Vrátili se zpět!

Jako pravá Matka nezapomíná Panna Maria na žádné ze svých dětí. Tak to bylo také u Holanďanky Cunery a jejích dětí Boyda a Babette v kapli Matky všech národů v Amsterodamu.




Cunera, která dlouhá léta pracovala jako vedoucí oddělení v domě ošetřovatelských služeb, dnes patří k nejvěrnějším návštěvníkům kaple Matky všech národů, kde už víc než 13 let každý měsíc organizuje noční adoraci. Ona sama vyprávěla, jakou rozhodující roli sehrála „de Vrouwe“ – Panna Maria v jejím životě.

„Rok 1968 byl rokem mého obrácení. Tehdy jsem totiž chtěla svého syna a dceru poslat k přijetí prvního svatého přijímání. Nakonec jsem to však neučinila, protože jsem si řekla: »Nejprve se musíš ty sama obrátit!« Ve stejném roce jsem poprvé uslyšela o kapli Matky všech národů. Ačkoliv jsem byla zpočátku orientována více na Ježíše, stále víc ve mně rostla láska k Vrouwe a v mém srdci se hluboce zakořenila. Matka se stala součástí mého života a každodenní mše svatá v její kapli byla pro mne stále důležitější. Když byly mé děti ještě malé, chodily do kaple se mnou. Později, když měly 15, 16 let, tuto kapitolu uzavřely. A tak jsem se v průběhu let v milostivé kapli u Matky mnoho modlila za ně, za jejich návrat k víře. A najednou, v roce 2004, šel můj syn, jako by se nic nestalo, se mnou do kaple na mši svatou. Vyzpovídal se a od té doby začal víru znovu praktikovat.

Ale tam to ještě nekončí. Jakoby zázrakem se také moje dcera skrze Matku všech národů po letech pomalu začala vracet k víře i do kaple. Když jí to vyjde, jde i přes týden do kaple na mši svatou a rovněž na adoraci, která bývá každý čtvrtek večer. Kromě toho pravidelně přistupuje ke svaté zpovědi. U milostivého obrazu musela zažít něco, co se jí velmi dotklo. Mohu říci jen jedno: Když už já jako matka prožívám takové štěstí z »návratu« svých dětí, jak šťastná pak musí být Matka všech národů!“

* * *

„Jmenuji se Boyd van der Storm a mohu říci jen tolik: Bůh vyslyšel neúnavné modlitby mé matky, protože od toho okamžiku, kdy jsme v pubertě církev opustili, ona se nepřestala modlit za moji sestru i za mne. Bylo to v roce 1987. Dlouhé vysedávání v kostele se nám tehdy zdálo nezáživné, kromě toho tam nebyli téměř žádní mladí. Osobně jsme sice ještě potkali i vizionářku Idu Peerdemanovou, avšak neměli jsme ani potuchy, kým ona ve skutečnosti byla.

Jednoduše byly věci, které jsem dělal raději a pro svůj život jsem církev nepotřeboval. Studium, mnoho sportu, hodiny tance, veslování; začal jsem objevovat také pestrý noční život v Amsterodamu, spojený s alkoholem a dobýváním žen. Když jsem po ukončení studia začal pracovat, měl jsem ještě více peněz. Ale postupně se mnohé věci začaly měnit: Někteří moji přátelé se usadili, začali s někým žít a měli děti. Stále méně jsme chodili spolu ven, a ačkoliv jsem si to moc přál, neměl jsem žádný trvalý vztah. V pátek a v sobotu večer jsem často seděl sám doma. Neměl jsem být vlastně šťastný z toho všeho, co jsem měl a co jsem si mohl dovolit?

Tak tomu však nebylo! Stále častěji jsem byl nespokojen, již jsem si nic nedokázal užívat bez toho, abych v myšlenkách nebyl u další plánované akce. Nic mě nenaplňovalo, všechno bylo prázdné. Pouze rozhovory s mojí maminkou mi dělaly dobře. Většinou jsme hovořili o víře, jež naplňovala matčin život. Ráda o tom vyprávěla, a i když se to o mně říci nedalo, přece jen ve mně její slova zanechala jistou radost a naději.

Když jsem měl 28 let, přišla hodina mého obrácení. Svěřil jsem se své mamince, jak jsem nešťastný. Vůbec se tomu nedivila, vždyť už dlouho mi opakovala: »Ve tvém životě chybí Bůh.« A tak jsem se po sedmnácti letech odhodlal znovu se otevřít Bohu; stalo se to krátce před Vánocemi. Rozhodl jsem se, že půjdu na půlnoční mši svatou, a to mi tak moc pomohlo, že jsem od toho dne znovu začal pravidelně chodit do kostela na mši svatou a na adoraci. Hlavně na začátku jsem o víře hodně četl. Moje prázdnota se zaplnila a všechno v mém životě dostalo jinou hodnotu.

Svůj život jsem si bez Boha již nedovedl představit. Cítil jsem, že se ze mne stal vyrovnaný, spokojený člověk. Panna Maria na mě nezapomněla! Kaple Matky všech národů se stala místem, kde jsem se cítil doma. Našel jsem zde mladé lidi, s nimiž jsem se spřátelil a mohl s nimi sdílet svoji víru. Kromě toho jsem se začal aktivně zapojovat do života církve. Scházelo mi už jen jedno: dobré, věřící děvče, které by se stalo mojí ženou.

Uplynulo však ještě několik let, než jsem na jedné narozeninové oslavě poznal svoji budoucí manželku. Když v ten večer vstoupila do místnosti, toto děvče z Kolumbie hned upoutalo moji pozornost. Při našem druhém setkání zavedla Bibi řeč na téma víry, k čemuž jsem se já ještě neodhodlal. Do svého deníku si předtím zapsala, že si jednou chce vzít věřícího muže. Této naděje se však během pěti let v sekularizovaném Holandsku téměř úplně vzdala. Již delší čas nebyla na mši svaté a právě v té době začala hledat nějaký kostel. Nevycházel jsem z údivu a vnitřně mě naplnila obrovská radost. A tak jsem jí povídal o své víře, že se další večer chystám jít na mši svatou, a zeptal jsem se jí, zda by nechtěla jít se mnou. A ona šla! Od té doby jsme chodívali téměř každý týden na mši svatou spolu. Kaple Matky všech národů se stala i pro Bibi jako věrnou návštěvnici mimořádně vzácným místem. V roce 2014 jsem před milostným obrazem požádal Bibi o ruku a nyní jsme už tři roky manželé. Skutečně věřím, že na přímluvu Matky všech národů Bůh vedl můj, náš život.

* * *

„Jmenuji se Babette van der Storm a jsem diplomovaná zdravotní sestra. Jako dítě jsem bez velkého přemýšlení chodila do kaple Matky všech národů, většinou z lásky k mé mamince. Netušila jsem, že toto místo je mimořádně omilostněné. Až po dost dlouhém čase, ve kterém jsem se zatoulala velmi daleko a marně hledala štěstí na mnoha místech, jsem se z vlastního přesvědčení vědomě vrátila k víře svého dětství a též do kaple. Bylo to vědomé rozhodnutí, byl to začátek mého obrácení po opakovaných pádech a povstáních.

Rozhodující byla především jedna mimořádná milost, kterou jsem dostala: rozhodla jsem se, že chci chodit každý týden na mši svatou. Zpočátku jsem to nedokázala, ale potom jsem zpozorovala, jak mě pravidelná nedělní mše svatá pomalu proměňuje; stala jsem se mnohem citlivější a ostražitější vůči všem světským věcem, především vůči špatným, negativním vlivům. Před každou bohoslužbou se modlil růženec, a tak i tato modlitba začala získávat důležité místo v mém životě. Ze začátku se mi modlitba růžence zdála těžká, neboť byla dlouhá a neustálé opakování těch stejných slov mi připadalo jednotvárné. To se však krok za krokem měnilo. Hodně jsem četla o modlitbě růžence, jak je mocná, a nyní jsem přesvědčena, že růženec je jedinou záchranou pro naši dobu – pro jednotlivce v osobním životě, aby se mohly změnit věci, které bychom rádi měli jinak, ale také pro záchranu světa s veškerou jeho bídou a válkami. Proto se růženec modlím každý den, i když ne vždy soustředěně a s láskou. Když se jej někdy nepomodlím, téměř nepozorovaně se dostaví vnitřní neklid, a to navzdory tomu, že jsem se pokoušela samu sebe přesvědčit: »Ach, jeden den bez růžence, to přece není až tak hrozné!« Ale potom přijde to či ono a později, než se člověk vzpamatuje, zanedbá růženec hned několikrát za týden! Až pak si člověk uvědomí, jak neuvěřitelně rychle může selhat ve všem. V každém případě, u mne to tak je! Ale čím více člověk roste ve víře, tím více lásky a důvěry dostane. Najednou zažije, že má více síly než předtím, aby odolával určitým věcem. Ve svém srdci jsem našla pokoj, který jsem tak dlouho hledala. Ano, kaple je skutečně mimořádným místem, protože tam na nás čeká Matka s otevřenou náručí.

Po jisté době jsem však zpozorovala, že můj růst ve víře a v lásce něco blokovalo. V mém životě bylo totiž více důležitých osob, kterým jsem potřebovala odpustit, což se mi však ne zcela podařilo. Pochopila jsem: To byla moje blokáda! Na radu své matky jsem prosila Pannu Marii, vzývala jsem ji, aby mi pomohla odpustit, protože jsem věděla, že to z vlastní síly nedokážu. A tak jsem často seděla před jejím obrazem, dokud mi jednoho dne nezačaly stékat po tváři slzy. Na tomto místě mi Panna Maria dala sílu odpustit! Cítila jsem se nepopsatelně svobodná a vděčná. Nikdy v životě nezapomenu na tento moment, kdy se Panna Maria stala také mojí Matkou. Dnes jsem její dcera, zasvěcená Neposkvrněnému Srdci.“

Z Víťazstvo Srdca 122/2018 přeložil -ddBoyd a Bibi s Cunerou a Babette při křtu jejich malé Sofie Eliany o svátku sv. Otce Pia 23. září 2017 v kapli Matky všech národů





Vyšlo v časopise Světlo 49. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK