Svět potřebuje věřící katolické muže.
Život je boj, cituje autor C. S. Lewise, je to duchovní boj. Boj proti zlu v nás
a ve světě okolo nás, i když je to boj nenásilný. K tomu jsou muži zvláště vyzýváni.
Muži potřebují výzvu. Muži
musí svoji hodnotu vyzkoušet a dokázat. Nejsmysluplněji
prožívají muži svoji existenci tehdy,
když přijmou nějakou vyšší záležitost za
vlastní. Proto se hlásí mladí muži k námořnictvu nebo k rančerům. Nečiní to
přestože, nýbrž právě proto, že
jsou k tomu vyzýváni. Protože
to také bolí. Protože každý chce
být nejlepším mezi bratry, kteří se také počítají k nejlepším.
K prvním kapucínům a jezuitům
se nepřipojili muži, kteří
chtěli ze světa uprchnout, ale
ti, kteří chtěli svět změnit. Proměna
světa, která vyžadovala úplnou angažovanost
muže – veškerou energii, lásku,
talent a inteligenci – v nasazení pro
misii, které bylo větší a daleko významnější
než jejich malé ego nebo jejich rozkoše.
Jako muži jsme od přírody – což
potvrzuje i Písmo svaté – zaměřeni ke konání
tří důležitých věcí: starat se, chránit
a vést. Nikoliv kvůli naší vlastní spáse, nikoliv
z vlastní ješitnosti, abychom uspokojili
své vlastní choutky, nýbrž abychom
sloužili jiným.
My muži – a to všichni: laici i kněží –
neseme zvláštní zodpovědnost, protože
po nás evangelium žádá vedení. To neubírá
ženám zvláštní schopnosti a charismata,
nic z jejich významu, není to žádným
způsobem na újmu rovnocennosti
žen. Ale lidé nejsou stejné bytosti. Nejsme
vyměnitelná kolečka ve společenském
soustrojí.
Z křesťanského pohledu nespočívá
rovnost na politické ideologii, nýbrž ve
skutečných rozdílech a vzájemné závislosti
mužů a žen. Jako tvorové jsme určeni
k tomu, abychom se vzájemně potřebovali
a nikoliv se vzájemně kopírovali.
Když tedy jde o úkoly vedení, je to
úkolem mužů, aby vedli specificky mužským způsobem. Jan Zlatoústý, velký světec východní církve, označoval každého
otce za biskupa své rodiny. Všichni otcové
jsou jako biskupové. A každý otec
vtiskuje příští generaci duši svojí láskou,
svým sebeovládáním, svojí odvahou – nebo
chyběním toho všeho.
Proto se musíme ptát sami sebe: Když
tvrdím, že jsem věřící muž a katolík, je to
poznat také na mém životě? Kdy se modlím?
Jak často se zpovídám? Co
dělám pro chudé? Jak sloužím
potřebným? Mám vztah k Ježíši Kristu? Komu ukazuji cestu
do kostela? Kolik mladých lidí
jsem podnítil k tomu, aby se ptali,
jestli nemají duchovní povolání?
Kolik času strávím se svojí
ženou v rozhovoru o Bohu, kolik
se svými dětmi, se svými přáteli? Jak
dobře a jak často pociťuji přítomnost Boží ve svém životě?
Církev vypočítává mnoho důvodů,
proč by měli lidé věřit v Boha, v Ježíše
Krista a v krásu a význam jejich poslání. Ale existuje jenom jeden nepopíratelný
důkaz pro pravdivost toho, co učí osobní svědectví svatých.
To znamená, že svět potřebuje věřící
katolické muže, muže, kteří touží stát se
svatými. Role katolického manžela a otce
– muže, který se z lásky a z vlastního
přání rozhodne sloužit potřebám své ženy
a svých dětí – takový je pilířem křesťanského domova.
Mužství je otázkou biologie. Nepřihodí
se jednoduše jenom tak. Mužnosti se
musí naučit. Proto potřebujeme přátelství
opravdových bratří v Pánu, abychom se
stali učedníky a vůdci, jak to Bůh od nás
očekává. (…)
Úpadek mužské zralosti a připravenosti
nést zodpovědnost je jedním z největších
problémů současné kultury. Katoličtí
muži musí dorůst do svého Bohem
daného povolání. Jinak řečeno: Uzdravení
naší kultury začíná obnovou našich srdcí
a našeho jednání.
(Z dopisu Charlese J. Chaputa své
filadelfské arcidiecézi ze dne 31. 1. 2018)
Z VISION 2000 – 3/2018 přeložil -mp
Vyšlo v časopise Světlo 4. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
