Jak se svatý František Xaverský zcela odevzdal do rukou Božích - v následujícím dopisu píše o jedné dramatické cestě…
Svatý František Xaverský se připojil v roce 1533 ke svatému Ignáci z Loyoly
a tím se stal spoluzakladatelem jezuitského řádu. Byl jmenován nunciem Asie,
stal se misionářem v Indii, Malajsii, na indonéských Molukách a v Japonsku.
Zemřel ve 46 letech při pokusu stát se misionářem také v Číně. Dopisoval si intenzívně
se svým řádem. Takto píše o jedné ze svých cest...
„Jsem už osmý den v Indii a nemohl
jsem se ještě setkat s otci společnosti. Proto
vám nemohu nic nového vyprávět o nich
a o jejich práci. Ale doufám, že vám budu
moci o nich sám podrobně povídat.
Při přeplutí z Malakky do Indie nás stíhaly strašné bouře po tři dny a tři noci. Takové
jsem ještě nikdy nezažil! Lidé běhali
s křikem okolo, naříkali nad blízkým koncem
a ve svém strachu skládali sliby, že se
už nikdy nepoplaví na moři, jenom když je
Bůh zachrání z tohoto současného nebezpečí.
Všechno zbytečné házeli přes palubu,
jenom aby zachránili holý život.
Když dosáhla bouře svého vrcholu, poroučel
jsem Bohu svoji duši. A potom jsem
nacházel útočiště u všech členů naší požehnané
Společnosti Ježíšovy a zvolil jsem si
je i všechny její příznivce za své ochránce.
V tomto společenství jsem odevzdával sebe a všechno svoje do svatých modliteb
nevěsty Ježíše Krista, naší svaté matky
církve, která vždycky před tváří svého
Ženicha Krista dosáhne vyslyšení v nebi.
Volal jsem ke své záchraně všechny svaté
z nebe, počínaje těmi, kteří na zemi patřili
ke Společnosti Ježíšově. Nejprve jsem pomyslel
na blaženého otce Fabera a potom
na všechny ostatní, kteří spolu s ním patřili na zemi ke Společnosti.
Nikdy, moji bratři, se mi nepodaří říci
vám, jaká velká útěcha to byla, kterou jsem
dostal na přímluvu všech členů Společnosti
– jak těch na zemi, tak také těch v nebi!
Uprostřed tohoto smrtelného nebezpečí
jsem se utíkal nejprve ke všem andělům, k devíti sborům blažených duchů,
pak ke všem svatým patriarchům, prorokům,
apoštolům, evangelistům, mučedníkům, vyznavačům, pannám a všem svatým
v nebi. Našel jsem útočiště u naší milé Paní,
nejblahoslavenější Panny, aby mi u svého Syna vyprosila odpuštění mých mnoha
hříchů, protože všechno, co si ona v nebi
vyprosí od našeho Pána, jí bude splněno.
A potom, co jsem vložil veškerou svoji
naději do nekonečných zásluh utrpení
a smrti Ježíše Krista, našeho Vykupitele
a Pána, tu jsem se cítil ukrytý ve velké
ochraně – velký pokoj – i uprostřed zuřící bouře! Myslím, že útěcha v té chvíli byla
větší, než ta, kterou jsem zakusil po vysvobození
z nebezpečí!“
Vyšlo v časopise Světlo 48. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK
