Zamyšlení nad evangeliem 4. neděle velikonoční- cyklus B
Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť kdo je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží.
Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho příjmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce. (Jan 10,11-18)
Důvěra v pastýře
Doba se mění. Mění se třeba i v tom, že lze říci, že zatímco pro nás je stále jasné znamení kříže, již se tak nějak vytratilo znamení křesťanů prvních staletí, kterým byl obraz dobrého pastýře. Kdo je ochoten v 3, tisíciletí, řečeno mluvou současnosti, podobat se
„hloupé ovci“, která musí být vedena, podobat se
„mlčící ovci“, která se nemůže bránit, být ve
„stádu ovcí“?
Dnešní člověk silně prožívá pocit vlastní důležitosti a individuality, domáhá se toho, aby se s ním počítalo, aby byl brán vážně. Jak tedy aktualizovat obraz dobrého pastýře člověku dnešní doby? A je to vůbec možné? V čem je ona výmluvná hodnota obrazu dobrého pastýře pro křesťany prvních staletí i pro současnost?
Vztah dobrého pastýře k ovcím charakterizuje oboustranné přináležení. Pouze ty ovce žijí a přežijí, které mají dobrého pastýře. Je jím ten, kdo je bytostně svázán s ovcemi a ovce bez něho neznamenají nic. Toto vzájemné přináležení může stát pouze na vzájemné důvěře. A důvěra není ničím jiným než láskou. Nájemník právě proto není pastýřem, protože mu tato vlastnost přináležení schází – on nepatří ovcím a ovce nepatří jemu.
Ježíšovo vyznání
„Já jsem dobrý pastýř“ není prázdným slovem. Ježíš je tu pro člověka, dává za něj svůj život. Smrt na kříži je dobrovolný skutek milujícího Ježíše: nikdo ho nenutil, ani to nebyla nějaká souhra náhod, sběh určitých okolností.
Ježíš je naším průvodcem, on zná cestu, protože ví, odkud přišel a kam směřuje. Zná ty, kteří jsou jeho, a stejně i ty, kteří jeho ještě nejsou. Je pro všechny lidi, jak to bylo vidět za jeho života zde na zemi: vždy byl tam, kde byl člověk na tom zle. Vydáváním se na kříž vrací Ježíš člověka Bohu, a to v dvojím smyslu: směřuje člověka na Boha i dává – vrací člověka Bohu.
Ježíš je s námi a pro nás, a my můžeme zůstat pouze s ním a pro něho. Rozmanité jsou cesty jeho následování. Jisté však je, že každá z nich musí být odpovědí na jeho volání. Vždyť právě skrze povolání se projeví individuálnost i vlastní důležitost, na kterou jsme tak citliví.
Prožíváme den věnovaný modlitbám za duchovní povolání, tedy za dobré pastýře pro lid. Modlíme se za všechny volané, aby každý odpověděl na Boží volání jemu adresované. A protože povolání ke kněžství a zasvěcenému životu úzce souvisí s dobrými křesťanskými rodinami, je dnes také důvod jim poděkovat.
