Stáňu ošklivá, protože si to nezaslouží. Konečně jsem uviděla ve zpětném zrcátku směrovku na Roztoky. to je asi místní specialita, že značí v protisměru.
Začínáme být nervózní, protože víme, že jsou nám v patách a my je nemáme kde ubytovat. Našly jsme sice kostel i faru, ale ta je zamčená. Bezradně se po sobě díváme a rychle voláme na pomoc Judu Tadeáška. Najednou nás osvítí Duch a Staňka vyrazí směrem ke kostelu, ve chvíli, kdy chce vzít za kliku se otevřou dveře. Obě jsme se lekly, ale Stáňa asi víc.
Ven vychází nějaký pán o němž nevíme zda je to kněz nebo ne, ale na náš pozdrav odpovídá: "Na věky." Což sice neřeší odpověď na otázku, ale víme, že je naladěn na stejnou frekvenci. Pánovi ochotně vyprávíme o co nám jde a já mu pro jistotu stále stojím v cestě, co kdyby nám chtěl utéct. Cítím, jak se Stáňa modlí, když místa, na která pán volá selhávají jedno za druhým. Je to napínavé, když najednou...
"Dobře, a myslíš tedy, že by je tam nechal přespat...dobře, já mu hned zavolám. "Zázrak, Stáňa vymodlila zázrak...šikulka. Pán skutečně zavolá někam a člověk na konci drátu souhlasí- pronajme nám kancelář."
Jedeme se tam v doprovodu našeho dobrodince podívat. Mezi námi je to otřesné, ale je to s koupelnou. V místnosti velké, jak pokoj otce Milana, s obývací stěnou, sedačkou a velkým kancelářským strojem má spát 10 lidí. Vyřazujeme se se Stáňou jako první, aby chlapi měli možnost volby. Rychle poděkujeme, rozloučíme se a vynášíme věci ven. Ještě nejsme u konce, když mi zvoní mobil v kapse, že už jsou tady. Sousedům tedy končí zajímavá podívaná a rychle jedeme pro náš peloton- vždyť už je nám smutno a jsme nedočkavé, jaké mají zážitky.
Když přijíždíme tam, kde na nás čekají, nemůžeme se ubránit smíchu. Unavení, špinaví, ale vysmáti stojí pod obrovskou cedulí, která vypadá takto: gynekologie doprava, psychiatrie doleva...Smějeme se a přemýšlíme, zda si nevšimli nebo nás chtěli pobavit, protože oni tam stáli jako by přemýšleli, kam se dají, kterým směrem.
Po příjezdu na ubikace jsou celkem spokojeni. Jenom já prožívám trochu zklamání z toho, že jsme jim nedokázaly sehnat ubytování, kterého by byli hodni.
Vidím, ale jejich veselost. Povídají zážitky, jeden přes druhého. Rozmazlujeme je rychle připravenou večeří- je to jen chleba, ale nemůže dát víc. Nechají si vyprávět, jak pracně jsme jim hledali toto ubytování, pak si otec Marek otře mastnou pusu a začne pátrat po breviáři. I pro nás ostatní je to pokyn, abychom začali chválit Boha, vždyť nám dnes projevil tolik lásky.
Postupně se vystřídáme v koupelně (se Staňkou se dohadujeme, co tam může chlap 20 minut dělat!?), vysvětlíme, že na chodbě v žádném případě spát nebudou!! A tak Kája nešťastný z tohoto sdělení odchází spát ven pod strom. Já ještě po kratičké poradě s otcem Markem vyběhnu do patra domluvit s majiteli kanceláře částku, za kterou nás nechají přespat. Zaplatím a pán mi připomene, že už v půl sedmé musíme odejít.
Jirka mi nabídne alespoň karimatku, když už spíme na ledových dlaždicích- neodmítám. Je to příjemné. Je půlnoc a všude se rozhostilo ticho a tma. Leží se mi špatně- dlažba je tvrdá, ale když je člověk unaven a především odhodlán něco obětovat, vždyť sv. Pavel říká, že: "Vše mohu v Kristu, který mi dává sílu." S touto myšlenkou usínám i já.
