V tomto díle Karol Dučák poukazuje na nepřetržitou úctu ke svatému mučedníkovi a vysvětluje také vznik zmatků o jeho osobě, např. jak se z jednoho mučedníka stali dva a proč není den jeho svátku (16. květen) dnem jeho smrti. ...
1. část: Vzácnější ve světě, nežli ve své vlasti - zde.
2. část: Johánek z Pomuku - zde
3. část: Začátek konceu - zde
Svatý Jan z Nepomuku - 4. část
Posmrtná pouť mezi Boží vyvolené
Zlatokorunská kronika z poloviny 15. století uvádí, že světcovo tělo bylo v řece až do 17. dubna téhož roku, kdy ho vylovili rybáři. Mučedníka nejprve pohřbili v blízkém kostele sv. Kříže, ale ještě před koncem 14. století, pravděpodobně v roce 1396, přenesli ostatky mučedníka do svatovítské katedrály, kde ho pochovali v pravé boční lodi. V témže roce založil Mikuláš Puchník mešní základinu za svého zavražděného spolupracovníka.
Mučedníkův hrob se stal brzy předmětem zvýšeného zájmu věřících. Staré letopisy české uvádějí o událostech z roku 1393 kromě jiného: „
Téhož roku byl utopen slavný doktor, kněz Johánek, vikář pražského arcibiskupství, pod pražským mostem, na příkaz krále Václava, protože proti jeho vůli potvrdil opata kladrubského. Byl pochován na Pražském hradě u sv. Václava a do kamene tam bylo vytesáno jeho jméno a kříž. A na ten kříž dodnes nikdo úmyslně nohou nestoupne.“ (citováno podle: Krumlowský F.:
Ututlané dějiny aneb Záhady slavných postav naší historie, s. 211)
Letopisec však uvádí i jinou událost: „
Téhož roku bylo v Čechách tak velké sucho – na připomenutí památky toho utopeného doktora, že v Praze se brodili přes řeku i lidé a voda byla zelená jako tráva.“ (citováno podle: Krumlowský F.:
Ututlané dějiny aneb Záhady slavných postav naší historie, s. 211)
Již brzy po smrti pokládali mnozí Jana z Pomuku za mučedníka. Ve spisu Jana z Jenštejna z července 1393, ve kterém arcibiskup podává papeži Bonifácovi IX. zprávu o situaci Katolické církve v Čechách, je umučený vikář nazýván jako
martyr sanctus - svatý mučedník. Životopisec arcibiskupa Jana z Jenštejna, Petr Klarifikátor, se v biografii arcibiskupa zmiňuje i o jeho ukřižovaném vikáři, jehož nazývá Božím mučedníkem a uvádí i zázraky, které se staly na jeho přímluvu. Tyto dokumenty však upadly v zapomnění a na světlo světa se vynořily až mnohem později.
Ludolf von Einbeck, česky zvaný Ludolf Zaháňský, opat augustiniánského kláštera ve slezské Zaháni, podrobuje v díle
Catalogus abbatum Saganensium (
Katalog opatů Zaháňských) ostré kritice krále Václava IV. O jeho řádění píše i toto: „
On sám jako katův pomocník a druh, přikládal k tělu plameny k pálení, jindy zasazoval rány, jindy sám vlastní rukou přikládal drásavé nástroje. Mimo jiné totiž utopil ve vodě onoho ctihodného muže, Bohu i lidem milého, milovaného od Němců i Čechů, pana Jana, kněze, vikáře v duchovních záležitostech pana pražského arcibiskupa, doktora církevního práva, krutě zmučeného, popáleného, až mu vyhřezly vnitřnosti“. (Citováno podle:
https://svaty.estranky.cz/clanky/j--1----jacek---jan-nepomucky.html)
Samotnému Václavu IV. jeho zločin velmi uškodil. Stal se jedním z důvodů, pro které byl v roce 1400 hanebně zbavený trůnu a od té doby několikrát zápasil o holý život. Zemřel v roce 1419 na velký epileptický záchvat, způsobený jeho chronickým alkoholismem. Ale není vyloučeno, že ho otrávil některý z jeho politických odpůrců. Jak slavně panovník začal, tak nechvalně skončil. A ani po smrti nenašla králova mrtvola klid. Už o rok později, 10. srpna 1420, husité, které vedl Václav Koranda, přepadli Zbraslavský cisterciácký klášter, ve kterém byl Václav IV. přechodně pohřben v přemyslovské hrobce. Opilí husité vyvlekli balzamované královo tělo z rakve, položili ho na oltář, ověnčili ho senem, a do úst mu lili pivo, posmívaje se mu: „
Však kdyžs živ byl, rád jsi s námi popíjel.“ (citováno podle:
Osud mrtvoly Václava IV.)
Pak klášter zapálili. Zneuctěné královy mrtvoly se ujal místní rybář a ukryl ji. Teprve po letech, nalákaný odměnou, která byla vypsána za nalezení královy mrtvoly, vydal ostatky Václava IV., takže král mohl být 25. července 1424 pohřben v katedrále sv. Víta. Tam, kde už byl dávno předtím pohřben Jan z Pomuku. Vrah a jeho oběť se tedy nakonec znovu setkali pod jednou střechou. To už ale umučený vikář postupoval na své pouti mezi Boží vyvolené.
Poprvé zmiňuje Jana z Pomuku jako mučedníka zpovědního tajemství spis
Chronica regum romanorum (
Kronika římského království) rakouského historika Tomáše Ebendorfera z Haselbachu v polovině 15. století. Ebendorfer byl v Praze v letech 1433 a 1434 jako člen sněmovního poselstva Basilejského církevního sněmu a ve svém spise se odvolával na mínění, které se rozšířilo mezi lidem. Právě zpovědní tajemství se totiž v lidové tradici vyzdvihovalo jako hlavní důvod smrti Jana z Pomuku. Tento důvod se nakonec dostal i do papežské buly svatořečení.
Existují historická
svědectví o nepřetržité úctě k Janovi z Pomuku, a tuto úctu neohrozily ani husitské války a neuspořádané poměry v Čechách po těchto válkách. Svědčí o tom ostatně i fakt, že v roce 1450 musela dát Svatovítská kapitula kvůli nezvladatelnému návalu věřících ohradit hrob martyra masivní ochrannou mříží. V roce 1471 uvádí Pavel Žídek ve své knize
Spravovna příběh o doktorovi Johánkovi, zpovědníkovi české královny. Na konci 15. století nacházíme v Svatovítském inventáři votivní „
kalich stříbrný se zlaceným uzlem a nápisem na podstavci: ‘in honorem beati lohannis Pomuk’. (
Ke cti blahoslaveného Jana Pomuka.)
Byl pak kalich ten chován nad kaplí svatováclavskou, že kapitule na něm zvláště záleželo. Kalich ten jistě před r. 1480 byl majetkem kapituly. Zde tudíž zřejmě nazývá se Jan blahoslaveným.“ (Štědrý F.:
Sv. Jan Nepomucký, s krátkým nástinem dějů kláštera a města Nepomuku, s. 46-47)
Počátek zmatků
Koncem 15. století se začala kauza Jana z Pomuku zamotávat. V roce 1483 uvedl děkan pražské metropolitní kapituly Jan z Krumlova v záznamech
chybný rok mučedníkovy smrti. Skutečný rok smrti posunul o 10 let dříve, takže podle jeho záznamů byl pražský vikář umučen ne v roce 1393, ale v roce 1383.
K dalším zmatkům přispěly i
dvě podoby názvu Janova rodiště: Pomuk - Nepomuk. Jan z Pomuku se totiž mohl stejně dobře jmenovat i Jan z Nepomuku.
I toto zřejmě inspirovalo kronikáře Václava Hájka z Libočan k tomu, aby ve svém díle
Kronika česká, vydaném v roce 1541, udělal
z jednoho mučedníka dva.
Neuměl si totiž vysvětlit dvě různá data smrti, dvě různé příčiny umučení a dvě podoby mučedníkova jména a tak popustil uzdu své bujné fantazii a zplodil hypotézu o dvou mučednících. Podle něj existoval zpovědník královny Jan Nepomucký, který byl utopen jako oběť zpovědního tajemství v roce 1383, ale existoval také pražský generální vikář Jan z Pomuku (Pomucký), který byl utopen o 10 let později za to, že proti králově vůli potvrdil volbu kladrubského opata. Hájek, přestože byl sám katolickým knězem, si neuvědomil, že svou nemístnou horlivostí nadělal světci i celé Katolické církvi více škody, než užitku. Zatímco příběh generálního vikáře odbyl kronikář ve svém díle stručnou informací, příběh královnina zpovědníka vylíčil velmi barvitě.
Mezitím úcta k pražskému mučedníkovi neustále rostla. Postupně vznikaly nové a nové malby, sochy a velké životopisy, které uváděly Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství. Už v roce 1599 zařadil Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka „
Jana Zpovědníka“ mezi české zemské patrony. Přichází však neklidné období, během kterého byl v roce 1619 při kalvínském obrazoborectví poškozen i hrob mučedníka ve svatovítské katedrále. Toto pustošení však narazilo na velký odpor Pražanů, mezi nimiž bylo dost věrných katolíků a umírněných protestantů, takže nakonec samotný král Fridrich Falcký byl nucen dát příkaz k zastavení znesvěcování katedrály.
Po bitvě na Bílé hoře král Fridrich Falcký uprchl z Prahy a situace se výrazně změnila.
Dne 16.7.1621 vysvětil pražský arcibiskup Lohelius nově vybudovaný oltář ve svatovítské katedrále a mezi patrony byl jmenován i „
blahoslavený Jan Nepomucký, slavný mučedník“.
(
http://www.msjn.cz/cs/chronologicky-prehled-zivota-a-odkazu-jana-z-pomuku)
Kolem hrobu osadili novou, ozdobnou mříž. Zajímavé na tom je, že v té době mučedník ještě oficiálně blahoslavený nebyl.
V roce 1641 vyšla anonymně kniha
Fama posthuma Joannis Nepomuceni (
Posmrtná pověst Jana Nepomuckého) s verši k mučedníkově poctě. Zpočátku byl autor neznámý, ale po čase český dějepisec Bohuslav Balbín zveřejnil jméno autora. Byl jím důstojný otec Jiří Ferus z Tovaryšstva Ježíšova.
V roce 1668 kanovník Jan Ignác Dlouhoveský ve svém latinsky psaném životopisu Jana Nepomuckého ještě více zkomolil datum úmrtí mučedníka. Uvedl už nejen chybný rok, ale dokonce i
nesprávný den úmrtí mučedníka a tak namísto správného data smrti Jana Nepomuckého 20.3.1393 uvádí Dlouhoveský datum 16.5.1383. Toto datum se později dostalo i do kanonizační buly papeže a 16. květen byl takto nesprávně určen za světcův svátek.
O rozšíření svatojánské úcty se v druhé polovině 17. století velmi zasloužil již zmíněný český dějepisec,
jezuita Bohuslav Balbín. Jelikož nedostal povolení ke studiu listin pražské kapituly, obrátil se na Dlouhoveského se žádostí o zapůjčení jeho spisu, který do té doby ještě nebyl vytištěn. Inspirovaný spisem kanovníka
převzal v dobré víře všechny chyby a nedostatky, které byly v rukopise, a sám je zapracoval do svých prací.
Poprvé zmínky Balbína o mučedníkovi nacházíme ve čtvrté knize spisu
Výtah z českých dějin z roku 1668. Později napsal
Život svatého Jana Nepomuckého, pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka. Děkan svatovítské kapituly Tomáš Pešina z Čechorodu si práci přečetl a udělal v ní několik drobných korektur. Trvalo však celá další desetiletí, než se dílo dostalo do tisku. Teprve v roce 1680 vychází v edici
Acta sanctorum Balbínův životopis Jana Nepomuckého jako součást jeho latinské knihy
Bohemia sancta (
Svaté Čechy).
Karol Dučák
Jednotlivé díly:
1. část: Vzácnější ve světě, nežli ve své vlasti - zde.
2. část: Johánek z Pomuku - zde
3. část: Začátek konceu - zde
4. část: Posmrtná pouť mezi Boží vyvolené - zde
5. část: Blahořečení a svatořečení - zde
6. část: Zázraky, akceptované v kanonizačním procesu.
Doplnění: Svatojánské slavnosti NAVALIS v Praze a Slovenské Navalis na Domaši
