„Zdrávas, hvězdo moří, živitelko Boží,
ustavičná Panno, šťastná nebes bráno!“
„Zdrávas, hvězdo moří, živitelko Boží,
ustavičná Panno, šťastná nebes bráno!“
Tak zní první slova oblíbené hymny
sv. Brigity Švédské „Ave maris stella“.
Panna Maria světici doporučovala, aby ji
denně zpívala, aby unikla zlosynům, kteří
usilovali o její život. „Budu tě ochraňovat
přede vším nebezpečím,“ slibovala jí Madona.
Tak se stal tento velmi starý gregoriánský
(1) hymnus denní modlitbou v řádu, který svatá Brigita Švédská založila.
Tajemné zjevení popisuje Marii jako
ženu korunovanou dvanácti hvězdami,
které jí udělil její Syn, Král všehomíra.
(srov. Zj 12,1) Oba se měli stát kořistí
svého strašného odpůrce, draka:
„Drak se postavil před rodící Ženu
a chystal se pohltit její dítě, jakmile se
narodí.“ (Zj 12,4)
Ve strašném boji, který vede satan proti
Bohu a jeho blízkým, bude třetina svatých
– „hvězd na nebi“, andělů a lidí, smetena,
neodolají jeho útokům a budou ho
následovat v jeho odpadu.
„Ocasem smetl třetinu hvězd
z nebe.“ (Zj 12,4) I když je ďábel
už poražen krví Beránka a Paní
má svoji nohu na jeho pyšné hlavě,
pokračuje nezmenšenou mírou ve
svém boji, „chvěje se hněvem, věda,
že jeho dny jsou sečteny“ (Zj 12,12).
Nestačilo mu klamat, uvádět
do pokušení a žalovat, nýbrž „had
vychrlil za Ženou ze své tlamy jakoby
veletok vody, aby ji strhl do
svých vln“ (Zj 12,15).
Tady se vynořuje obraz vody,
který obohacuje svojí silnou symbolikou.
Hledisko, které nás dnes
zvláště zajímá, je širé moře, které
představuje naši pozemskou cestu,
vyhnanství, které je rozhodující pro
vstup do nebeského království. My
všichni, kteří otevíráme nebo zavíráme oči před pravdou, jsme na jeho
vlnách, které jsou rozbouřené
strašným chrlením zlého nepřítele.
A my všichni, ať s tím souhlasíme
nebo ne, plujeme vstříc tomu přístavu, tomu velkému okamžiku našeho přechodu smrtí, ale nacházíme se přitom na velmi různých člunech.
Někteří se rozhodnou na základě svého
duchovního života pro osamocený přechod.
Jiní se plaví na jachtách nebo člunech
s motory na palubě, protože jsou přitahováni
bohatstvím, slávou nebo mocí
a výkonem, aniž by si přitom pomysleli,
že jejich luxusní čluny nejsou vybaveny
do bouře a že ztroskotají na prvním útesu.
My upřímní katolíci jsme nastoupili
dnem svého křtu a milostí Ducha Svatého na palubu nesrovnatelného „člunu“:
byli jsme přijati do církve. Naším úkolem
je nesestoupit z paluby, abychom byli
vedeni naším Spasitelem bez rizika po
cestě spásy.
Od nejstarších časů křesťanství se církev
označuje jako lodička vedená pod velením
Krista, našeho jediného kapitána,
který nás vede nevypočitatelným oceánem. Střecha člunu církve představuje
obrácený trup lodi, jenž staví věřící doprostřed
„mystického člunu“, který pluje
do ráje. Kříž, znamení spásy a naděje
křesťanů, je kotvou, která nás pevně drží ve spojení s vírou a spojuje zemi s nebem.
(srov. Žid 6,19)
Vzpomeňme si na příhodu, když se
učedníci dostali se svým člunem do silné
mořské bouře a budili v panice Ježíše, který s klidnou duší spal na zádi lodi:
„»Zachraň nás, Pane, hyneme!« Říká
jim: »Proč se bojíte, malověrní?« Pak vstal,
pohrozil větrům a moři, a rozhostil se velký
klid.“ (Mt 8,25–26; srov. Mk 4,35–41;
Lk 8,22–25)
Bohu se líbí tato symbolika, a proto si
ji zvolil, aby sv. Janu Boskovi (1815–1888)
oznámil proroctví, z něhož vyplývá, jak
mocná je Eucharistie a útočiště u Panny
Marie(2):
„Viděl jsem velkou námořní bitvu:
Člun Petrův pod vedením papeže a provázen
ozbrojeným průvodem malých člunů
se musel bránit proti útoku nepřátelské
flotily. Měli silný protivítr, a tak se
zdálo, že rozbouřené moře pomáhá útočníkům.
Uprostřed širého moře jsem viděl
dva velmi vysoké sloupy: na
prvním byla velmi veliká Hostie
– Eucharistie – a na druhém (nižším) socha Immaculaty s nápisem
»Auxilium Christianorum« (Pomocnice
křesťanů). Člun papežův neměl
žádnou lidskou možnost obrany.
(…) Bitva byla stále prudší (…)
Papež byl zabit, ale jeho nástupci se podařilo upevnit se řetězy s člunem u obou sloupů, což jeho
lidem zajistilo vítězství, protože
od obou sloupů vycházel takový vítr, který chránil člun, a všechna poškození člunu opravit.“
Toto zjevení, které se soustřeďuje na Svatého otce, nástupce
Petrova, oznamuje těžká pronásledování církve a ukazuje na dva
prostředky, které nám dává nebe,
abychom mohli uniknout nejhorším nepřátelům.
Tím vyzvedá Bůh rozhodující
úlohu Panny Marie. Ke třikrát zářivému
slunci Eucharistie „přidružil nádhernou hvězdu, která vychází nad nesmírnými
dálkami moře. Ona září svými
zásluhami a osvěcuje svým příkladem.“(3)
Je to Neposkvrněná Panna Maria, která
vede křesťany ke slávě zmrtvýchvstání –
podobně jako hvězda, která vede námořníky nejtmavší nocí. Každý stín prchá před
jejím zázračným leskem. Na žádné pokušení, žádný smrtelný hřích, žádné palčivé
pochybnosti, žádný zmatek by nemohl
být ideálnější lék.
Svatý Bernard prokazuje čest Marii,
hvězdě mořské. Bůh vložil do Marie plnost
všeho dobrého, abychom věděli, že
všechna naděje, všechna milost, všechna
spása z ní přetéká na nás.
„Co by nám zůstalo, kdyby byla Maria,
tato hvězda mořská, odstraněna z nesmírného
oceánu, co by zůstalo kromě všudypřítomné
tmy, kromě stínu smrti, kromě
neproniknutelné temnoty?“(4)
Mariina absolutní čistota ji činí dokonalým
zrcadlem věčného lesku. Všechno
dobro je nám poskytováno jejím prostřednictvím,
protože je jejím úkolem,
aby mírnila svojí mateřskou něžností světlo
Nejsvětější Trojice, které by nikdo nemohl
snést.
„Maria, hvězda mořská, dnes vzešla.
Matko Boží, ty božské souhvězdí, osvěcuj černé záplavy tohoto světa.“(5)
I když v nás může božská všemohoucnost
někdy vzbuzovat „strach a třesení“
(srov. Ž 2,11; Ž 119,120; Flp 2,12;
2 Kor 7,5), když nás její spravedlnost uvádí do strachu, kdo by se bál jemného třpytu
hvězdy? Maria, která je tak nekonečně
něžná, nám dává důvěru, uklidnění, jistotu.
Ona je současně naslouchající a utěšující
maminka a osvícená Královna, naplněná
Duchem Svatým, a šlape na draka,
který nám strojí úklady! Je povýšena až
k Božímu trůnu a zůstává jako hvězda, kterou
nemůže nic pošpinit. Na obloze nedosažitelná…
pro satanskou špínu. Jako dárkyně
moudrosti svého Ženicha osvěcuje
naši slabou inteligenci poznáním hlubokého
významu Božího slova. Se stejnou
trpělivostí a všeobjímající láskou nás poučuje
navzdory naší nedostatečné připravenosti,
naší roztržitosti a časté nevěrnosti.
Nikdy se při své práci nenechá odradit
naší žádostivostí, aby nás vyvedla z naší
vnitřní bídy.
„Námořníci, kteří se ocitnou na rozbouřeném
moři, touží, aby se dostali doklidného přístavu, a využívají přitom Bohem
stvořená souhvězdí. A když má někdo strach, že v tomto nečasu zahyne se
svým tělem a duší, pak ať zamíří svůj pohled
k této hvězdě a nepochybuje, že se
z nebezpečí vysvobodí – Mariinými zásluhami a její milostí.“
V noci pozemského života, v němž
nám zůstává skryta skutečnost nebes,
je tu Maria. Ona nám ukazuje směr ke
svému Synu, dokud nenastanou červánky
nikdy nekončícího dne. Po jejích
diamantových jiskrách vychází slunce
spravedlnosti. Proto bývá Matka Boží nazývána
také „jitřenkou“. Když si člověk
uchová tuto hvězdu v pohledu, bude uveden
přirozeným způsobem k pozorování nebes. Potom může, povznesen žádostí
po sjednocení s Marií, zcela krásnou,
bez námahy zapomenout na marnivosti
tohoto světa, které jsou pro jeho duši velkým břemenem a ohrožují jeho duchovní
povolání.
Dejme se Marií strhnout k jistotě, že
nás povede k Ježíši, s nímž je jedno srdce
a jedna duše. Tam, kde je Maria, je také
Ježíš, který se nikdy neodděluje od
své Matky!
„Ukaž nám, žes Matka, prosba tvá je
sladká sluchu Syna tvého, pro nás zrozeného.
[...] Dopřej nám žít čistě, ať kráčíme
jistě k tobě, do tvé říše patřit na Ježíše.“(6)
Tak jako vedla hvězda pastýře cestou
k jesličkám, tak nás Maria, hvězda mořská, nenechá zbloudit na cestách našeho
pozemského putování. My, ztroskotanci
hříchu, ji nikdy neztratíme z očí a budeme
naslouchat jejím radám s největší pozorností!
Ony jsou nebeskými polibky na
rány naší bolavé duše.
Děkujme Bohu, že nám daroval svoji
vlastní Matku, (srov. Jan 19,26–27)
takovou milující Matku, která se neštítí nejhoršího malomocenství svých dětí,
ale naopak je jím ještě více motivována,
aby zesílila svoji péči, aby své děti od toho
osvobodila a přivedla je svaté a krásné
ke svému božskému Synu.
„Když se zvedne vítr pokušení, když
se na tvé cestě vynoří útesy trápení, pak
pohlédni na hvězdu, volej k Marii.“
„Když ji budeš následovat, s jistotou
nesejdeš z cesty a nebudeš si zoufat.
Když ji poprosíš o radu, nebudeš se mýlit. Když tě podepře, neupadneš. Když
tě ochrání, nebudeš se ničeho bát. Když tě
povede, neunavíš se. Když ti bude nakloněna,
dosáhneš svého cíle.“ (sv. Bernard)
Z Maria heute 6/2018 přeložil -mp-
(Redakčně upraveno)
Poznámky:
(1) Původ je neznámý, snad ze 6. století.
(2) Zjevení nazývané také „Trojnásobná běloba“:
Eucharistie, Panna Maria a papež.
(3) Sv. Bernard, Kázání o akvaduktu.
(4) Tamtéž.
(5) Výňatek z básně Fulberta z Chartres okolo
roku 1000.
(6) Výňatek z konce chvalozpěvu Ave maris stella.
Vyšlo v časopise Světlo 18. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
