Tehdy vás vezmu z národů, shromáždím vás ze všech
cizích zemí a přivedu vás nazpět na vaši půdu.“ (Ez 36,24)
Opětovně se stáváme svědky toho, jak se před našima očima uskutečňují slova
proroka Ezechiela.
Dne 8. září 2018 v klášteře Božího Milosrdenství v Nových
Hradech v Čechách složily svůj slavnostní slib „úplně a navždy patřit Kristu“ tři
apoštolské sestry: sr. Rafka z Čech, sr. Zélie z Německa a sr. Anastasia z Jižní
Koreje. Z rukou biskupa Jana Baxanta přijaly bílé šaty, prsten nerozlučné lásky
a kříž misijního poslání, který jim má připomínat, aby všem lidem přinášely Boží milosrdenství. V následujících řádcích se představuje sestra z Čech.
Prvním plodem naší misie [Rodiny
Panny Marie – pozn. překl.]
v klášteře Božího Milosrdenství
v Nových Hradech je sr. Rafka, vlastním
jménem Barbora Maria Rybárová, která
pochází z malého městečka Lišov u Českých
Budějovic. Její život je důkazem toho,
jak Bůh každou duši zvláštním způsobem
miluje a jak ji vede neopakovatelnou,
jen její vlastní cestou.
„Ve víře nás – mě a mého staršího bratra
Jakuba – vychovávala naše maminka.
Spolu i s naší babičkou jsme pravidelně
chodívali do kostela na mše svaté. Oba
jsme chodili na náboženství. Vyučovaly
nás řeholní sestry de Notre Dame. Ráda
vzpomínám na své první svaté přijímání,
na ten pocit lehkosti, kdy jsem byla celá
bílá nejen navenek, ale i moje srdce bylo
celé bílé a čisté.
Na druhém stupni základní školy jsme
spolu s kamarádkou začaly chodit na setkání
děvčat do Horažďovic; také tato
setkání vedly školské sestry. Spolu jsme
se zde modlily, měly jsme možnost přistoupit
ke svaté zpovědi. Vždy jsme měly pěkný program i zábavu, a tak jsem si
k řeholním sestřičkám vytvořila přirozený
vztah. Na tato setkání jsme se vždy těšily.
Velkou pomocí na cestě víry mi byla
také mládežnická skupina v naší farnosti,
kterou založil pan kaplan. S některými
mladými jsme se znali jen od vidění a pomocí
těchto setkání se mezi námi vytvořila
pěkná přátelství. Velmi mi to pomohlo
i v nelehkém čase střední školy v městě
Tábor, kde jsem přes týden bydlela na internátě.
Svět, který mě tam obklopoval,
byl jiný, než jaký jsem dosud znala. Do
té doby jsem brala naši katolickou víru
jako samozřejmost a sem tam nějaká narážka
nevěřících mi nevadila. Díky Boží
prozřetelnosti jsme měla ve škole více věřících kamarádek, ale celkově jsem tam
byla víc než dosud konfrontována se světem a v nelehkém období puberty bylo
vnitřních bojů dost. Nikdy jsem sice nepřestala
věřit v existenci Boha a i nadále
jsem chodila do kostela a přistupovala ke
svátostem, ale nepatřila jsem k těm, kteří by se hrdě a veřejně hlásili k víře anebo
rádi na téma víry diskutovali.
Velmi vzácnou zkušeností z období
střední školy byla pro mne letní duchovní
cvičení pro děvčata, kterých jsem se poprvé
zúčastnila jako 16letá. Během duchovních
cvičení jsme měly dodržovat silentium a samotnou
mě překvapilo, že jsem to zvládla,
ba dokonce to mé duši udělalo velmi
dobře. Některých sester jsme se též ptaly
na cestu jejich povolání a trochu jsme získaly
představu o tom, jaké to je, když Bůh
člověka volá, aby mu odevzdal svůj život.
Tehdy jsem ještě ani zdaleka netušila, jaké
má Bůh se mnou plány. Vlastně se tomu
ani nedivím, protože to bylo období,
kdy jsem se modlila jen v nouzi anebo v radosti,
ale ne pravidelně. Byla to doba, kdy
jsem chodila na zábavy, střídala různé barvy
vlasů a celkově jsem byla spíše zaměřena
na vnější věci. Naštěstí mě Panna Maria
ochránila před mnohými nebezpečími
a Bůh si ke mně přece jen v tom správném
čase našel cestu.
Během studia na vysoké škole (na
Teo logické fakultě v Českých Budějovicích
jsem studovala obor sociální a charitativní
práce) jsem začala chodívat na
studentské mše svaté k salesiánům a na
setkání mladých, kde jsem opět našla
kromě dobrých přátel i velmi dobré duchovní
vedení. Díky tomu se prohloubil
můj vztah k Bohu, opět jsem se pravidelně
modlila a začala jsem častěji chodit
na mši svatou. Zároveň to bylo období,
kdy jsem toužila po vztahu a chtěla jsem
si najít dobrého manžela. Ještě to však
trvalo dlouho, než jsem pochopila, jaký
plán má se mnou Bůh.
V postní době v roce 2009 jsem se
v klášteře Božího Milosrdenství v Nových
Hradech zúčastnila duchovní obnovy vedené
salesiány. Pamatuji si z toho dvě věci: jak se mě v klášterní kapli při modlitbě
dotkla Boží milost a vzbudila ve mně touhu
přiblížit se mu. A pak tu byla rovněž zajímavá
nabídka na letní brigádu v klášteře
Božího Milosrdenství a v kostele v Nových
Hradech. Nabídku jsem přijala a tři roky
po sobě jsem dělala v kostele a v klášteře
průvodkyni. Postupně jsem poznávala prostředí
kláštera, ale také společenství Rodiny
Panny Marie, které tam působí. V pátém ročníku studia jsme navštívily Řím.
Viděly jsme mnoho nádherných kostelů
a památek, avšak mnohem důležitější byla
pro mne mše svatá, zpověď a rozhovor
s mým duchovním otcem o povolání. Když
jsem se do té doby někdy zabývala myšlenkou
na povolání řeholní sestry, vždy jsem
nakonec řekla: „To není nic pro mne, já
bych to ani nezvládla.“ Ale teď v Římě,
kde bych to nejméně očekávala, mi můj
zpovědník naznačil, že mám povolání žít
pro Boha. Nejprve jsem byla překvapena,
ale pak jsem pocítila hluboký pokoj v srdci
a ochotu plnit Boží vůli.
Když se potom stalo, že jsem v daném
termínu nestihla odevzdat diplomovou
práci, netušila jsem, že také to má své místo
v plánech Boží prozřetelnosti. Ve správném
okamžiku přišla nabídka zaměstnání
na recepci v klášteře Božího Milosrdenství
v Nových Hradech, kde jsem to už
dobře znala. Přijetí této nabídky doprovázel
duchovní boj, který svědčí o tom,
jak to bylo důležité. Do té doby jsem byla rozlítaná na všechny strany, vytěžená
studiem, brigádami a různými aktivitami,
a nyní jsem se ocitla v klášteře, kde
jsem začala pracovat a zároveň jsem chtěla dokončit studium. Jelikož jsem v klášteře také bydlela, mělo to tu výhodu, že
jsem mohla kdykoliv zajít do kaple, ale
i zblízka poznat řeholní život a zažít rodinnou
atmosféru v našem společenství.
Pravidelně jsem mohla chodit na adoraci
a na mši svatou a zúčastňovat se společných
modliteb.
K překvapení mých přátel, ale i mě samotné
mi vlastně nic nescházelo, ale stále
více rostla moje touha po Bohu a potřeba
modlit se. Přitom jsem, i díky modlitbám
všech v klášteře, dokončila magisterské
studium a kladla jsem si otázku
o budoucnosti. Různé situace mi potvrzovaly,
že mě Pán Ježíš povolává žít zcela
pro něho, ale bylo potřeba, abych mu
úplně důvěřovala a nechala se jím vést.
Již delší čas jsem nosila v sobě touhu jít
někam na misie a sestry mi to také umožnily. Téměř zázrakem jsem tehdy dostala
vízum do Kazachstánu na tři měsíce.
Na jedné straně jsem se už nemohla dočkat, kdy vycestuji, na druhé straně to byla
velká oběť, když jsem měla po dvou letech
opustit práci v klášteře, na niž jsem
si již zvykla. Nebylo to pro mne jednoduché,
ale zároveň jsem věděla, že se musím
nechat slepě vést, i když jsem netušila, kde se cesta končí. Po nádherném,
ba dokonce jednom z nejkrásnějších zážitků v mém životě jsem se po návratu ze
Šerbakt rozhodla na podzim 2014 přijít
do mateřského domu sester ve Staré Haliči.
V průběhu prvního roku, když jsem
procházela ještě mnoha duchovními boji
a skutečným vnitřním obrácením, jsem
se rozhodla vstoupit do společenství Rodiny
Panny Marie. Velké odlehčení a radost
naplnily moje srdce, protože jsem si
už dávno přála poznat Boží vůli a být na
místě, kde mě chce mít Bůh!
Vím, že se za mne všichni dlouho modlili;
moji přátelé, stejně tak naši farníci při
modlitbě růžence a na setkání matek, ale
zvlášť naše sestry. Všem ze srdce děkuji
za tento velký krok. Děkuji všem, kteří
mě s láskou a trpělivostí provázeli na mé
cestě povolání a byli mi pevnou oporou.
Také já vám všem slibuji své modlitby.“
Vyšlo v časopise Světlo 4. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
