V posledních desetiletích došlo k rozsáhlé vzpouře proti neměnným pravdám katolické víry, která zasáhla Církev a celý svět. Jedním z projevů této revoluce je rozšíření deformací v chápání věčného zatracení člověka v pekle.
V období před touto vzpourou bylo rozjímání o realitě věčného pekla přirozeným průvodcem křesťana na trnité cestě k věčné blaženosti. V současnosti se jedovaté plody povstání proti katolické nauce projevují nejenom ve zlehčování a přizpůsobování tématu pekla podle vlastních subjektivních požadavků, ale dokonce i zpochybňováním existence pekla a jeho věčnosti. Je zjevné, že tyto nebezpečné tendence slouží záměru rozšířit říši věčného zatracení o další obyvatele.
Nemůžeme se vyhnout hříchu
Nikdo z nás se nemůže vyhnout spáchání hříchu. Jsme lidé zasažení a poznamenaní prvotním hříchem našich prarodičů Adama a Evy. Tento prvotní hřích zranil lidskou přirozenost, která je zbavena prvotní svatosti a spravedlnosti. Věčnému zatracení naší duše, tedy věčnému pobytu v pekle, se můžeme vyhnout, na rozdíl od spáchání hříchu.
Hřích se rozlišuje podle velikosti na všední hřích a na smrtelný hřích. Všední hřích ponechává v člověku lásku, i když ji zraňuje a uráží. Smrtelný hřích je těžkým porušením Božího zákona a ničí lásku v srdci člověka. Způsobuje ztrátu Boží lásky a zbavuje posvěcující milosti, t. j. stavu milosti. Pokud není napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobuje vyloučení z Božího království a věčnou smrt v pekle.
Jelikož smrtelný hřích v nás napadá životní princip, kterým je láska, je potřebná nová iniciativa Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se normálně uskutečňuje v rámci svátosti pokání. "
Když ... vůle jde za něčím, co samo o sobě odporuje lásce, kterou je člověk zaměřený na poslední cíl, je hřích vzhledem na svůj předmět smrtelný, ... ať už je proti Boží lásce, jako je rouhání, křivá přísaha, a podobně, nebo proti lásce k bližnímu, jako je vražda, cizoložství, a podobně .... Někdy však vůle hříšníka jde za něčím, co v sobě obsahuje určitou nezřízenost, ale není v rozporu s láskou k Bohu a k bližnímu, jako například prázdné řeči, zbytečný smích, a podobně. To jsou hříchy všední." (1).
Nebezpečí smrtelného hříchu
Smrtelný hřích předpokládá současně tři podmínky: "
smrtelný je každý hřích, jehož předmětem je vážná věc, a kromě toho je spáchán s plným vědomím a uváženým souhlasem."
Vážná věc (
materia gravis) je upřesněna v Božích přikázáních podle Ježíšovy odpovědi bohatému mládenci: "
Nezabiješ Nezcizoložíš! Nepokradeš! Nebudeš křivě svědčit! Nebudeš podvádět! Cti svého otce i matku!" (Mk 10, 19). Závažnost hříchů může být větší nebo menší: vražda je závažnější než krádež. Je třeba brát v úvahu i to, jaké osoby hřích postihuje: násilí spáchané na příbuzných je samo o sobě závažnější než násilí spáchané na cizím člověku.
Smrtelný hřích předpokládá plné vědomí a plný souhlas. Předpokládá poznání, že čin je hříšný, že je v rozporu s Božím zákonem. Zahrnuje v sobě i dostatečně uvážený souhlas, aby to byla osobní volba. Předstíraná nevědomost a zatvrzelost srdce nezmenšují, ale naopak zvětšují dobrovolný ráz hříchu.
Nedobrovolná nevědomost může snížit, ba i zrušit přičitatelnost těžkého provinění. Ale o nikom se nepředpokládá, že by neznal zásady morálního zákona, které jsou vepsány do svědomí každého člověka. Citové popudy, vášně, mohou rovněž oslabit dobrovolný a svobodný ráz přestupku, podobně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy. Nejtěžší je hřích spáchaný ze zlomyslnosti, z uvážené volby zla. (2).
Následky smrtelného hříchu jsou tragické. Těžký hřích se nazývá i smrtelný hřích, protože nás zbavuje nadpřirozeného života duše, t. j. posvěcující milosti, a stáváme se hodnými věčné smrti. Tento hřích nás zbavuje nejen posvěcující milosti, ale i Boží lásky a synovství Božích dětí. Jediný smrtelný hřích zbavuje naši duši vší nadpřirozené nevinnosti, půvabnosti a krásy. Odlučuje nás zcela od Boha, uvaluje na nás Boží hněv, stáváme se z Božích dětí Božími nepřáteli. Tento hřích nás připravuje o všechny zásluhy pro nebe, které jsme si už získali. Člověk nacházející se ve stavu smrtelného hříchu je duchovně mrtvý, a není schopen získat si nové zásluhy pro nebe. Tento hřích na nás uvaluje Boží tresty a zejména věčné zatracení. (3).
Smrtelný hřích otevírá bránu věčného pekla
Skuteční křesťané vědí, že věčné peklo existuje, a to zejména na základě slov Pána Ježíše Krista, a také na základě mnoha zpráv o pekle v Písmu svatém a v neměnné nauce Katolické církvi. Existenci věčného zatracení v pekle potvrzují i mystické zážitky světců. Lze poukázat na zjevení Panny Marie v Portugalsku ve Fatimě v roce 1917. Vizionářka Lucie musela silně vykřiknout navzdory krátkému trvání obrazu věčného pekla. Ve velkém ohnivém moři byly ponořené spálené bytosti v lidských podobách a ďáblové, přičemž vydávali nářky plné zoufalství a bolesti. Lidé a ďáblové byli průhlední jako průsvitné žhavé uhlí, přičemž ďáblové měli velmi odpuzující vzezření.
Učení Církve potvrzuje, že existuje peklo, a že je věčné. Duše těch, co umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde trpí pekelná muka, "věčný oheň". Hlavní trest pekla spočívá ve věčné odloučenosti od Boha, neboť jedině v něm může mít člověk život a blaženost, pro které byl stvořen a po nichž touží. (4).
Bůh je spravedlivý a odměňuje dobré lidi věčnou odměnou a špatné lidi trestá věčným trestem.
Duše člověka je nesmrtelná a pozemský život je časem zkoušky, která končí smrtí člověka. Podle toho, v jakém duchovním stavu smrt zastihne člověka, rozhoduje se, zda duše tohoto člověka bude mít šťastný věčný úděl nebo nešťastný věčný úděl.
Na druhém světě se nikdo nemůže odvrátit od dobra ke zlu, ale ani od zla k dobru. Jestli člověk zemřel v Božím přátelství, toto přátelství bude trvat věčně, ale pokud člověk zemřel ve vzpouře vůči Bohu, tento stav bude trvat věčně. Lidé obvykle méně pochybují o existenci věčně trvajících radostí spasených lidí v nebi, než o věčně trvajících trestech pro zatracené lidi v pekle. Je to způsobeno subjektivním přáním těchto lidí, které je zdrojem mylných myšlenek. Člověk, který vede mravně čistý život, a je poslušný vůči Božím přikázáním a církevním přikázáním, nemá pochybnosti o existenci pekla. (5).
Různé stupně pekelných muk
Podobně jako v nebi existují různé stupně slávy pro vyvolené přiměřené zásluhám každého, tak i v pekle existují různé stupně pekelných muk. Lze říct, že pekel je tolik, kolik je hříšníků, protože každý ze zavržených hříšníků tam trpí přiměřeně počtu a kvalitě svých hříchů. Největším trestem a největším neštěstím pro hříšníky v pekle je to, že nevidí Boha. (6).
Peklo není jedno jediné místo, na kterém jsou všichni zatracení hříšníci, ale je složené z mnoha rozličných příbytků, jelikož stupně pekelných trestů jsou různé. Čím více hříšník poskvrnil svou duši smrtelnými hříchy, nebo čím více zneužíval Boží milosti, tím více bude muset trpět. Zatracení hříšníci páchající stejné druhy hříchů budou trestáni v pekle ve stejných místech, resp. ve stejných věznicích. Tak jako v nebi existují různé příbytky pro Boží přátele podle slov Pána Ježíše Krista, i peklo má své rozličné příbytky, resp. rozličná vězení, pro Boží nepřátele. Podstatu věčných trestů pro zatracené hříšníky lze shrnout do následujících bodů.
1. Podle svatého Bonaventury musí zatracení hříšníci trpět trojitý trest, a to ztrátu, bolestný cit a trýzeň svědomí. Tyto tresty jsou přirozené následky hříchu. Jelikož se tito hříšníci během svého pozemského života nestarali o Boha a o svou spásu, přirozeně budou odloučeni od Boha. První způsob věčných trestů spočívá ve věčném odnětí nazírání na Boha a Boží přízně.
2. Zatracení hříšníci ztratili Boha a možnost nazírání na Boha, a tím jsou zbaveni současně všeho, co je dobré, krásné, příjemné a milování hodné. Lze říci o těchto hříšnících, že za pozemského života měli různé světské statky, rozličné rozkoše a potěšení, při kterých mohli snadněji zapomenout na Boha a na jeho přízeň a lásku. Byli tak zaslepeni světem, že si svůj hrozný stav vůbec neuvědomovali. Jenže v pekle už nemají žádné pozemské statky, rozkoše a marnosti, a tedy nemají vůbec nic, co by jim mohlo alespoň částečně nahradit věčnou ztrátu Boha. V pekle vnímají jen to působící bolest, opovržení hodné, a špatné. Co těchto hříšníků během pozemského života naplňovalo rozkoší, jim nyní v pekle působí bolest. Jelikož Bůh svěřil člověku stvořené tvory a věci, aby člověk využíval tyto tvory a věci k Boží cti, zatracení hříšníci během pozemského života využívali tyto tvory a věci na urážení Boha. V pekle se tito tvorové a věci stávají nástrojem Božího trestání. Písmo svaté poukazuje zejména na oheň a na červy, neboť slovo červ vyvolává nepříjemné obrazy o ošklivých, hrozných a krutých zvířatech, které Bůh využívá jako nástroj trestání v pekle. Jelikož zatracení hříšníci během pozemského života využívali své lidské smysly k páchání hříchů, předmětem věčného trestu v pekle jsou lidské smysly, zejména zrak, sluch, čich a chuť, a to v závislosti na míře využívání těchto smyslů při páchání hříchů. Zneužívání duševních schopností člověka k páchání hříchů, jako představivost, rozum a svobodná vůle, se projeví v pekle přeměnou těchto lidských schopností na zdroj trestání.
Třetí mukou věčně zatracených hříšníků je lidské svědomí. Tito hříšníci neposlouchali hlas svého svědomí během svého pozemského života, který je Božím hlasem, následovali své smyslné žádosti, a dali souhlas ke spáchání hříchu. Trýzeň špatného svědomí je hrozná, a často vyvolává i sebevraždy. Někteří hříšníci si vybírají zoufalství podobně jako apoštol Jidáš, a spáchají sebevraždu. Konají tak navzdory možnosti lítosti nad hříchy, využití svátosti pokání a doufání v Boží milosrdenství.
Svatý Augustin říkal, že všechny bolesti, které mají lidé na tomto světě, jsou jen nepatrné ve srovnání s bolestmi, které způsobuje pekelný oheň. (7).
Peklo křesťanů a peklo nekřesťanů
Bůh jako spravedlivý soudce přísněji potrestá toho, kdo dostal více milostí, ale pohrdl těmito milostmi. Takoví zatracení hříšníci budou podléhat přísnějšímu trestu v rámci věčných pekelných trestů. Je zjevné, že křesťané mohli a měli přijímat nejvíce Božích milostí.
Křesťané po dosažení věku užívání rozumu vidí lépe na základě světla své víry, a mohou poznat své povinnosti vůči Bohu, vůči sobě a vůči svým bližním. Věčný trest pro tyto hříšníky bude těžší než v případě hříšníků s menšími možnostmi přijímání Božích milostí. Velká věčná bolest zatraceného křesťana spočívá zejména v neustálém připomínání toho, že během svého pozemského života věděl, co je třeba dělat pro dosažení spásy, a měl na to všechny potřebné prostředky. Bude mít před očima všechny dobré myšlenky, dobré touhy a dobré skutky, které mohl vykonat, ale nevykonal, svaté svátosti, které nevyužil, modlitby, které zanedbal, a mše svaté, které vynechal.
Svatý Augustin říkal, že v pekle jsou takoví křesťané, kteří jako jednotlivci trpí více, než celé pohanské národy, neboť sami jednotlivě dostali více Božích milostí, než tito modloslužebníci dohromady. Svatý Jan Chryzostom uvádí k tomuto tématu, že hříchy křesťanů představují v širším významu strašné svatokrádeže, protože svatokrádež představuje zneuctění věcí zasvěcených Bohu, a každý křesťan je svatyní Svatého Ducha. Křesťan ve svatém přijímání přijímá do svého srdce Tělo a Krev Ježíše Krista, avšak po těžkém hříchu ztrácí milost, a s ní z lidské duše odchází i Bůh, a pekelný duch bere okamžitě tuto duši do svého vlastnictví.
Nekřesťané a pohané nebudou v pekle pociťovat výčitky toho druhu, jaké budou mít zatracení křesťané, protože během svého pozemského života nepoznali Církev, její nauku a prostředky spásy. Jenže Bůh nezapomíná na žádného člověka během jeho pozemského života a daruje mu přirozený zákon. Nekřesťané a pohané nacházející se v pekle budou věčně konfrontováni se svým pozemským životem odporujícím přirozenému zákonu, který každý člověk vnímá. (8).
Spravedlnost a věčný trest
za jeden smrtelný hřích
Církev nás neomylně učí, že všichni lidé, kteří zemřou ve stavu Boží milosti, budou mít věčný život v nebi, resp. někteří lidé až po dočasném pobytu v očistci, a že všichni lidé, kteří zemřou v nekajícnosti ze skutečného smrtelného hříchu, a tedy zemřou bez stavu Boží milosti, budou mít věčný trest v pekle.
Je možné přemýšlet o Boží spravedlnosti a o důsledcích po spáchání smrtelného hříchu, a vytvořit následující předpoklad. První člověk spáchal smrtelný hřích ve věku 20 let svého života, a následně žil dobrý život až do smrti v 90. roce svého života, a měl by být odsouzen k věčnému zatracení.
Druhý člověk spáchal smrtelný hřích v čase blízko před smrtí v 90. roce svého života, i když během svého života nespáchal před tím žádný smrtelný hřích, resp. tyto hříchy byly odpuštěny ve svátosti pokání, a byly upřímně litované, a tedy i on by měl být odsouzen k věčnému zatracení.
Třetí člověk páchal smrtelné hříchy během celého svého života, avšak na rozdíl od situace prvního a druhého člověka, vykonal pokání ze svých hříchů až v 90. roce svého života, a tedy měl by se vyhnout věčnému zatracení v pekle.
První člověk ve skutečnosti nemohl žít dobrý život po spáchání smrtelného hříchu ve věku 20 let, pokud během 70 následujících let žil bez kajícnosti, a rozmnožoval další smrtelné hříchy z důvodu zanedbávání pokání. Žít dobrý život z hlediska Boha po spáchání smrtelného hříchu bez následného pokání z důvodu tohoto hříchu je nemožné. Je zjevné, že tohoto člověka přivedlo do pekla množství dalších smrtelných hříchů, které se přirozeně mohly rozmnožovat až poté, co první smrtelný hřích spáchaný ve věku 20 let otevřel cestu dalším smrtelným hříchům, a to zejména z důvodu pokračující nekajícnosti. Spravedlivým trestem za každý smrtelný hřích je věčné zatracení. Člověk po spáchání smrtelného hříchu ztrácí Boží milost, kterou může vrátit jen pokání a skutečná lítost. Jen takový člověk žije dobrý život z hlediska Boha. Vnější zdání dobrého života z hlediska tohoto světa není rozhodující.
Druhý člověk vypadá jako světec, který žil ve stavu milosti celý svůj život, a v době blízko před smrtí spáchal smrtelný hřích. Jenže nelze zapomínat na to, že tento člověk žil během celého života ve stavu Boží milosti a spolupracoval s ní. To znamená, že takový člověk si musí uvědomovat velmi intenzivně po spáchání smrtelného hříchu, že potřebuje litovat toto provinění a touží po pokání. Bůh takové osobě určitě umožní milost pokání vzhledem k jejímu dosavadnímu život ve stavu Boží milosti. Je velmi pravděpodobné, že Boží prozřetelnost chrání osoby dlouhodobě žijící ve stavu Boží milosti před spácháním smrtelného hříchu v období před smrtí. Boží prozřetelnost a Boží spravedlnost je zárukou toho, že s každým člověkem se bude nakládat spravedlivě, aby měl dostatečnou příležitost k dosažení věčného života v nebi.
Třetí člověk vypadá jako šťastlivec, který byl na správném místě ve správném čase. Na konci života naplněného pácháním smrtelných hříchů se napravil v čase blízko před smrtí, a navzdory svému dosavadnímu životu by se měl vyhnout věčnému zatracení v pekle. Jenže i tento případ je ve své podstatě velmi zjednodušující. Je třeba zdůraznit, že každá lidská schopnost se zdokonaluje opakováním. Je možné velmi pochybovat o schopnosti litovat svých hříchů v případě člověka, který by se k této první lítosti odhodlal až v posledních chvílích pozemského života. Lítost kvůli skutečnému smrtelnému hříchu není jednoduchá. Čím více smrtelných hříchů člověk spáchal bez následné lítosti, tím obtížněji takový člověk lituje své hříchy.
Druhý člověk v pozici světce po spáchání smrtelného hříchu je na tom mnohem lépe s touto svou schopností a zkušeností pokání za své hříchy. Lze poukázat i na velký počet hříchů, který člověk spáchá za svůj pozemský život. (9).
Můžeme se vyhnout věčnému peklu
Jediný prostředek, kterým můžeme dosáhnout Boží odpuštění těžkého hříchu, resp. smrtelného hříchu, spáchaného po křtu, je svátost pokání. Je to svátost, ve které kněz, zplnomocněný ke zpovídání v Božím jménu, odpouští hříchy spáchané po křtu, pokud zpovídající se člověk tyto hříchy upřímně lituje a upřímně se z nich vyznává, a má skutečnou vůli polepšit se a zadostučinit za hříchy. Moc odpouštět hříchy přešla z apoštolů na biskupy a kněze, kteří musí být k tomu zplnomocněni.
Podle závěrů Tridentského koncilu, kdyby někdo tvrdil, že pokání v Katolické církvi není pravou a vlastní svátostí, zřízenou našim Pánem Ježíšem Kristem pro věřící, aby se mohli smířit s Bohem kdykoliv, když padli do hříchu, má být vyloučen z Církve.
Prostřednictvím svátosti pokání získáváme odpuštění hříchů, odpuštění věčných trestů, odpuštění alespoň části časných trestů, milost posvěcující nebo její rozmnožení, oživení zásluh pro nebe, které jsme ztratili spácháním smrtelného hříchu, zvláštní milosti k Bohumilému životu a klidné svědomí. Svátost pokání vyžaduje zpytování svědomí, lítost, skutečné předsevzetí, zpověď a zadostiučinění. (10).
Revoluční vzpoura člověka proti Bohu v našich nejnovějších dějinách způsobila velké deformace ve vnímání vztahu mezi Bohem a člověkem. Církev byla zasažena velmi negativně zdůrazňováním postavení člověka a jeho subjektivních postojů ve vztahu k Bohu a k jeho jednání. Příkladem této skutečnosti je zpochybňování významu závažnosti hříchů, které nás přibližují věčnému zatracení, tedy věčnému peklu, resp. zpochybňování existence věčného pekla. Církev v období po Druhém vatikánském koncilu (1962 - 1965) zasáhly do té doby neslýchané negativní jevy. Lze poukázat na skutečnost, že dokumenty tohoto koncilu velmi nedostatečně poukazují na možné důsledky lidského hříchu ve vztahu k věčnému životu člověka.
Jedním z rozšířených tragických projevů života v Církvi zasažené nepřiměřeným zdůrazňováním postavení člověka ve vztahu k Bohu je přistupování k svátosti Eucharistie bez předchozí svátosti pokání, resp. zanedbávání svátosti pokání. Předmětné chování se rozšířilo nejen ze strany věřících laiků, ale i ze strany některých kněží a biskupů. Tyto jevy se vyskytují zejména v těch oblastech světa, které se nejvíce otevřely pro slyšení hlasů zpochybňujících význam neměnné katolické nauky pro spásu člověka.
Navzdory těmto rozšířeným nebezpečným tendencím nesmíme zapomínat na to, že Pán Ježíš Kristus důrazně varoval člověka před věčným odloučením od Boha ve věčném pekle. Náš Spasitel zřídil Církev právě proto, aby poskytla hříšnému člověku, tedy každému z nás, cestu návratu z putování k bolestnému věčnému odloučení od Boha v pekle k opětovnému sjednocení s Bohem, a k pokladům Božích milostí. Toto Boží rozhodnutí je neměnné stejně, jako je neměnná realita věčného zatracení v pekle pro člověka, který zanechává svůj pozemský život ve stavu smrtelného hříchu a v nekajícnosti.
Svatý Michaeli archanděli, braň nás v boji, buď nám ochráncem proti zlobě a úkladům ďábla. Pokorně prosíme, ať mu Bůh ukáže svou moc. A ty, kníže nebeských zástupů, Boží mocí zažeň do pekla satana a jiné zlé duchy, kteří se ke zkáze duší potulují po světě. Amen.
ZDROJ:
(1). Katechizmus Katolíckej cirkvi. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2009, § 1854 až 1856, § 1861. ISBN 978-80-7162-776-0.
(2). Katechizmus Katolíckej cirkvi. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2009, § 1857 až § 1860. ISBN 978-80-7162-776-0.
(3). PODLAHA, Antonín: Výklad velikého katechismu katolického náboženství. Praha, 1940, s. 560 - 565.
(4). Katechizmus Katolíckej cirkvi. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2009, § 1035. ISBN 978-80-7162-776-0.
(5). PODLAHA, Antonín: Výklad velikého katechismu katolického náboženství. Praha, 1940, s. 608.
(6). VIANNEY, Ján Mária: O pekle kresťanov. In: Kázne farára z Arsu. Varšava: Vydavateľstvo Viator, 2003, s. 115.
(7). MARTIN Z KOCHEMU: Rozjímání o čtyřech posledních věcích člověka. Kroměříž: Tiskem a nákladem Jindřicha Guska, 1867, s. 367 - 382.
(8). VIANNEY, Ján Mária: O pekle kresťanov. In: Kázne farára z Arsu. Varšava: Vydavateľstvo Viator, 2003, s. 115 - 117.
(9). CONTE, Ronald L.: Fairness and Eternal Punishment for One Mortal Sin. In: The reproach of Christ, 31.12.2015. [online]. [citované: 10.05.2019]. Dostupné na internete: https://ronconte.com/2015/12/31/fairness-and-eternal-punishment-for-one-mortal-sin/.
(10). PODLAHA, Antonín: Výklad velikého katechismu katolického náboženství. Praha, 1940, s. 516 - 519.
Radomír Tomeček
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 4. 6. 2019 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 12. 5. 2021)
