Zamyšlení nad evangeliem 5. neděle velikonoční- cyklus B
Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás.
Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci. (Jan 15,1-8)
Zabydlet se v Bohu
Každý z nás má někde své bydliště. Existují různé druhy těchto míst a mnozí lidé jich za svůj život vystřídají pěknou řádku. Na úřadech se eviduje trvalé a přechodné bydliště a kdo by neznal nebo i sám nevyzkoušel život v podnájmu, na internátě, na kolejích, bydlení v hotelu, pod stanem nebo pod širákem.
Texty dnešní neděle nás vedou k tomu, abychom se zamysleli nad tím, kde se „zabydlujeme“ a jak tam žijeme. Bydlení, které mám na mysli, se v prvé řadě netýká ani tak cihel, jako spíše stavby, která má duchovní rozměry. Sám apoštol Jan dnes zmiňuje celkem desetkrát řecké slovo „menin“, které se do češtiny překládá: zůstat, trvat nebo setrvat. Ježíš určitě dobře věděl, proč právě toto slovo tolikrát vyslovil. Zaznívá v něm totiž domov plný života, do kterého nás Pán přišel pozvat. „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás,“ se dá klidně přeložit jako „zabydlete se ve mně a já ve vás“…
Ať už žijeme kdekoliv, o toto trvalé bydliště, které se nám zadarmo nabízí, bychom neměli nikdy přijít.
Za jak dlouho se člověk může naučit správně bydlet? Kdyby někdo chápal svůj vztah k Bohu jen jako splnění povinnosti nedělní bohoslužby nebo odříkání několika minut modlitby, těžko by se asi dalo hovořit o trvalém přebývání s Bohem. Ježíš se přirovnává k vinnému kmeni, svého Otce k vinaři, který celou vinici obhospodařuje, a nás k ratolestem.
Pojem ratolest se stal v poexilní době uznávaným Mesiášským termínem, jež označoval postavu krále – kněze.
Neseme si tedy životem velkou odpovědnost, když se s námi nekonečně štědrý Bůh dělí o to nejcennější – nabízí nám svůj život, svoji lásku, ve které se můžeme a máme doslova trvale zabydlet!
V poselství velikonoční doby ještě stále „náklady“ na náš nebeský pobyt hradí sám Bůh, když v Ježíši Kristu měnou kříže zaplatil naše nekonečné zadlužení zaviněné hříchem. Naděje, která také zaznívá v Ježíšově slově „menein“, nám stále hlubšímu chápání života v Ježíši Kristu dá určitě sílu.
Osud těch, kteří se takto „nezabydlí“ v Bohu, popisu sám Ježíš: „Beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne, pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“
Naše velké problémy jsou pro našeho Pána jakoby nic, proto je tak dobré nežít jen na „vlastní pěst“. Na druhou stranu ale jako „nic“ může vyznít třeba i celoživotní námaha tomu, kdo nechce do obydlí svého srdce pustit Boha.
Být vyhozen ven, uschnout být hozen do ohně a neustále hořet to je obraz, který s domovem nemá nic společného.
Přeji vám všem to, co zaznívá v dnešním žalmu 22: Navěky ať žije vaše srdce! Ať nikdo, kdo se již dnes chce projít po Boží vinici, nemusí vidět jen holý živý kmen a uřezané uschlé a hořící ratolesti, ale spíše ať se jeho oči potěší pohledem na jeho bohatou a dobrou úrodu, ať může okusit, jak chutná Boží království. A navíc, když budeme takto patřit Pánu, můžeme prosit, oč chceme, a dostaneme to.
Kdo by tedy výhod tohoto bydlení nevyužil….?
