V tomto mimořádně inspirativním a zajímavém svědectví nám mladá dívka říká, jak umožnila ďáblovi vstoupit do jejího života.
Bohužel, v Chorvatsku existuje velké množství mladých lidí, kteří mají téměř stejný problém a nevědí, o co jde. Jenom když přijdou k nějaké duchovní obnově, v níž se skutečně projeví moc Ducha Svatého, zjeví se ďábel a potom začne jejich uvolnění. Mnoho z nich však neví, na koho se obrátit o pomoc. Toto svědectví je určeno jim a jejich rodičům.
Řeknu vám svůj příběh. Jmenuji se Lena a mám 24 let. Jako dítě jsem měla Ježíše velmi ráda. Myslela jsem na Jeho bolest a utrpení, zatímco moji vrstevníci se mi kvůli tomu vysmívali. Po střední škole jsem se přihlásila na vysokou školu a kvůli škole jsem se odstěhovala z domu k sestře. Město jsem si zamilovala velmi rychle. Měla jsem ho tak ráda, až jsem zapomněla, kdo jsem. Noční život, světla města, výlety, mě tahali za ruku od Boha. Moje láska, moje myšlenky na Boha jsou pryč. S tím jsem zmizela i já. Ráda jsem chodila ven. Stalo se to mou posedlostí; alkohol, zapomenout na sebe a na všechno kolem a stát se někým jiným. Šlapala jsem po sobě a nechala jsem ostatní šlapat, ničit mě. Odmítla jsem Ježíše a nevědomky jsem vpustila do svého života satana.
Po dvou letech života v opilosti, přehlížejíc sebe a ostatní, jsem se rozhodla vrátit domů. Po vysoké škole hazardních her a zklamání jsem se rozhodla přijít domů, protože můj život neměl žádný smysl. Byla jsem opravdu špatná. Depresivní, nervózní, hodně jsem nadávala, s každým jsem se hádala, dělala věci, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že je udělám. Měla jsem mnoho "přátel" a byla jsem zároveň nesmírně sama. Začaly se "rodit" dny trpkosti a bolesti. Už jsem neexistovala, stala se ze mě chodící mrtvola. Měla jsem pocit, že se ztrácím, potápím. Padala jsem do bezedné jámy a všechno kolem bylo temné. Ale malá část zničeného domu ve mně stále zůstala a já hledala Boha. Za poslední dva roky jsem byla párkrát v kostele, seděla jsem v zadní řadě lavic a tupě hleděla na podlahu.
Pak jsem se rozhodla jít na duchovní obnovu. Vše bylo v pořádku, dokud se mi při modlitbě za osvobození nezačalo dít něco divného. Během modlitby jsem měla zvláštní reakce. Začala jsem se nekontrolovatelně chvět, plakat, hlasitě vzdychat; velmi zvláštně se smát, pak plakat. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Pamatuji si, jak jsem se v jednu chvíli ptala mámy: "
Je něco ve mně?" Tak jsem se bála. Kněz se za mě modlil a bylo mi lépe. Alespoň to jsem si myslela.
Po měsíci jsem opět šla na duchovní obnovu. Tentokrát jsem ležela na podlaze hodinu a půl. Bylo to hrozné. Prvních pár minut spočinku v duchu se nic nestalo a potom se mi začala čelist kroutit a ve svém nitru jsem zaslechla hlas, který křičel. Mé oči byly zavřené a pomyslela jsem si: "
Jestli je otevřu, toto se zastaví." Ale nezastavilo. Reakce byly hrozné: nadpřirozené výkřiky, házení, křik. Hlas ze mě křičel: "
Je moje! Moje! Nedávám to Ježíšovi, patří mi to! Je zatracená ze všeho! Odevzdá se mi. Mám s ní plán, ona je moje!" Byla jsem si vědoma všeho, ale nemohla jsem nic dělat. Někdo ovládal mé myšlenky, hlas, pohyby rukou a nohou. Strhla jsem si z krku růženec, ublížila jsem sobě i lidem okolo. Posvěcenou vodu jsem odhodila, neexistoval způsob, jak bych mohla opakovat Zdrávas Maria po knězi. Při zmínce o Mariině jménu jsem vydávala neobvyklé výkřiky.
Pak jsem si najednou uvědomila všechno! Na cestě mého života za poslední tři roky jsem vyhodila Ježíše ven, zabouchla mu dveře, pošlapala jsem jeho přikázání. Vědomě jsem otevřela dveře satanovi. Můj životní styl mu vyhovoval. Bylo mu se mnou dobře, dobře, a když jsem se rozhodla vrátit k Ježíši, začal se boj o mou duši. Ježíš vystoupil, až když jsem chtěla změnit svůj život a kráčet s Ním. Měla jsem svobodnou vůli.
Po té modlitbě jsem v šoku přišla domů. Když jsem tátovi a mámě řekla, o co jde, nevěřili tomu. Nikdo mi nevěřil, považovali mě za psychicky labilní. Asi po 20 dnech, večer mše svatá, propukly u mě reakce. Kněz zůstal v úžasu! Myslela jsem si, že po té modlitbě je konec, ale byl to jen začátek a dělo se to dalších pár měsíců. Nebyly pravidla, noc, den ... Okruh přátel se zúžil ... Zůstala pouze rodina. Ti, před kterými jsem utíkala. Ti, kterých jsem se jaksi vzdala.
Měla jsem to požehnání, že v mém městě byla sestřička, která tyto věci velmi dobře zná. Navedla mě na správnou cestu a hodně jsem se od ní dozvěděla. Přivedla mě do katolické charismatické komunity. Tehdy jsem si uvědomila, co je to láska. Tito lidé mě přijali s otevřeným srdcem, i když mě neznali. Modlili se za mě, postili se, podporovali mě ... Začala jsem chodit na mši svatou každý den. Takto jsem potkala Eucharistického Ježíše. Ta Jeho láska. Satan před Ním utíká. Z toho kousku chleba. Nemohla jsem se dostat do kostela, museli mě vést. Nemohla jsem překročit práh. Jiní byli mýma rukama a nohama. Nemohla jsem si kleknout před Ježíšem. Nemohla jsem se modlit. Nemohla jsem přijmout přijímání. Nemohla jsem otevřít ústa. Když jsem to sotva zvládla, chtěla jsem vyplivnout hostii, ale přilepila se mi na patře a tak se rozpustila.
Tehdy jsem si to uvědomila! "
Potřebovala jsem vědět, že Ježíš je tu, přítomný živý! Jít na mši sv. a přijmout přijímání normálně s tímto vědomím, potřebovala jsem na toto přijít! " Přemýšlela jsem. A dnes mi někdo řekněte, že je to obyčejný kousek chleba. Ať mi dnes někdo řekne, že mše svatá je obyčejný obřad. Na mši svaté jsem se rozplakala, Ježíš mi uzdravil rány, vyčistil všechnu špínu, kterou jsem na sebe nasbírala, vymazal špatné vzpomínky ... Vždy jsem měla na mši v rukou růženec. Škapulíř kolem krku, který mi velmi překážel. Svrbělo, dusilo mě z toho, dokonce vyrážka. Moje rodina si uvědomila Boží moc, začali jsme chodit na mši svatou každý den, modlili jsme se.
Moje noci byly nejhorší. Ten nepopsatelný strach, ty obavy, hlavně čas od půlnoci do třetí. Slyšela jsem, co neslyšel nikdo vedle mě, viděla jsem, co nevidí ostatní vedle mě. Pouze jsem mačkala růženec, vedle mě poletovaly černé šátky, viděla jsem záblesky, dokonce i obrysy samotného satana. Občas jsem si myslela, že jsem se opravdu zbláznila, že ostatní mají pravdu. Jen jsem opakovala: "
Ježíši, Ježíši ..."
Protože reakce byly časté, musela jsem jít na exorcismus. Slyšela jsem, že existuje, ale co to bylo přesně, ani jsem nevěděla. Myslela jsem si, že se to děje jen ve filmech, ne ve skutečném životě. Ne mně. Přišla jsem se pomodlit. Šlo se mnou několik lidí z komunity. Modlitba se začala v latině. Cítila jsem, jak mi něco vchází do nohou a bleskově vylézá do mého lůna a pak jsem cítila, jak mě chytil za ruce a shodil na zem. Trvalo to asi hodinu. V průběhu několika dní následovaly další dvě modlitby. Během té modlitby jsem strašně vila na vzývání Mariina jména a jména sv. Michaela ... Nemohla jsem jíst jídlo solené požehnanou solí, ani pít požehnanou vodu. Po modlitbách jsem se cítila strašně unavená. Příbuzní, stejně jako sousedé, nás začali považovat za blázny, fanatiky, vysmívali se nám. Netušili, co se s námi děje. Rodiče mých přátel jim zakázali setkávat se se mnou, protože si mysleli, že je to divné.
Po dlouhém boji a modlitbách zvítězil Ježíš a jeho milosrdenství. Jeho láska objala můj domov a získal si nás svým pokojem a radostí. Uplynul rok a když jsme se vzpamatovali, zhruba ve stejném termínu, začala o rok mladší sestra mít reakce. "Vypuklo to" v jedné modlitbě. Když jsem slyšela její křik, myslela jsem si, že se mi to zdá. Zlobila jsem se na Boha, ptala jsem se Ho, proč na mě nezlomil všechno, proč si tím vším musela také projít. Ty probdělé noci, obavy, výsměch místních ... Moji rodiče, další muka. Hněv mě držel několik dní, pak jsem si uvědomila, že není na svobodě, protože Ježíš ji musel osvobodit, aby mohla být. Zlomit všechny řetězy, aby to bylo úplné očištění. Měla reakce na smrt, sebevražedné myšlenky, sebepoškozování. Uvědomila jsem si, že jsem byla prokletá a vyzkoušela téměř všechny okultní praktiky (a tímto jsem se nikdy nezabývala, na tohle jsem si nevzpomínala, ale přeneslo se to na mou rodinu!) Vydrželi jsme a zůstali jsme věrní Pánu až do konce. Naše víra sílila a naše láska k Bohu rostla.
Někdy na konci reakcí mé sestry jsem byla v komunitě a modlili jsme se. Zavřela jsem oči a uviděla hřbitov (ten obraz se ke mně často dostával v době mých reakcí; ale ten hřbitov jsem nikdy neviděla živě) a tam žena, s dlouhými černými vlasy, oblečená v bílém. Byla celá ztrýzněná a vycházela ze hřbitova. Zvláštní věc: neměla oči, ústa, nos. Pouze protáhlá tvář. Zpoza ní vyšel dav lidí. Všechny věkové kategorie, velcí i malí ... Všichni byli unavení, vyčerpaní, bledí ... A tehdy jsem si uvědomila! To jsou moji předkové! Díky našemu utrpení a oběti, kterou jsme jim prokázali, jsou osvobozeni! To mi potvrdil Pán. Žádné utrpení, oběti dané Bohu, nejsou marné. Nyní mám tolik modlitební podpory od svých předků, kteří se těší ze všech pokladů v nebeském království. Taková milost, abych se vrátila k Pánu.
Jsou to téměř tři roky od mých reakcí a každý den se mi daří více naplňovat Pánem. Jsem aktivním členem svého společenství, Pán mi dal práci, za kterou jsem se modlila; od pracovní doby, míst, až po šéfy. Vše jak jsem prosila. Není náš Bůh úžasný ?! Stále nemohu uvěřit, že jsem si tím vším prošla. Jak mohu mlčet o Jeho lásce?
Mám od tebe odejít, můj Pane? Nyní, když jsi mě osvobodil a ukázal jsi, jak úžasný může být život s Tebou? Dovol mi, abych byla třeba šílená, zábavná, fanatická, psychicky labilní ... to vše k Boží slávě, pokud chceš.
Nechť je toto moje svědectví o Boží slávě a ať vás povzbudí, drazí čtenáři, k modlitbě a odevzdání se Pánu. Když se mu odevzdáš, nemůžeš nic ztratit. Můžete jen získat. Věčný život. Moji drazí, toto je příběh o Ježíši. O vítězství a lásce. O milosrdenství a odpuštění. Stačí vzývat Ježíšovo jméno a budete spaseni. Bůh ti žehnej.
Zdroj: Medjugorje
Převzato z
https://matkabozia.sk/,
článek ze 7. 5. 2021 naleznete
zde.
