Moderní bludaři nemohou snést, když
zdravíme a vzýváme Pan nu Marii jako svoji
naději.
Maria je nadějí všech
Moderní bludaři nemohou snést, když
zdravíme a vzýváme Pan nu Marii jako svoji
naději: Naděje naše, buď zdráva! Říkají,
že jen Bůh je naší nadějí a že Hospodin
zlořečí všem, kteří skládají důvěru v lidského
tvora: „Kletý člověk, který spoléhá
na člověka.“ (Jer 17,5) Usuzují takto: Maria
je tvor. Jak tedy může být tvor naší nadějí?
To tvrdí bludaři. Přesto však církev
svatá ukládá všem duchovním a všem řeholníkům,
aby každý den pozvedali svůj
hlas a vzývali Marii za všechny věřící sladkými
slovy: Naděje naše, naděje všech,
buď zdráva!
„Dvojím způsobem můžete v někoho
doufat,“ říká Andělský učitel, sv. Tomáš(1),
„buď jako v hlavní příčinu pomoci, anebo
jako v prostředníka.“ Kdo očekává nějakou
milost od krále, očekává ji od něho jako
od pána; od králova ministra nebo důvěrníka ji však čeká jako od prostředníka.
V tomto případě přichází milost na prvém
místě od krále, ale prostřednictvím jeho
důvěrníka. Proto kdo se uchází o milost,
může oprávněně tohoto prostředníka nazývat
svou nadějí. Nebeský Král, který je
nekonečná dobrota, nás touží svrchovaně
obohatit milostmi; protože je k tomu třeba
z naší strany důvěry, dal nám pro zvýšení této důvěry za Matku a Orodovni ci
svou vlastní Matku. Jejím rukám svěřil
všechnu moc, aby nám mohla pomáhat.
Proto chce, abychom v ni skládali naději ve svou spásu a v obdržení každého potřebného
dobra. Kdo skládají svoji naději
jen ve tvory bez ohledu na Boha, počínají
si jako hříšníci, kteří se pro získání přátelství
a přízně člověka nestydí urážet Boha.
Ti jsou ovšem zlořečeni od Boha, jak říká Jeremiáš. Kdo ale doufají v Marii jako
v Matku Boží, která má moc jim vyprosit
milosti a život věčný, ti jsou Bohem požehnaní a působí radost jeho srdci. Vždyť
Bůh si přeje, aby takto byla ctěna vznešená
bytost, která ho milovala a ctila na světě
více než všichni lidé a andělé dohromady.
„Proto oprávněně nazýváme Pannu
Marii svou Nadějí, neboť očekáváme na
její přímluvu to, co bychom neobdrželi
pouhými modlitbami,“ jak poznamenává
sv. Robert Bellarmin(2). „Prosíme ji,“ praví
Suarez(3), „aby důstojností Prostřednice
nahradila naši chudobu. Kdo prosí svatou
Pannu s touto důvěrou,“ dodává učenec,
„neprojevuje nedůvěru v Boha, nýbrž bázeň pro svou vlastní nehodnost.“
Právem tedy církev svatá vztahuje na
Marii Sirachovcova slova: „Jsem matka…
svaté naděje…“ (Sir 24,18) Je Matkou,
která stále vzbuzuje nikoli marnou naději v bídné a pomíjející statky toho to světa, ale svatou naději v nesmírné a věčné
statky života ve slávě nebes. „Buď pozdravena,
Naděje mé duše,“ obrací se k Matce
Boží sv. Efrém(4), „buď pozdravena,
jistá Spáso křesťanů, buď pozdrave na,
Pomocnice hříšníků, buď pozdravena,
Obrano věřících a Spáso světa.“ Také
sv. Josef Hymnograf(5) praví, že po Bohu
nemáme jinou naději než Marii, a proto
ji nazývá „po Bohu jedinou naší nadějí“.
A sv. Efrém(6) uvažuje o prozřetelnosti Boží v přítomném řádu a říká, že Bůh ustanovil,
aby všichni, kdo se spasí, byli spaseni
skrze Marii, jak učí sv. Bernard a jak důkladněji později dokážu, a oslovuje ji takto:
„Má Paní, neustále nás chraň a skrývej pod pláštěm své ochrany, protože po
Bohu nemáme jinou naději kromě tebe.“
Totéž vyslovuje sv. Tomáš z Villanovy(7),
který ji nazývá „jediným naším Útočištěm,
Pomocí a Azylem“.
Důvod pro to udává, jak se zdá, sv. Bernard(8)
slovy: „Pohleď, člověče, na Boží
plán, plán, jak by nám mohl hojněji udělovat své milosrdenství. Protože chtěl vykoupit
lidské pokolení, složil celou výkupnou
cenu do Mariiných rukou, aby z ní
rozdávala podle libosti.“
Bůh nařídil Mojžíšovi, aby zhotovil
z nejčistšího zlata slitovnici, řekl mu, že
s ním chce odtud v budoucnu mluvívat.
„Pak uděláš z čistého zlata příkrov dva
a půl lokte dlouhý a jeden a půl lokte široký.
Tam se budu s tebou setkávat … budu
s tebou mluvit o všem, co ti přikážu pro
Izraelity.“ (Ex 25,17–22) Podle Paciuchelliho(9)
je tou to slitovnicí Maria: „Odtud
mluvívá Bůh s lidmi, odtud jim rozdává
odpuštění, milosti a dary.“ A proto říká
sv. Irenej(10), že Věčné Slovo poslalo před
svým vtělením v Mariině lůně archanděla
k vyžádá ní jejího souhlasu, protože chtělo, aby se tajemství vtělení dosta lo světu skrze Marii. Proto také říká opat Raymund(11):
„Každé dob ro, každá pomoc,
každá milost, které lidé od Boha obdrželi
a ještě obdrží až do konce světa, jim byly
a vždy budou udíleny na pří mluvu Panny
Marie a Mariiným prostřednictvím.“ Plným
právem tedy volá zbožný Blosius(12):
„Ó Maria, tak laskavá a uznalá ke všem,
kdo tě milují, kdo by byl tak pošetilý a nešťastný, že by tě nemilo val? Ty osvěcuješ
v pochybnosti a zmatku mysl těch, kdo se
k tobě v zármutku utíkají, těšíš ty, kdo
se ti svěřují v nebezpečích, pomáháš těm,
kdo tě volají. Po svém jednorozeném Synu
jsi jistou spásou svých věrných služebníků. Buď pozdravena, Naděje zoufajících,
buď pozdravena, Pomocnice opuštěných!
Ó Maria, ty jsi všemohoucí, protože tvůj
Syn tě chce uctít okamžitým splněním všeho
toho, co si přeješ.“
Sv. Germanos(13) vyznává, že Maria
je zdrojem každého dobra, které máme,
a osvobozením od každého zla, a takto
ji vzývá: „Ó má Paní! Tys jediná útěcha,
Bohem mi daná! Vůdkyně mé cesty, posila
mých slabých sil, poklad v mé žebrotě
(lék na mé rány, úleva v mých bolestech),
uvolnění mých okovů, naděje mé spásy.
Vyslyš, prosím, moje modlitby, ustrň se
nad mými vzdechy, moje Královno, Útočiště, Živote, Pomoci, Naděje a má Sílo!“
Oprávněně tedy sv. Antonín(14) vztahuje
na Marii slova knihy Moudrosti:
„Všecko dobré mi přišlo spolu s ní, jejím
prostřednictvím nezměrné bohatství.“
(Mdr 7,11) Protože je Maria Matkou
a rozdavatelkou všeho dobra, může říci
každý, zvláště však ctitel této Krá lovny,
že s mariánskou úctou obdržel všechno
dobré. Proto také říkával Celleský opat(15)
prostě a bez omezení: „Kdo najde Marii,
najde všechno dobré, najde všechny milosti,
všechny ctnosti, protože ona mu
svou mocnou přímluvou získá vše, aby byl
opravdu bohatý milostí Boží.“ Upozorňuje
nás, že má všechny poklady Boží, tj. poklady
Božího milosrdenství, aby je rozdávala svým ctitelům: „Bohatství a čest jsou
u mne, ustavičný dostatek a spravedlnost.
Chodím stezkou spravedlnosti a pěšinami
práva, abych dala dědictví těm, kdo mě
milují.“ (Př 8,18–21) Proto říká Konrád
Saský(16), že máme všichni prosebně pohlížet
na Mariiny ruce, abychom od ní
dostali žádané dobro.
Ó, kolik domýšlivců našlo s mariánskou
úctou pokoru! Kolik zuřivců tichost! Kolik
slepců světlo! Kolik zoufalců naději! Kolik
na polo zavržených spásu! To právě Maria
předpověděla, když v Alžbětině domě zapěla
vznešený chvalozpěv: „Od této chvíle
budou mě blahoslavit všechna pokolení.“
(Lk 1,48) Sv. Bernard(17) opakuje tato slova
a vyznává: „Od této chvíle tě budou blahoslavit
všichni národové, protože jsi zrodila
všem národům život a slávu, protože
v tobě nalézají hříšníci odpuštění a spravedliví
setrvání v milosti Boží.“ Proto říká zbožný Landsberger(18) o Pánu, že mluví
ke světu takto: „Lidé, ubohé Adamovy
děti, když žijete uprostřed tolika nepřátel a tolika běd, snažte se ctít s mimořádnou
vroucností svou Matku. Vždyť jsem
dal světu Marii za vzor, abyste se od ní naučili
žít, a za útočiště, abyste se k ní obraceli
ve vašich útrapách. Tuto svou Dceru
jsem stvořil tak, že se jí nikdo nemůže
bát nebo ostýchat, když k ní chce jít. Dal
jsem jí srdce tak dobrotivé a soucitné, že
nemůže pohrdnout nikým, kdo se k ní utíká, že svou milost neodepře nikomu, kdo
o ni žádá. Všem nabízí plášť svého milosrdenství
a nedopustí, aby někdo odešel
od jejích nohou bez útěchy.“ – Chvalme
tedy ne ustále a velebme nesmírnou Boží
dobrotu, že nám dala tuto vznešenou Matku
a tak něžnou a laskavou Orodovnici.
Ó Bože, jak něžné city choval k našemu nejlaskavějšímu Vykupiteli Ježíši
a naší nejlaskavější Orodovnici Marii láskozanícený sv. Bonaventura(19): „I kdyby
mne Pán zavrhl,“ volá, „vím, že nemůže
odepřít lásku tomu, kdo ho miluje
a kdo ho upřímně hledá. Obejmu ho celým
srdcem a nespustím se ho, dokud mi
nepožehná. Beze mne se nemůže hnout.
Nebudu-li moci dělat nic jiného, skryji se
aspoň v jeho ranách, tam zůstanu a nenajde
mne nikde mimo sebe. A kdyby
mě zahnal můj Vykupitel od svých nohou
pro mé hříchy, vrhnu se k nohám jeho
Matky Marie a nehnu se odtud, dokud
mi nezjedná odpuštění. Vždyť tato
Matka milosrdenství nedovede, jako nikdy
nedovedla, odepřít soucit lidské bídě
a nevyslyšet ubožáky, kteří se k ní utíkají
o pomoc. Proto když ne z povinnosti,
tedy aspoň ze soucitu přiměje svého Syna
k tomu, aby mi odpustil.“
„Pohleď tedy na nás,“ končím s Euthymiem(20),
„pohleď na nás svýma milosrdnýma
očima, nejsoucitnější Matko! Vždyť
jsme tvými služebníky a v tebe jsme vložili všechnu svoji naději.“(21)
MODLITBA
Ó Matko svaté lásky, naše útočiště
a naděje! Víš přece, že tvému Synu Ježíši
Kristu nestačilo být naším stálým přímluvcem
u Věčného Otce a že chtěl, aby ses
i ty nás u něho zastávala a vyprošovala
nám Boží milosrdenství. Ustanovil, aby
tvé modlitby byly podporou naší spásy,
a dal jim takovou moc, že všeho dosáhnou.
Na tebe se tedy, Naděje ubohých,
obracím já, bídný hříšník. Doufám, Paní,
že pro zásluhy Ježíše Krista a na tvou
přímluvu dosáhnu spasení. Tak doufám
a má důvěra je tak pevná, že kdyby byla
spása v mých rukou, složil bych ji přesto
do tvých rukou, neboť důvěřuji v tvé milosrdenství
a v tvou ochranu více než ve
všechny své dobré skutky.
Matko a má Naděje, neopouštěj mě,
jak bych si zasloužil! Pohleď na moji
bídu a ustrň se nade mnou! Pomoz mi
a zachraň mne. Vy znávám, že jsem svými hříchy přečasto zavřel cestu dobrým
vnuknu tím a pomoci, koteré jsi mi vyprosila
na Pánu. Ale tvá dobrota k ubžákům
a tvá moc u Boha převyšují množství a zlobu
všech mých poklesků. Nebesa i země
vědí, že určitě nezahyne, koho ty chráníš.
Ať si tedy všichni na mne zapomenou, jen
ty na mne nezapomeň, Matko Boha všemohoucího.
Řekni Bohu, že jsem tvým
služebníkem, řek ni mu, že mě bereš pod
ochranu, a budu spasen. Ó Maria, v tebe
doufám, v této naději žiji, s ní si přeji
a doufám zemřít, přičemž budu stále volat:
Ježíš je má jediná naděje a po Ježíši
Panna Maria! Amen.
Z knihy Sv. Alfons Maria de Liguori:
Vznešenosti Panny Marie, I. díl. Překlad
Dr. Stanislav Špůrek CSsR. Matice
cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2009.
V MCM vydání první, str. 77–83.
Vyšlo v časopise Světlo 2. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK