"
Levicově-liberální revoluce pronikla i do nitra Církve, opravdu je zde cítit Satanův dým," říká prof. Kowalczyk SJ exkluzivně pro Christianitas.sk
Přinášíme rozhovor s Páterem Dariuszem Kowalczykem SJ (1963), jezuitou, profesorem teologických věd a známým polským publicistou.
Kdo je profesor Kowalczyk?
Do Společnosti Ježíšovy vstoupil v roce 1983. Studoval filozofii v Krakově (1985 - 1988) a teologii na Teologické fakultě Bobolanum ve Varšavě (1990 - 1993) a na Gregoriánské univerzitě (1993 - 1995). V letech 1995 - 1998 byl asistentem na Teologické fakultě Gregoriánské univerzity v Římě. V roce 1998 tam obhájil doktorát z dogmatické teologie pod vedením Luisa Ladariu Ferrera, současného prefekta Kongregace pro nauku víry. Od roku 1998 přednáší dogmatickou a fundamentální teologii na Papežské teologické fakultě Bobolanum ve Varšavě. V letech 2002 - 2003 byl rektorem kolegia jezuitů ve Varšavě. V letech 2003 - 2009 provinciálem jezuitů Velkopolska a Mazovska. V současnosti přednáší dogmatickou teologii na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě. V letech 2013 - 2019 byl děkanem Teologické fakulty této univerzity. Je aktivní i na Facebooku, či Twitteru. Pravidelně přispívá do několika katolických časopisů v Polsku, jako například Gość Niedzielny a Idziemy.
Dokonce sotva můžeme říci, že by během dvou tisíc let byla existovala nějaká jasně formulovaná doktrinální jednota v otázce nepožehnávání homosexuálních párů. Proč? Protože takové téma jednoduše neexistovalo! Ve světle Starého a Nového zákona se už samotná myšlenka vůbec uvažovat o takovém požehnání jeví jako absurdní. Bohužel, v posledních letech levicově-liberální revoluce, jejímž předvojem je genderová ideologie / LGBTQ, výrazně pokročila a pronikla i do nitra Církve. Opravdu je tu cítit "Satanův kouř".
Zlý duch nás s přátelským úsměvem přesvědčuje, že stabilní homosexuální vztahy jsou láskou a láska se líbí Bohu a je hodná požehnání. Kromě toho zde máme zvrácenou rétoriku lidských práv, rovnosti, milosrdenství atd. Je děsivé, jak mnozí podlehli takovému pokušení v krátkém čase. Prohlášení o takové samozřejmé věci bylo třeba. Zdá se však, že nikdo nepředpokládal takovou vlnu hysterické neposlušnosti. Vždyť se jen podívejme na reakce většiny kněží a biskupů v zemích jako je Německo nebo Rakousko, kde máme co do činění s jakýmsi pro-homosexuálním amokem. Otevřená vzpoura proti dokumentu Kongregace a provokativní prohlášení, že přesto budou žehnat homosexuální páry.
Duchovenstvo vyvěšuje duhové gejovské vlajky na kostely. Mnoho duchovních, hlavně v německy mluvících zemích, neočekává, že zde papež něco změní. Jednoduše v kostelích celebrují homosexuální svazky tvrdíc, že to není v rozporu s evangeliem. Vůči této rebelii chybí ze strany Svatého stolce rozhodnější postoj. Situace je vážná.
Copak tito kněží a biskupové nechodili na hodiny náboženství? Nebude to proto, že "zapomněli" na přirozený zákon, v semináři jim to nezdůrazňovali a místo sv. Tomáše Akvinského studovali Karla Rahnera?
Nejen na přirozený zákon. Zapomněli především na Bibli, na dvoutisíciletou Tradici a Učitelský úřad Církve. Apoštol Pavel mezi těmi, kteří "
nebudou dědici Božího království", uvádí "
souložníky mužů" (1 Kor 6,10). Jinde uvádí homosexuální styk jako cosi, co se "
příčí zdravému učení" (1 Tim 1,10). Nejvýrazněji se sv. Pavel věnuje tématu homosexuality v Listu Římanům, kde píše o "
mužích, co zanechali přirozený styk se ženou a zahořeli žádostivostí jeden k druhému: muži s muži páchali nepravosti" (Řím 1,24-27).
Pro-homosexuální biblisté a teologové překrucují tyto texty tvrdíc, že neznamenají to, co znamenají. Někteří argumentují tím, že ty texty neodsuzují homosexuální sex, pouze sex zvrhlý a přece homosexuálové nemusí být zvrhlí. Jiní se k takovému překrucování neuchylují, pouze jednoduše tvrdí, že Bible je samozřejmě zásadní, ale že to není třeba přehánět, protože svět jde dopředu a věda postupuje (gender studies?). Církev se musí na homosexualitu dívat jinak, než to dělala před dvěma tisíci lety. A apoštol Pavel byl homofób.
Karla Rahnera bych nechal na pokoji. Sám jsem ho studoval, napsal jsem o tom doktorskou práci a nijak mě to nepoškodilo. Jeho transcendentální metoda nemá nic společného s relativismem, jak to někteří tvrdí.
Vždyť si jen vezměte, že vídeňský arcibiskup kard. Schönborn, dominikán, kdysi docela dobrý tomistické teolog, a dnes říká, že je rozčarovaný z prohlášení Vatikánu a že za určitých okolností bude žehnat homosexuální páry, protože Církev je matkou, "<,i>která nemůže odmítnout žehnat své děti". Takové argumenty pro požehnání homosexuálních párů jsou z kardinálových úst trapné. Problém je v tom, že pastýři přestávají být pastýři a teologové katolickými teology. Namísto toho se podřizují levicově-liberálním, neomarxistickým ideologiím, především ideologii gender / LGBT. A není v tom žádná hlubší myšlenka či normální argument, pouze špatně pochopené slogany jako: "
Hlavní je, že se mají rádi" nebo "
Milosrdný Bůh nikoho neodmítá."
Máme i biskupy, jako je ordinář Antwerp Johan Bonny i kněze jako James Martin SJ, kteří prostě odmítají toto učení Církve. Dnes máme úplně jiné hlásání katolické víry v Německu a jiné na Slovensku nebo v Polsku. To, co je u nás hříchem - a často i těžkým nebo smrtelným - může být v Německu považovány za přijatelné. Nehrozí nám schizma? Nebo to už je schizma?
Duchovenstvo, které zavádí do Církve ideologii gender / LGBT, to vysvětluje, jak jsem již zmínil, milosrdenstvím. Jenže v učení Ježíše a apoštolů se milosrdenství nikdy neohlašovalo mimo pravdy o člověku a Bohu nebo dokonce proti ní. Stojí za to přečíst si Deníček apoštolky milosrdenství, sestry Faustiny Kowalské, ve kterém je milosrdenství tak zásadním poselstvím právě proto, že existuje hřích a reálná hrozba zatracení, tedy toho, co nazýváme peklem, věčné existence daleko od Boha. Milosrdenství nespočívá v "
dělejte si, co chcete" vždyť i tak "
budou všichni spaseni ...". Dobrá zvěst o Božím milosrdenství je o tom, že do poslední chvíle se můžeme odvrátit od zla a prosit Boha o milosrdné odpuštění a očištění.
Existuje však ještě jedna "doktrína", kterou se řídí přívrženci Gender / LGBT. Jmenuje se "
zákon posloupnosti", podle kterého jsou Boží přikázání vlastně nedosažitelným ideálem, ke kterému pouze směřujeme. Homosexuální páry k němu také směřují a přestože jsou od ideálu daleko, neznamená to, že hřeší, protože důležitá je tato blíže nespecifikovaná snaha a dobré úmysly. Je to hrozné učení, které je v rozporu s Ježíšovým učením i s učením apoštolů. Proto Jan Pavel II. ve
Familiaris consortio zdůraznil, že takto chápaný zákon gradualismu je ve vztahu k Božím přikázáním nepřijatelný. Všechna přikázání v jejich celistvosti platí pro každého, v každé situaci, od samého počátku života víry.
Ptáte se, jestli nám hrozí schizma, nebo možná už je ... Mám dojem, že toto schizma už tady de facto je. Kdybych se ocitl v nějakém kostele v Německu na celebraci homosexuálního svazku, rozhodně bych se tam necítil "doma", tedy jako v katolickém společenství. Jenže dnes nikdo nechce oficiálně vyhlásit schizma. Takže máme situaci plíživého schizmatu vydávající stále nepříjemnější zápach.
Někteří vytýkají postsynodální exhortaci papeže Františka Amore laetitia, že mimo mnoha pěkných pasáží není jako dokument Magisteria Církve napsána dostatečně jasně, zejména pokud jde o tak vážnou věc, jako je přistupování ke svatému přijímání rozvedených osob žijících v nových svazcích, v důsledku čehož existují různé interpretace. Jak to vidíte Vy? Není tato nejednoznačnost záměrná?
Očekávalo se, že synoda o manželství a rodině bude silným impulsem pro novou pastoraci snoubenců, pastoraci manželství (zejména mladých) a rodin. Bohužel, mám dojem, že se tak nestalo. Již během synody vzbuzovala emoce otázka podávání svatého přijímání rozvedeným osobám žijícím v nových svazcích. Komentáře k postsynodální exhortaci se také v podstatě točily kolem tohoto tématu. Vznikl v tom zmatek znásobený tím, že právě v tomto bodě není exhortace zcela jasná. Tato nejasnost je částečně záměrná. Hodně se mluvilo o potřebě individuálního rozlišování každého konkrétního případu. Jenže rozlišování v takové zásadní věci vyžaduje jasná kritéria, jestli chceme skutečně hovořit o křesťanském rozlišování Boží vůle v Církvi, a nikoli o soukromých názorech kněží a laiků.
Dnes tato věc utichla, ale pamatujeme si, že mezi kardinály byly protichůdné názory na toto téma a vůbec nešlo o rozcházení se v tématech, ve kterých je to přípustné. Znepokojuje mě i to, že je stále méně solidní teologické argumentace zakořeněné v evangeliu, Tradici a Učitelském úřadě a stále víc se šermuje slogany na veřejnosti. Nejlepším příkladem je požehnání homosexuálních párů, o kterém jsme mluvili na začátku. Místo toho, abychom hovořili o dvoutisící víře Církve, ozývají se hysterické reakce, že přece Pán Ježíš nikoho neodmítal. Brát vážně přikázání a slova Ježíše a apoštolů neznamená někoho odmítat, ale hlásat pravdu a vyzývat k obrácení.
Nemá pravdu kardinál Gerhard Müller, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, v tom, že jediný způsob interpretace Amoris laetitia je číst ji v kontinuitě s Božím Slovem obsaženým v Písmu svatém, Magisteriu Církve, a v Tradici velkých koncilů: Florentského, Tridentského a II. vatikánského?
Kardinál Müller má samozřejmě pravdu, ale takovým prohlášením se záležitost nevyřeší. Je přece známo, že katolická nauka se rozvíjí a vyvíjí. Na tom není nic pohoršujícího, protože sám Ježíš řekl, že nám pošle svého Ducha, který nás uvede do celé pravdy (srov. Jan 16,13). Ježíšova osoba a slova jsou pravda, ale Církev vedená Duchem Svatým mnoho věcí objevuje postupně.
Koneckonců, i pastorační vstřícný krok, který Jan Pavel II. udělal ve
Familiaris consortio směrem k rozvedeným žijícím v nových vztazích, bylo určitou novinkou, změnou. Ale byť i dnešní Katolická církev není totožná s Církví prvních století, neznamená to přerušení kontinuity, ale právě dovolený a dokonce nevyhnutný vývoj v disciplíně, organizaci a doktríně.
Stojí za to připomenout Newmanovu konverzi z anglikánství na katolicismus. Definoval sedm kritérií rozvoje pravdivé nauky a ukázal, že všechna tato kritéria jsou splněna pouze v Katolické církvi. Jde o tato kritéria:
1. Zachování typu, tedy základní formy, proporce a vztahu mezi částmi a celkem.
2. Kontinuita principů - různé doktríny představují hlouběji zakořeněné principy, od nichž je nelze oddělit, protože pak jsou nesprávně interpretovány.
3. Adaptabilita - pravda má schopnost proniknout do různých dimenzí reality bez toho, aniž by ztratila svou vlastní identitu.
4. Logická konzistence - ačkoli vývoj dogmatu je příliš složitý proces na to, aby byl pouze vyvozováním závěrů vyplývajících z počátečních předpokladů, musí se vyznačovat logickou konzistentností s počátečními údaji.
5. Předvídání budoucnosti - nové porozumění nachází svou anticipaci v původní myšlence.
6. Konzervativní vliv minulosti - žádná významná tradice nemůže být obětována novému chápání.
7. Trvalost - nové chápání má přispět k posílení víry a života křesťanů.
Tyto principy nelze nahradit progresivní inovací, která jménem pseudo-milosrdenství předkládá oslabený katolicismus bez náležitého zakořenění v Evangeliu, Tradici a Magistriu Církve minulých století.
Myslíte si, že by to bylo ku prospěchu pro rozvedené osoby žijící v novém svazku, aby se jim povolilo přistupovat ke sv. přijímání? Nemělo by to negativní vliv na ostatní, zejména na mladé, kteří by nabyli přesvědčení, že manželství není nerozlučné?
Tato otázka vyžaduje delší odpověď. Kodex kanonického práva, kán. 916 mimo jiné uvádí, že "
osoby, které tvrdošíjně setrvávají v těžkém hříchu, se nesmí připustit ke svatému přijímání".
Reconciliatio et penitentia čteme, že "
smrtelný hřích je ten, který se týká vážné věci a který byl navíc spáchán s plným vědomím a souhlasem" (č. 17). V této souvislosti vyvstává otázka: Jsou všechny rozvedené osoby žijící v nových civilních svazcích podle definice ve stavu těžkého (smrtelného) hříchu? V takové situaci jde jistě o vážnou věc, ale je možné v každém případě mluvit o "plném vědomí", kdy osoby v minulosti přijímaly klíčová rozhodnutí? A i kdyby to bylo možné, může existovat úplná dobrovolnost v situaci, kdy je obnovení manželství nemožné a nový vztah s sebou přináší odpovědnost za děti a civilního manžela?
Zdá se, že klasický morální princip:
ultra posse nemo tenetur umožňuje říci, že existuje mnoho případů, kdy postoj rozvedených lidí žijících v nových vztazích není tvrdošíjným setrváváním v těžkém hříchu, ale spíše odpovědností za předchozí rozhodnutí. I Jan Pavel II. v exhortaci o rodině poukazuje na subjektivní, ale podstatný rozměr života v nesvátostných vztazích: "
Nakonec jsou i tací, co uzavřeli nové životní společenství jen z ohledu na výchovu dětí a někdy jsou ve svém svědomí subjektivně přesvědčeni, že předchozí manželství, už nenapravitelně rozvrácené, nebylo vlastně nikdy platné." (FC, 84)
Dokument Papežské rady pro právní texty sice mluví o těžkém hříchu v souvislosti s rozvedenými osobami žijícími v nových svazcích, ale - jak upozornil
Dionigi Tettamanzi v roce 2008 - jde zde o závažnou věc a ne o situaci, ve které jsou určitě splněny všechny tři podmínky těžkého hříchu.
Kromě toho si všimněme, že pokud Církev povzbuzuje rozvedené k účasti na životě Církve včetně duchovního přijímání, do jisté míry tím uznává, že tito lidé nejsou podle definice v těžkém hříchu. Přesto nejsem zastáncem svátostného přijímání pro rozvedené. Proč? V exhortaci
Familiaris consortio čteme: "
Církev setrvává ve své dosavadní praxi, založené na Písmu svatém, že nepřipouští k eucharistickému přijímání ty věřící, kteří se po rozvodu znovu vzali. Sami totiž brání tomu, aby byli připuštěni, nakolik jejich stav a životní okolnosti jsou v objektivním rozporu s tím svazkem lásky mezi Kristem a Církví, který se právě v Eucharistii naznačuje a uskutečňuje. Kromě toho je tu i jiný zvláštní pastorační důvod: kdyby se takové osoby připustily k Eucharistii, věřící by to uvedlo do pochybností a nejistoty ohledně učení Církve o nerozlučitelnosti manželství." (Č. 84)
Všimněte si, že zde není přímo zmíněn těžký hřích, ale poukazuje se na dvě jiné perspektivy: svátostnou a pastorační.
Rozvedené osoby žijící v nových vztazích porušují objektivitu svátostné dynamiky a čitelnost svátostných znaků.
Připustit ke svatému přijímání rozvedené osoby žijící v nových svazcích je nebezpečné nejen pro pochopení svátosti manželství, Eucharistie a pokání, ale i pro celou svátostnou strukturu. Svátosti jsou stále více oddělovány od reálné iniciace člověka do Kristova velikonočního tajemství a stávají se jakýmisi obecnými, "magickými" znaky Boží náklonnosti k člověku v jakémkoliv stavu. S tím už máme v Církvi velký problém. Přitom Církev od počátku svědčila o Božím milosrdenství, modlila se za všechny a ohlašovala evangelium o Ježíši, a nikdy svátosti neudělovalo rozšafně, ale spíše je "žárlivě" strážila. Pastorační argument, že přistupování k Eucharistii rozvedeným žijícím v nových svazcích může způsobit zmatek mezi věřícími, je ještě zřejmější.
Říká se, že Církev by měla odpovídat na znamení doby a dávat odpovědi na očekávání moderního člověka. Mnozí i v Církvi to však chápou opačně a tvrdí, že to Církev se musí přizpůsobit tomu, co je moderní a rozšířené, aby ji svět akceptoval. Nespočívá právě v tom hlavní příčina zmatku v Církvi?
Každá dobrá myšlenka může být nesprávně pochopena, překroucena, zmanipulována. Znamení doby jsou jednoduše znameními Boží přítomnosti v měnící se realitě. Jde o rozlišování. Sv. Pavel píše v listě Římanům: "
A nepřizpůsobujte se tomuto světu, ale změňte se obnovou smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, milé a dokonalé." (Řím 12,1) A Boží vůli poznáváme i ze znamení doby. Bohužel, jak jste si všimli,
často se za "znamení doby" vydává podléhání módě tohoto světa. To je jedna z příčin zmatku v Církvi.
Dalším je neevangeliové chápání lásky a milosrdenství, tedy takové volné "
dělej si, co chceš", vždyť i tak všichni budou spaseni. Dalším zkreslením evangelia je odvolávání se na Ježíšovo "
Nesuďte", když se to hodí. Ale
výzva nesoudit přece neznamená nerozlišovat mezi tím, co je dobré a co je špatné, ani nehodnotit myšlenky a činy. Přitom se nás snaží přesvědčit, že bychom neměli hodnotit současné ideologie jako gender / LGBT, protože křesťan nesoudí, ale miluje každého. Žijeme v dobách, kdy Satan přímo nepopírá víru Církve, ale překrucuje ji, zamlžuje. V tradici Církve existuje rčení, že ďábel je Boží opicí (
Simi Dei), protože zlý duch ve skutečnosti nevytváří nic originálního, pouze napodobuje Boží díla nebo se jim vysmívá, opičí se po nich. Církev tedy při konfrontaci se světem potřebuje jasnost, srozumitelnost a odvahu.
Když už mluvíme o odvaze, primas Stefan Wyszyński, který bude blahořečen 12. září, řekl v roce 1954:
"Největším nedostatkem apoštola je strach.
Protože vzbuzuje nedůvěru k Mistrově moci,
svírá srdce a stahuje hrdlo.
Apoštol už nevyznává.
Je pak ještě apoštolem?
Učedníci, kteří opustili Mistra, ho už nevyznávali.
Pouze dodali smělosti jeho mučitelům.
Každý, kdo před nepřáteli zmlkne, je povzbuzuje.
Strach apoštola je prvním spojencem nepřátel naší věci.
«Zastrašit a umlčet»
je prvním úkolem bezbožecké strategie.
Cílem teroru, který používají všechny diktatury,
je zastrašení apoštolů.
Mlčení má svůj apoštolský význam pouze tehdy,
když neodvrací svou tvář od těch, co mě bijí.
Tak to dělal mlčící Kristus.
A v tom ukázal svou statečnost,
Kristus se nenechal zastrašovat lidmi.
Když stál tváří v tvář davu, směle řekl: «Já jsem»."
Dnes se mnozí věřící, včetně duchovenstva, bojí světa nebo z něj mají jakési komplexy. A na to, abychom hovořili jazykem Církve, evangelia a Tradice, je třeba odvahu.
Děkuji za rozhovor.
Otázky kladl Mikuláš Hučko
Zdroj:
https://www.christianitas.sk/lavicovo-liberalna-revolucia-prenikla-aj-do-vnutra-cirkvi-naozaj-tu-citit-satanov-dym-hovori-prof-kowalczyk-sj-exkluzivne-pre-christianitas-sk/
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek z 9. 5. 2021 naleznete
zde.
