Od roku 2002 se konává cyklopouť z FATYMu do Jeníkova. Podařilo se nalézt zápisky řidičky doprovodného vozidla paní Terezie Dobrovolné z první tehdy červencové pouti...
Klečím si ve své kanceláři popíjím kafíčko a dodělávám nějaké kšefty, které mi tu už dlouhou ležely, když slyším, že se blíží otec Marek..."Určitě s nějakou prací..." bleskne mi hlavou. Nemýlila jsem se..."Mám kšeft." Poslouchám, co se z toho tajemného zadávání vyklube. "Udělej, prosím tě, plakát na Cyklopouť do Jeníkova..." dál už nevnímám, protože mi zaskočilo. "Otče, to nemůžeme myslet vážně?! "No a proč ne? Piš si podrobnosti..." "Mě dochází, že to vážně myslí. A jak ho tak poslouchám říkám si, že to bude akce, u které bych neměla chybět...
"Otče, já bych jela taky..."
"Tak pojeď" nenechá mě domluvit.
"Ale já nemůžu na kole, jedině jako doprovodné vozidlo."
"Tak domluveno-platí"
Začínám se těšit, když mě najednou bleskne hlavou, že Jeníkov není za humny, a že pojedu celou cestu sama. Jenže už se nedá nic dělat a já ani s tím nic dělat nechci. V duchu si řeknu: "Deus providebit." a věnuji se výrobě plakátku, ale myšlenky mi předbíhají čas. A chvílemi se již ocitám na cestách, ale zvon, který volá k modlitbě mě vytrhuje z mého snění.
O několik měsíců později
Je neděle 22. července...vedro...Na vranovskou faru se sjíždějí auta, která přivážejí účastníky pouti. Já přistavuji svoji škodověnku "Boženku"- ke zděšení cyklopoutníků a pobavení otce Marka nakládáme věci. Otec František nechce přidělat zahrádku, a tak mi vyhrožují, že pokud se tam něco nevejde, tak on bude první, kdo si poveze svůj bágl na kole. Otec se jen usmívá, protože už mě zná a ví, že bych na ně, na žádného nedala dopustit a raději bych ještě jednou přeskládala celé auto.
Najednou přibíhá otec Marek- ostříhaný (tak se to snad ani nedá vyjádřit), že máme jít honem do kostela, protože už to začíná. Otec Nik si zve účastníky- cyklopoutníky dopředu- mě jako doprovodu se to netýká, a tak sedím v lavici. Poutníci- jmenovitě otec František, Jirka, Zdeněk ve dvou osobách, Radek, Stáňa, David, Kája a otec Marek přijímají na krk kříže, speciální požehnání a od všech přítomných křížek, kdyby se už nevrátili (ten kříž mě mrzí, protože i mě přece hrozí, že by se mi mohlo něco stát, ale dostávám požehnání od maminky a od kmotry, a to taky není málo, ne?) Prosím otce Nika o požehnání auta, ale odmítá, a tak jsem trochu smutná, ale říkám si, že Bůh třeba nechce tyto vnější projevy. Ještě jdu odvést auto otce Františka, který parkuje u nás v garáži, a potom i já nasednu a následuji cyklopoutníky, které potkávám už nad Lančovem.
Trochu se mi sevře srdce, když vidím, že otec František je poslední a udýchán, pot mu teče po tvářích, ale jeho úsměv, když ho míjím mě zase uklidní, že je v pohodě.
Protože jsme se s otce Markem dohodli, že nocleh seženu vždy až tam, kde oni dojedou nechávám tedy "své" poutníčky za sebou a šlapu Božence na plyn, abych našla ubytování ještě za světla, protože vyjíždíme až ve tři odpoledne.
Vzhledem k tomu, že kola nesmí jezdit po dálnici jedeme po okreskách. Projíždím známou a tolik milovanou krajinou- Jižní Čechy. I když jsem byla už v cizině, a to docela mockrát, ale Jižní Čechy jsou určitě nejkrásnějším místem, které Bůh stvořil. Zvláště, když přijíždím k Dačicím a naskýtá se mi pohled na tolik milovaný klášter. "Ó Ježíš, odvrať pokušení, od své služebnice a nedovol mi tuto zastávku..." zní moje střelná modlitba. Nebezpečí je zažehnáno a já pokračuji dál (sice s maličkým stínem smutku, ale když si uvědomím, že bych těch devět lidiček které se dřou na kole nemělo, kde spát, přidám plyn tak prudce, až to Boženkou trhne).
Přijíždím do Telče- pěkné město, ale hned se tu trochu zamotám (pst, to nikomu nesmím říct, protože by pichlavé poznámky nebraly konce). Naštěstí brzo najdu cestu na vesnici, která se jmenuje Batelov. To jméno se mi líbí, ale mám smůlu- pan farář není doma. Chvilku čekám, jestli náhodou nepřijde.
"Moje" drahé poutníčky svěřuji modlitbou růžence pod ochranu Matičky. Když jsem se pomodlila došlo mi, že musím jednat, protože pan farář může přijít taky, kdo ví kdy.
Najednou se hrne do fary nějaká tetičky, vyrážím ihned za ní a viditelně se ji nezdá, když vysvětluju, že za mnou přijede ještě devět lidí na kole a taky pan farář, který taky šlape do pedálů. Tetinka je z toho celá nesvá, ale pošle mě do vedlejší vesnice, že je tam pouť. "Tam náš velebný pán budú, ale ve vesnici se musíte zeptat u keho."
To já se zas ráda zeptám. Poděkuju a běžím do auta, když za mnou tetička volá: "A váš velebný pán fakt jedú na kole?" Když přisvědčím, že tomu je skutečně tak, tetička krotí hlavou ještě když odjíždím.
V sousední vesnici podnikám "hon" na pana faráře. Jdu k jedněm, byl tu, ale už není šelm tam a tam. Jdu tam tedy- vyfasuji buchtu, ale pan farář není, šel zase jinam, jdu jinam, ale tady také není...vzdávám to. Musím najít něco jiného v Batelově spát nebudeme.
Poodjela jsem o kus dál- Horní Cerekev. Což o to, kostel jsem našla hned, ale pan farář. No, není doma! Jdu se tedy zeptat do nejbližšího domu zda nevědí, kde by mohl být. Dveře jsou otevřeny dokořán, ale já jsem slušně vychovaná, a tak zvoním. V tu chvíli vyběhne pes- takový malý rozzuřený "mop" na podlahu. Ovšem zuby má dost velké na to, aby mi zkrátil nohavice- jednám rychle. Chci zavřít dveře, ale sjede mi noha ze schodku, na kterém stojím praštím se o kliku přímo pod oko. Ale dveře jsou zavřeny a mop řve uvnitř. I když stojím sama na chodníku musím se smát a přemýšlím zda by nebylo lepší přijít o kalhoty, než o oko vzhledem k počtu km, které jsou před námi.
Najednou proti mně kráčí nějaká mladá sympatická paní. Okamžitě jdu po ní, aby mi poradila. "Pan farář bude určitě na pouti, ale víte, co pojďte k mojí babičce a něco vymyslíme." Babička taky kouká trochu vyjeveně, když vyprávím o panu faráři na kole, ale chápe rychle..."Zajeď ze sestřičkou?! (To myslí mě no potěš sestřička v kraťasech s monoklem na oku a autem plným spacáků) ke starostovi a ať je pustí do sálu." Nápad staré paní se mi líbí, a tak ji pochválím za šikovnost a čilost ducha- mě by to nenapadlo, ale já taky prožívám bolest pod okem, že jo?
Paní nasedá do auta (trochu problematické, ale je štíhlá). Cestou mi povídá o své rodině, a taky se představí, jako by se mi omlouvám, že nechodí do kostela, ale děti pokřtěné má.
"U starosty bude nejlepší, kdyby nám otevřela tchýně, protože té by se neodvážil odporovat!" říká paní Mirka a já v duchu vysílám prosbu k Mamince.
Když se otevřou dveře u pana starosty, naznačí mi paní Mirka, že máme vyhráno. Skutečně pan starosta dostane příkaz od maminky, že budeme spát v malém sále. Jsem ráda, ale pana starosty je mi líto.
Klíče od sálu nám má dát někdo jiný, a tak zase jedem s paní Mirkou dál. Skutečně mi sehnala klíče a ukázala mi celý sál, kde budeme spát. Je zde cítit kouř, ale máme k dispozici dvě toalety a šest umyvadel (pouze jedno s teplou vodou, ale no a, co nejsem na výletě, ne? !!) Když se loučím s paní Mirkou prosí mě, abych se za ni pomodlila a já to moc ráda slíbím a ještě raději udělám.
Vynosím tu horu batohů, karimatek, spacáků, tašek a všeho na chodbu. Najednou na mě dolehne samota. Jdu se tedy projít kolem rybníčku a modlím se za paní Mirku, ale i za poutníčky. Je nádherně. Slunce, které se snaží ze všech sil bojovat o svou vládu prohrává marný boj právě za hladinou rybníka, ještě se několik paprsků snaží proniknou, ale paní tma začíná přebírat vládu. Pohlížím s respektem na tu krásu a velebím Boha za stvoření, když mi v kapse začne zvonit mobil. Trošku mě to nazlobí a bručím na tu moderní techniku, ale když vidím, že na displeji svítí o. Marek zvedám rychle sluchátko- a mám smíšené pocity. "Komu se co stalo?" vyhrknu tak rychle, že to otce možná trochu zarazí. "Nic jsme v pořádku jenom Stáňa už nemůže dál. Je moc unavená. My ji teď rozmontujeme kolo a necháme ji tady sedět na parkovišti, přijedeš, prosím tě pro ni, že jo?"
No jistě, proto jsem tady." Dusím smích, protože mi ta věta přijde směšná- odmontujeme kolo a necháme ji tady. Nasedám do auta a mám radost, že nejsem zbytečná, že můžu pro Staňku něco udělat. Za dvacet minut už se smějeme obě, a je nám dobře.
Poutníci přijíždějí asi 15 minut po nás a já si oddechnu, když vidím, že jsou sice všichni unaveni, ale spokojeni. Úsměvy na jejich tvářích, smích a hovor, kterého je všude hned plno mě také nakazil a jsem moc ráda, že jsme všichni spolu. Napadá mě modlitbička, kterou se modlili Broučka od J. Karafiáta:
"Co k slepici kuřátka, k ochraně Tvé hledíme laskavý Hospodine." I já si připadám, jak ta slepička, která už je spokojená, protože mám "svoje kuřátka" pod střechou. A naplňuje mě to štěstím, a tak ten dnešní den odevzdávám Bohu s lehkostí, díky a usínám stejně jako ostatní.
