„Bůh píše přímo čarami křivými,“ zní jedno portugalské přísloví. Své o tom věděl i bl. Konrád z Piacenzy, jehož Bůh
jednou takovou čarou přivedl k sobě. Jeden jediný okamžik dočista změnil životní dráhu mladého šlechtice a svedl ho z čáry, kterou si dopředu narýsoval dlouhou a hlavně rovnou a přímou.<
Konrád Confalonieri se narodil
kolem roku 1290 v italském
Calendascu nedaleko Piacenzy.
Skvělý původ mu zajišťoval spokojené
živobytí, nezatížené hmotnými starostmi
či nutností vydělávat si na chléb vezdejší vlastníma rukama. Pojal za manželku
jistou Eufrosinu, která rovněž pocházela
z vyšších kruhů, a zdálo se, že mladý
pár si bude užívat bezstarostného života
až do smrti, naplňovat ho bude jako
celá tehdejší urozená společnost četnými kratochvílemi, mezi něž patřily v případě mužů-šlechticů i rytířské turnaje
a hony. Jenže pak došlo k události, která
od základu změnila Konrádovo vnímání
skutečnosti.
Konrád byl opravdu velkým lovcem
před Hospodinem. V lese trávil spoustu
času. Jednou takto zahnal zvěř do hustého houští, a za nic na světě ji odtamtud
nemohl vypudit. Protože byl netrpělivý,
zapálil křoví, aby zvěř vyplašil a přihnal
ji pod svůj luk a šíp. Jenže to neměl dělat
– vítr se znenadání otočil a brzy byl v plamenech
celý rozlehlý hvozd. Konrád, bezmocný
proti nezkrotitelnému živlu, utekl
s pocitem viny na svůj hrad.
Požár po sobě zanechal kolosální
spoušť. Obviněn z jeho založení byl jeden
chudý vesničan, na nějž narazili lidé
podesty (ten, kdo se staral o obranu
města) Piacenzy Galeazza Viscontiho,
kteří se snažili oheň uhasit. Marně se
onen nešťastník hájil, byl dán na mučidla,
kde na něm věznitelé po nelidských
torturách vynutili přiznání. Před jistou
popravou ho zachránil Konrád, v němž
se hnulo svědomí, jemuž se marně snažil uniknout, a přijel do Piacenzy ke svému neuváženému činu se přiznat. Zaplatil
městu vznik lou škodu, a ač byl dosti
bohatý, stálo ho to takřka celé jmění. Požár to byl totiž opravdu veliký a spáleniště se táhlo, kam až oko dohlédlo.
Konrádovo oko každopádně dohlédlo
mnohem dál. Tato událost z roku 1313 se
stala přelomovým okamžikem jeho života.
Ukončila život bezstarostného boháče a započala život světce. Konrád najednou
začal na vše nahlížet úplně jinak.
Ze dne na den jej přestaly těšit všechny
světské zábavy, dokonce
i lov se mu zprotivil,
a začal pravý smysl
všeho hledat mimo
tento svět. Uvědomil si
svou lidskou nepatrnost
před Bohem všemohoucím,
uvědomil si pomíjivost
svou i všeho vůkol
a rozhodl se opustit dosavadní
životní styl.
Učinil tak se souhlasem
manželky Eufrosiny,
která prošla během
té krátké doby podobným
vývojem a která byla
přece jen zbožněji založená,
takže u ní nešlo
o tak zásadní proměnu
jako u Konráda. Dá se důvodně předpokládat,
že byli v těch měsících skutečně jednou duší, že se navzájem sdíleli se
svými niternými prožitky a myšlenkovými pochody. Nasvědčuje tomu skutečnost, že rozdali zbytek společného majetku
a rozhodli se oba ve stejný čas (na
počátku roku 1315) zasvětit Bohu – Eufrosina
vstoupila ke klariskám a Konrád
se stal františkánským terciářem a poutníkem-asketou.
Takto putoval Konrád celým Apeninským
poloostrovem. Navštěvoval poutní
místa, neustále se modlil a vedl život
v přísné kajícnosti. Ani uprostřed mnoha
jiných poutníků nemohl ujít pozornosti
svým celkovým vyzařováním, jež pulsovalo
poznáním, jakého se nedostalo každému. Odplul do Svaté země a na zpáteční cestě učinil delší zastávku na Maltě.
Po několika letech putování dospěl
Konrád až na Sicílii, kde byl nejprve přijat
do útulku, poté se usadil u kostela Ježíše Krista Ukřižovaného a nakonec si
u města Noto vybudoval malou poustevnu,
v níž se usadil a v níž žil výhradně z almužny,
kterou získával v nedalekých Syrakusách,
kam jednou týdně chodíval. Jinak
se podobně jako jiní poustevníci vytrvale
modlil a rozjímal svatá tajemství. Samozřejmě
se též postil
a prožíval sérii těžkých
duchovních bojů s odvěkým nepřítelem, se svým
tělem a svými myšlenkami.
Tyto zápasy dlouho
podstupoval, než dosáhl vítězství.
Konrád slynul moudrostí,
která do jeho poustevny
lákala zástupy. Lidé
k němu přicházeli,
aby jej prosili o radu
v té či oné věci. Krom
toho měl dar prorokování
a také uzdravování. Nejčastěji se uvádí
případ, kdy svou modlitbou
zbavil kýly svého přítele Konráda Sessa (proto je dnes
vzýván při onemocnění kýlou), eventuálně
jiný, kdy na cestě ze Syrakus uzdravil
pouhým znamením kříže nemocné dítě.
Dar nahlížení do budoucnosti mohl
zase zúročit pro sebe samého, když předpověděl
svou smrt. Tři dny před ní odešel do Syrakus, kde u svého zpovědníka
přijal svátost smíření a posléze i Tělo Páně. Potom jej poprosil, aby ho za tři dny
navštívil.
Zpovědník mu to slíbil a svůj slib dodržel.
Když onoho 19. února 1351 dorazil
ke Konrádovi do poustevny, svěřil se
mu zbožný poustevník, že co nevidět umře. Ihned poté padl na kolena před křížem, který visel na stěně jeho poustevny,
pomodlil se za své dobrodince, opřel se
o kříž čelem a před zraky ohromeného
kněze vydechl naposledy.
Pochován byl v chrámu sv. Mikuláše
v Notu, kde jeho tělo odpočívá dodnes –
od roku 1485 ve stříbrné rakvi. V roce 1515
povolil papež Lev X. jeho kult pro syrakuskou
diecézi, v roce 1544 jej Pavel III.
rozšířil na celou Sicílii a Urban VIII. v roce
1625 pro františkánskou rodinu.
Vyšlo v časopise Světlo 7. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
