O tom, že se situace vyvíjela slibně a všechno mohlo dopadnout úplně jinak, kdyby král Václav IV. nebyl opilcem ..., o tom, jestli byl Jan opravdu zpovědníkem jeho ženy a jak, kde a čí rukou zemřel, se Karol Dučák zamýšlí v 3. části článku:
1. část: Vzácnější ve světě, nežli ve své vlasti - zde.
2. část: Johánek z Pomuku - zde
Svatý Jan z Nepomuku - 3. část
Začátek konce
Když však opat Racek začátkem března roku 1393 skutečně zemřel, král se nacházel na loveckém hradě Žebrák, kde se oddával lovu a jiným příjemným radovánkám. Jan z Jenštejna nemeškal a nechal řádové bratry, aby si už 7. března zvolili nového opata. Stal se jím mnich Olen a Jan z Pomuku tuto volbu potvrdil (podle starších pramenů potvrdil volbu sám arcibiskup Jan z Jenštejna) už 10. března, aniž by vyčkal na králův souhlas.
Když se o tom král dozvěděl, rozčílil se do nepříčetnosti a odkázal arcibiskupovi do Roudnice, kam se Jan z Jenštejna z opatrnosti uchýlil: „
Ty, arcibiskupe, vrať mi roudnický hrad i jiné mé hrady a kliď se z mé české země. Jestliže se o cokoliv pokusíš proti mně nebo mým lidem, hodlám tě utopit a rozepře odstranit. Přijeď do Prahy!“
(citováno podle:
Měl Jan Nepomucký zázračný jazyk?, s. 51)
Arcibiskup váhal, ale nakonec se dal přemluvit na setkání s králem. 19. března se setkali královi a arcibiskupovi rádci, aby se na královu žádost pokusili nalézt východisko z kritické situace. Na obou stranách bylo úsilí o vstřícnost při řešení sporných otázek. Byla dosažena dohoda v některých důležitých bodech, které se týkaly podmínek církevní rehabilitace Zikmunda Hulera.
Na další den, 20. března, se očekávalo schválení dohody krále a arcibiskupa při jejich osobním setkání. Všechno se však vyvinulo úplně jinak.
Na tragické setkání, které se uskutečnilo 20. března 1393 ráno v klášteře rytířů johanitů na Malé straně, přišel král, přestože bylo teprve ráno, opilý - jako ostatně téměř vždy - a podle toho se i choval. Arcibiskup Jenštejn ještě jednou požádal krále, aby nevěřil falešným zprávám, namířeným proti němu a jeho spolupracovníkům. Tato připomínka však krále rozzuřila a lavinu nešťastných událostí tohoto dne už nebylo možné zastavit.
Král začal nadávat a přikázal svým strážím, aby zatkli arcibiskupa, jeho generálního vikáře Jana z Pomuku, oficiála Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a arcibiskupova hofmistra, starého rytíře Něpra z Roupova.
Jan z Jenštejna však nakonec zatčen nebyl. Podle některých pramenů ho možná ochránili samotní královi dvořané, kteří se obávali neblahých důsledků zatčení tak vysoce postaveného církevního hodnostáře. Později arcibiskup odešel pod ochranou mocného velmože Jindřicha z Rožmberka k papeži Bonifácovi IX. do Perugie, aby mu předložil stížnost na krále. Schizmatem oslabený papež však nemohl proti nehodnému králi účinně zasáhnout a tak spis založil ad acta. Arcibiskup Jenštejn zemřel v Římě v roce 1400.
Křížová cesta
Hůř dopadli onoho nešťastného 20. března 1393 arcibiskupovi spolupracovníci. Opilý král je nechal odvést na Pražský hrad, kde je vyslýchal v kapitulní síni. Král tam vyslýchal i děkana kapituly Bohuslava z Krnova, jehož několikrát udeřil po hlavě rukojetí meče. Později odvedli zakrváceného děkana do domu pražského purkrabího, odkud se dostal na svobodu.
Tehdy se králova zuřivost obrátila proti čtyřem spolupracovníkům arcibiskupa: arcibiskupovu hofmistrovi Něprovi z Roupova, míšeňskému proboštovi Knoblochovi, a dvěma generálním vikářům - Janovi z Pomuku a Mikulášovi Puchníkovi. Král je nechal odvést na Staroměstskou radnici, aby je podrobil dalšímu výslechu.
Po čase osvobodil hofmistra Něpra z Roupova a ostatní nechal odvést do mučírny na Staré Rychtě (dnes dům s popisným číslem 404 na rohu Můstku a Rytířské ulice). V poslední chvíli mučitelé osvobodili probošta Knoblocha, přestože už byl natažený na skřipec, a soustředili se jen na ubohé generální vikáře. Mučitelé svlékli oba do naha a vytahovali je za ruce ke stropu (takzvané štosování).
Pak je pálili pochodněmi na bocích a Janovi navíc podle některých pramenů drtili prsty na rukou a nohou palečnicemi. Václav IV., posilněn alkoholem, se sám podílel na mučení. Obzvlášť krutě se choval vůči Janu z Pomuku. Popadl pochodeň a nespokojil se, dokud nešťastnému vikáři nepropálil bok. A v tom vidí někteří autoři předpoklad, že se král vedle pomsty pokoušel za každou cenu vypáčit z nešťastného vikáře cosi, co mu mohla královna svěřit pod pečetí zpovědního tajemství. Vždyť pro jakou jinou příčinu by král tak krutě vyslýchal nešťastného vikáře?
Kvůli volbě kladrubského opata zřejmě ne, protože tato záležitost již byla definitivně uzavřena. Chtěl snad král odhalit spiknutí vůči své osobě? Možné to je, ale není vyloučeno ani zpovědní tajemství jako příčina mučedníkovy smrti. Ve prospěch této hypotézy totiž mluví několik okolností.
Dokonce i autor, který sám sebe označuje za skeptika, připouští takovou možnost. Michal Červenka píše o sobě v úvodu svého článku o Janovi Nepomuckém mimo jiné: „
Sám jsem zastával názor, že Janovo svatořečení je založeno na pozdějších omylech.“
(
http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12145.html)
O něco dále, v kapitole Legenda, však tentýž autor píše:
„
Ovšem možnost, že by Jan z Pomuku byl opravdu zpovědníkem královy ženy, se nemusí zdát zas tak nereálná. Václav IV. měl za svého života dvě ženy. První Janu však postihl tragický osud roku 1386, kdy ji údajně zadávil králův lovecký pes. Jan z Pomuku tedy mohl být v době své smrti (1393) zpovědníkem jeho druhé ženy Žofie. S mladičkou, teprve sedmnáctiletou Němkou uzavřel král sňatek již roku 1389. Václav tedy mohl požadovat po Janovi hříchy Žofie. Důvodem mu mohly být neshody v manželství a tedy hledání důvodů pro rozvod. Mohl mít i záměry zcela jiné. To už se ale pouštíme do prostoru spekulací. Václav zkrátka mohl z nějakých důvodů požadovat po Janovi, jakožto zpovědníkovi své choti, vyzrazení zpovědního tajemství ať z těch či oněch důvodů.
Nebylo by tedy divu, kdyby Jan opravdu odmítal, že by ho Václav v rozčílení, které mu nebylo neznámé, opravdu umučil k smrti.“
(
http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12145.html)
Mnohé napovídají i poměry mezi královnou a králem. Jelikož král trávil svůj čas na cestách, honech, či jiných radovánkách, zanedbávaná „královna odháněla pocit opuštěnosti zábavami na pražském hradě a s těmi souvisel i vznik pověstí o její nevěrnosti. Václav jí moc lásky neprojevoval, za nenormální se považuje, že ji nechtěl korunovat ani před tím, než se začalo připravovat jeho sesazení a po jedenáct let jí nedovolil spravovat majetky patřící ke věnu české královny.
Existuje důvěrný list z ledna 1391, v němž je salzburský arcibiskup Pilgrim informován nejen o Václavově vyjednávání možnosti manželství jeho bratra s aragonskou princeznou Janou, ale že by ji chtěl sám a tu kterou má (Žofii), by rád propustil. Už z toho je patrné, že hledal pro její propuštění důvody a pro královy zájmy o jinou ženu je i více důkazů.
Žofie zase snad od svatby měla důvěru v Jana, který zastával jednu z nejvyšších církevních funkcí, nebyl na straně krále a byl zkušený odborník i na církevní práva, mohl jí nejvíce pomoci, a tak zde je v pozadí další důvod Janova krutého mučení na skřipci.“
(
http://catholica.cz/?id=2382)
Ani jiní seriózní autoři nevylučují s jistotou hypotézu o zpovědním tajemství jako příčině smrti světce. Musíme si uvědomit, že královna Žofie pocházela z Bavorska. Její mateřštinou tedy byla němčina a Jan z Pomuku rovněž velmi dobře mluvil německy. Jeho předkové podle všeho pocházeli z Německa. Možná právě tato okolnost motivovala královnu svěřit se s choulostivými problémy svého nezdařeného manželství s Václavem IV. zpovědníkovi, který nepatřil přímo ke královskému dvoru. Královna možná nedůvěřovala lidem, kteří obklopovali krále.
Jenže i toto je jen hypotéza, kterou nelze jednoznačně dokázat, ani jednoznačně zavrhnout.
Pravdu se sotva někdy dozvíme, protože očití svědci Václav Knobloch a Mikuláš Puchník, kteří mučení přežili, museli podepsat přísahu, v níž se zavázali, že nic z toho, co se v těchto strašných okamžicích odehrávalo, do smrti neprozradí. A tuto přísahu i dodrželi.
Jan z Pomuku však už nic podepsat nemohl. Skonal totiž na mučidlech. Zde se autoři zase rozcházejí. Zatímco starší autoři uváděli, že ubohého Johánka z Pomuku hodili polomrtvého do Vltavy z Karlova mostu, novější autoři uvádějí, že vikář zemřel už na mučidlech a tak ho později zavázali do pytle a už mrtvého hodili do Vltavy. Obecně se v současnosti považuje za správnou druhá verze, podle níž zemřel pražský generální vikář už na mučidlech. Všichni autoři se však shodují na tom, že tělo mučedníka shodili z Karlova mostu do Vltavy 20. března 1393 kolem deváté hodiny večer.
Karol Dučák
Jednotlivé díly:
1. část: Vzácnější ve světě, nežli ve své vlasti - zde.
2. část: Johánek z Pomuku - zde
3. část: Začátek konceu - zde
4. část: Posmrtná pouť mezi Boží vyvolené - zde
5. část: Blahořečení a svatořečení - zde
6. část: Zázraky, akceptované v kanonizačním procesu.
Doplnění: Svatojánské slavnosti NAVALIS v Praze a Slovenské Navalis na Domaši
