Zamyšlení nad evangeliem 11. neděle v mezidobí- cyklus B
Ježíš řekl zástupu: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně.“
Řekl také: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší, než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval. (Mk 4,26-34)
JEN ZASÉVAT, NIC VÍC
Všechna dnešní čtení nás učí téže základní pravdě. Ovoce, výsledek našeho života, roste z dvojího: z lidské práce a z Božího daru; z člověkova zasévání a z Boží péče o úrodu.
Po celá staletí se vedly spory o tom, co je při tom první, zda první podnět je od Boha, nebo zda napřed musí být lidské úsilí, kterému milost dá úspěch. Jméno mají ty spory po Pelagiovi. My už se takovým věcem leda pousmějeme. Tamhle za městem je voňavá louka a les a jsem tu já, který tam půjdu odpoledne na procházku - už sama existence je Boží dar, který předešel všechno mé jednání.
K tomu, co dal Bůh, člověk přidává své. - Buď v souladu a v harmonii s tím Božím darem, pak je to dobré a výsledek je dobro, řád, radost, pokoj. - Nebo natruc, napříč, a z toho napříč vznikne kříž, trápení, to jsou zmatky, nejistota, zlo.
Bůh člověka ve své lásce stále předchází - jako matka, která učí dítě chodit. Dělá za nás první krůček, ale ten druhý krok už musí udělat člověk sám a ve směru Božího vedení, jinak upadne, ztroskotá. Bůh pak dělá i všechny další kroky, nechá, aby ze semene povstala bohatá žeň, dobrá úroda.
Bůh nás nespasí bez nás - my se nespasíme bez Boha - to je nezměnitelná spojitost. Člověk může být člověkem jen jako spolupracovník Boží - rozsévač dobrého zrna. Odmítne-li Boží spolupráci, tj. začne-li rozsévat zlo místo dobra, stává se zvířetem a vším, co tak dělá, spolupracuje jen na zkáze lidskosti.
Co se nám natvrdili liberálové předchozích dob, že člověk je už ze své přirozenosti vlastně dobrý, že stačí jen naučit ho číst noviny a bude z něho inteligent a kladný typ. Jenže lidé bez Boha - a ne negramotní hlupáci - vyvolali v našem století už dvě světové války, a to by měl být už dostatečný experimentální důkaz pro všechny, že to bez Božího řádu lásky k dobrému nevede.
Pravá velikost člověka je velikost spolupracovníka na díle Božího stvoření, pomáhat zasévat semena dobra do půdy kolem sebe. To další, klíčení, růst, úrodu, to už působí Bůh sám.
Porozuměl jsi, jak útěšná je radostná zvěst dnešního evangelia do dnů našeho života? - Netrap se, že nemůžeš udělat věci veliké, rozhodné; tvým úkolem je být stále právě jen tím rozsévačem Božím - nic víc.
Zasévat seménka dobra, drobná, nenápadná, která zapadnou, nejsou vidět. A proto býváme v pokušení malomyslnosti, že vše, co děláme, je nadarmo, nanic. Ale není. To další, co se v semenech děje, rašení, klíčení, Boží dílo, to je neviditelné - ale je to počátek úrody, která bude. A bude bohatá, mnohonásobná.
Buďme tedy dobré mysli. Buďme ochotni zasévat malinká zrnka dobra do půdy kolem sebe: zrnka pokoje, důvěry v Boha, - zrnka trpělivosti i s protivným bližním, - zrnka vlídnosti a lásky, - zrnka všeho dobrého, co vůbec udělat můžeme.
O úrodu se už postará Hospodář, - na nás je jen zasévat.