Katolická církev považuje mši svatou za zdroj a vrchol křesťanského života. Jak uvádí aktuální Katechismus Katolické církve, „
svatá Eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života.
Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím Eucharistie podílejí spolu s celým společenstvím na samotné oběti Pána.“ (KKC, 1322).
I Druhý vatikánský koncil dokumentuje posvátnou úctu k Eucharistii v několika svých dokumentech. Věřící účastí na eucharistické oběti, která „je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají Bohu božský dar a s ním i sebe samy. (Srov. Pius XII., enc.
Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), zvl. 552n.) Jak podáváním darů, tak svatým přijímáním mají všichni vlastní podíl na bohoslužebném úkonu, ovšem ne stejně, nýbrž každý jinak. Když se pak občerství Kristovým tělem ve svatém přijímání, projeví viditelným způsobem jednotu Božího lidu, kterou tato vznešená svátost výstižně naznačuje a obdivuhodně uskutečňuje.“ (
Lumen gentium, 11).
Také dekret o službě a životě kněží
Presbyterorum ordinis zdůrazňuje výjimečné postavení Eucharistie ve svátostném životě věřících katolíků: „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. (‘Eucharistie je jakoby dovršení duchovního života a cíl všech svátostí’: sv. Tomáš,
Summa Theol. III, q. 73, a. 3; srov.
Summa Theol. III, q. 65, a. 3.) Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, (Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 65, a. 3, ad 1; q. 79, a. 1 c. et ad 1.) Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem svatým oživované a oživující, dává lidem život, a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sebe samy, své práce a všechny stvořené věci. Proto se nám eucharistie jeví jako zdroj a vrchol veškerého hlásání evangelia; katechumeni jsou ponenáhlu připravováni k účasti na eucharistii a věřící, kteří už byli poznačeni svatým křtem a biřmováním, se přijetím eucharistie plně začleňují do Kristova těla.“ (
Presbyterorum ordinis, 5).
Svátost Eucharistie představuje nevyčerpatelné bohatství liturgického dědictví Katolické církve během dvou tisíciletí její existence. Za toto dlouhé období se setkáváme s nepřeberným množstvím pojmenování mší svatých od první, kterou byla Poslední večeře až po dnešní slavení mše svaté v Katolické církvi. Liturgie, kterou konali apoštolové bezprostředně po Kristově smrti a nanebevstoupení byla zpřítomněním Kristova učení a konání, přičemž měli Kristovi učedníci na paměti Pánova slova: „
To čiňte na mou památku.“ (Lk 22, 19)
Už v Písmu svatém nacházíme četné zmínky o slavení mše svaté. Různé názvy, které křesťané dávali mši svaté od těch dob, poukazují na to, jak ji vnímali podle formy, a jak ji chápali podle obsahu.
Pojmenování mše svaté je několik desítek, avšak pro nás je důležité znát jen ty nejznámější a nejfrekventovanější, protože mnohá z těchto pojmenování časem upadly v zapomnění a většina katolíků mnohá ani nezná. Proto se v tomto článku věnujme jen těm vskutku nejznámějším a nejfrekventovanějším v tom rozsahu, v jakém jsou uvedeny v aktuálně platném Katechismu Katolické církve:
Eucharistie, Večeře Páně, Lámaní chleba, Eucharistická shromáždění [
synaxis],
Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně, Nejsvětější oběť, Svatá a božská liturgie, Přijímání (
communio) a
Mše svatá. (Srov.
KKC, 1328 -1332).
Charakterizujme jednotlivá pojmenování:
1. EUCHARISTIE
Je to díkůvzdání Bohu. Toto pojmenování pochází ze starozákonní židovské modlitební praxe požehnání (berakah), ale zastoupeno je i v řecky psaných novozákonních spisech. Nacházíme tam řecký výraz
eucharistein (Srov. Lk 22, 19; 1 Kor 11, 24). Tomuto výrazu je příbuzný pojem
eulogein (Srov. Mt 26, 26; Mk 14, 22), který svědčí o označení Eucharistie jako pokrmu ve 3. až 5. století. (Srov. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 19)
Pojmenování Eucharistie bylo od počátku používáno ve dvou významech. Označovalo jednak liturgické slavení jako celek, ale druhý význam byl užší a označoval jen obětní dary - chléb a víno, nad kterými zazněla Eucharistická modlitba při konsekraci. Časté zmínky o Eucharistii nacházíme i v starokřesťanských spisech. V
Didaché je uvedeno: „Nikdo kromě pokřtěných ve jméno Pána nejez ani nepij z této Eucharistie. ‘
Nedávejte svaté psům’, řekl Pán.“ (
Didaché 9, 5)
Svatý Ignác Antiochijský ve svém
Listu Smyrnenským píše: „Protože nevyznávají, že Eucharistie je tělem našeho Spasitele Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotivosti vzkřísil, proto se vzdalují Eucharistii a modlitbě.“ (Ignác Antiochijský.
List Smyrnenským 7, 1)
Svatý Justin ve své
První apologii píše: „Tento pokrm nazýváme Eucharistií a nesmí z něho dostat nikdo jiný než ten, kdo věří, že naše nauka je pravdivá, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů a znovuzrození a žije tak, jak přikázal Kristus. My tím nepřijímáme obyčejný chléb a obyčejný nápoj. Byli jsme poučeni, že tak jako Ježíš Kristus, nás Spasitel a vtělené Boží slovo, měl tělo a krev kvůli naší spáse, tak také pokrm, nad kterým se jeho slovy konalo díkůčinění s modlitbou a kterým po proměně živí naše tělo a krev, je tělem a krví onoho vtěleného Ježíše.“ (Justin.
První apologie 66)
A konečně, zmínky o Eucharistii nacházíme i v jiných pramenech, například v 8. knize Origenova spisu
Contra Celsum: „Jako symbol vděčnosti vůči Bohu máme i chléb, který nazýváme ‘Eucharistie’.“ (Origenes.
Gegen Celsus (Contra Celsum). Achtes Buch, 57)
Slovo Eucharistie a z něj odvozené výrazy se dostaly i do dokumentů Druhého vatikánského koncilu a pokoncilních dokumentů Katolické církve.
2. VEČEŘE PÁNĚ
Patří k nejstarším pojmenováním mše svaté. Zmiňuje se již v Novém zákoně (Srov. 1 Kor 11, 20). Pojmenování vychází z toho, že „ustanovení Eucharistie, a tedy první mše svatá v dějinách křesťanství, se vlastně udály při stolování Krista s apoštoly - při Poslední večeři.“ (Caban P.:
Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku, s. 30) Navíc se jedná o anticipaci Beránkovy svatební hostiny (Srov. Zj 19, 9) v nebeském Jeruzalémě. Protagonisté reformace od 16. století odmítali označovat mši jako oběť a začali používat spíše označení večeře. Představitelé Katolické církve, kteří se chtěli za každou cenu vymezit vůči protestantům, reagovali snížením četnosti používání tohoto pojmenování mše, i když pojem Večeře Páně nikdy zcela nevymizel z katolické liturgické praxe. V každém případě je však nezpochybnitelné, že slovní spojení Večeře Páně patří k nejstarším pojmenováním mše svaté už od dob apoštolů a není o nic méně katolické jako kterékoliv jiné označení slavení Eucharistie.
3. LÁMÁNÍ CHLEBA
Takto byly označovány mše svaté prvních křesťanů, přičemž tento pojem evidentně nemá židovské kořeny. (Srov. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 14)
Podle tohoto úkonu poznali emauzští učedníci Ježíše po jeho vzkříšení. (Srov. Lk 24, 30-31)
Lámání chleba jako označení mše svaté nacházíme v Písmu na více místech. Například ve Skutcích apoštolů se píše: „
Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem.“ (Sk 2, 46) Ještě zřetelnější je zpráva: „
První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění.“ (Sk 20, 7)
Didaché povzbuzuje věřící ke společné účasti na lámání chleba slovy: „Při lámání: ‘Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista’.“ (
Didaché 9, 3-4)
A na jiném místě: „V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed se však vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá.“ (
Didaché 14, 1)
Lámání chleba jako pojmenování mše svaté nacházíme i u svatého Ignáce Antiochijského v jeho
Listu Efezanům: „Zvláště zjeví-li mi Pán, že se všichni rádi shromažďujete v jedné víře a v Ježíši Kristu podle těla z rodu Davidova, Synu člověka a Synu Božím, že posloucháte biskupa a ryze smýšlející kněžstvo a že lámete chléb, jenž je lékem nesmrtelnosti, lékem proti smrti, vždy lékem života v Ježíši Kristu.“ (Ignác Antiochijský.
List Efezanům 20, 2)
O lámání chleba se dozvídáme i z některých apokryfních listů apoštolů. Jde například o
Janův list 110,
Tomášův list 27, atd. (Srov. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 15)
4. EUCHARISTICKÁ SHROMÁŽDĚNÍ [SYNAXIS]
Slavení prvních mší svatých se od počátku nacházelo v centru shromažďování církevní obce v pravidelných termínech, proto se pojem
synaxis jako označení shromáždění přeneslo i na pojmenování slavení Eucharistie ve společenství věřících církevní obce. Toto pojmenování se používalo zhruba od 4. do 6. století, kdy v řecké podobě téměř zaniklo. Přetrvalo však i ve středověku v latinizované podobě
sacra synaxis jako označení liturgického shromáždění a na konci středověku pod vlivem humanismu Církev takto příležitostně označovala eucharistické shromáždění. Římské misály 1570 a 1970 však již tento pojem jako označení mše svaté neuvádějí. (Srov. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 16)
Výrazu
synaxis je příbuzný pojem
synagoge, který se taky přenesl na pojmenování mše svaté v nejstarších časech křesťanství a „znamená židovskou místní společnost nebo shromáždění.“ (
Malý teologický lexikon, s. 439)
Pojem
synaxis uvádějí i dokumenty Druhého vatikánského koncilu v latinském originále. V dogmatické konstituci
Lumen gentium ho nacházíme ve tvaru „
in sacra synaxi“ (
Lumen gentium, 11) a na jiném místě ve tvaru „
in eucharistico cultu vel synaxi“. (
Lumen gentium, 28)
V koncilním dekretu
Presbyterorum ordinis je uvedeno slovní spojení „
Eucharistica Synaxis“. (
Presbyterorum ordinis, 5)
5. PAMÁTKA utrpení a zmrtvýchvstání Páně.
Mše svatá je památka (
memoriale) „utrpení a zmrtvýchvstání Páně.“ (KKC, 1330)
Toto pojmenování nacházíme i v latinském originále textu koncilní konstituce
Sacrosanctum Concilium ve slovním spojení „
memoriale concrederet Mortis et Resurrectionis“. (Sacrosanctum Concilium, 47)
6. NEJSVĚTĚJŠÍ OBĚŤ
Mše svatá je nekrvavým zpřítomněním Kristovy oběti kříže, je to skutečná slavnostní oběť (
sacrificium). Je to „
oběť chvály“ (Žid 13, 15), duchovní oběť (Srov. 1 Petr 2, 5), oběť čistá. (Srov. Mal 1,11)
V Písmu svatém nacházíme několik podobných označení mše svaté, protože je to Svatá oběť, která završuje a převyšuje všechny oběti Staré smlouvy. Kromě Písma svatého nacházíme četné zmínky o mešní oběti i v starokřesťanských spisech. V
Didaché se píše: „V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed se však vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá. Nikdo, kdo má spor se svým bližním, ať nepřichází mezi vás, dokud se oba nesmíří, aby vaše oběť nebyla znesvěcena. ‘Na každém místě a v každé době mi bude přinášena oběť čistá, poněvadž jsem velký Král a mé jméno je velké mezi národy’, řekl Hospodin (Mal 1,11)“. (
Didaché 14, 1-3)
Toto označení uvádí Dialog 41 sv. Justina, spisy sv. Ignáce Antiochijského, Adversus haereses 4, 17n od sv. Ireneje, ale také díla dalších významných autorů. Tradici označování mše svaté jako oběti si osvojili i církevní otcové a liturgické prameny křesťanského Východu i Západu. Výrazy oběti se často vyskytují v eulogických textech východního křesťanství i v římských formulářích, především v Eucharistických modlitbách, ale také v modlitbách, které sloužily jako podklad pro vytvoření Eucharistických modliteb. (Srov. Caban P.: <,i>Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 16)
7. SVATÁ A BOŽSKÁ LITURGIE
Toto pojmenování zdůrazňuje, že „veškerá liturgie Církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavením svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.“ (KKC, 1330)
Slovo liturgie je však mnohem frekventovanější na křesťanském Východě, například
i na Slovensku věřící, který jde na mši sv. v byzantském obřadu, řekne: „Jdu na liturgii.“, což znamená totéž jako: „Jdu na mši svatou.“
Jiná situace však byla a je na křesťanském Západě. Pojem liturgie se v širším smyslu používal „v církevní latině Západu ... zřídka, např. v některých spisech humanistů. V současném smyslu se používá liturgie jako synonymum pro ritus a ordo (např. liturgie mše) ve smyslu rubrik.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 18)
8. PŘIJÍMÁNÍ (COMMUNIO)
Latinský výraz
communio má několik významů. Označujeme jím i společenství, spojení. Pokud pojímáme mši svatou jako spojení, vyjadřujeme tím skutečnost, že se opravdu spojujeme s živým Spasitelem a tak získáváme účast na Kristově těle a krvi, abychom se stali jedním tělem. (Srov. 1 Kor 10, 16-17)
V této souvislosti se hovořilo i „o svatých věcech (
Constitutiones Apostolorum, 8,12,13;
Didaché 9, 5; 10, 6) [ta hagia; sancta] – to je původní význam výrazu
‘communio sanctorum’, o němž hovoří apoštolské vyznání víry…“ (KKC, 1331)
Je to
viatikum (pokrm na cestu), andělský chléb, chléb z nebe, ale zároveň je i - jak uvádí sv. Ignác z Antiochie - lékem „nesmrtelnosti, lékem proti smrti, vždy lékem života v Ježíši Kristu.“ (Ignác Antiochijský.
List Efezanům 20, 2)
9. MŠE SVATÁ
Je nejčastěji používaným pojmenováním mše svaté v Římskokatolické církvi. Je „diskutabilní, ze kterého latinského slova je odvozeno slovo
missa: substantivum
missa, ae, f = propuštění, nebo jako participium pasiva v ženském rodě od slovesa
mittere (poslat, věnovat). Druhou variantu obhajovali v průběhu dějin např. Alquin z Yorku, Amalar, papež Innocent III., G. Durandus, sv. Tomáš Akvinský.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 17)
Toto slovo se v antickém profánním významu aplikovalo velmi málo, téměř výhradně se používalo v liturgickém kontextu. Už od 4. století se jím označovala celá mše svatá (
sancta missa).
Toto pojmenování mše svaté lze nalézt v synodálních usneseních, liturgických knihách, listech, kázáních, mnišských regulích, královských nařízeních a dalších dokumentech. Pojmenování
missa bylo z latiny převzato do různých národních jazyků a stalo se nejfrekventovanějším pojmenováním slavení Eucharistie na Západě. (Srov. Caban P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 17-18)
Uvedený výpočet pojmenování mše svaté zajisté není úplný. Zahrnuje jen nejznámější a nejfrekventovanější označení Nejsvětější svátosti. Každý vzdělanější katolík by však měl mít alespoň základní přehled o vývoji liturgiky i názvosloví mší svatých a tomuto účelu má sloužit i předložený článek.
Karol Dučák
Použitá literatura:
1. Caban, P.:
Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku. Prvé vydanie. Praha: Paulínky, 2013. 136 s. ISBN 978-80-7450-074-9.
2. Caban, P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava:
Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.
3. Didaché - Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly. In: Theofil. Dostupné z:
https://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=338.
4. Druhý vatikánsky koncil,
Lumen gentium, dogmatická konstituce.
AAS 57 (1965), s. 5–75.
5. Druhý vatikánsky koncil,
Presbyterorum ordinis, dekret.
AAS 58 (1966), s. 991 – 1024.
6. Druhý vatikánsky koncil,
Sacrosanctum Concilium, liturgická konstituce.
AAS 56 (1964), s. 97-138.
7. Ignác Antiochijský.
List Efezanům. In:
Theofil. Dostupné z:
https://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=1635.
8. Ignác Antiochijský.
List Smyrnenským. In: Theofil. Dostupné z:
https://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=1789.
9. Justin.
První apologie. In:
Theofil. Dostupné z:
https://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=703.
10.
Malý teologický lexikon. Bratislava: Spolok Svätého Vojtecha Trnava v Cirkevnom nakladateľstve Bratislava, 1977. 512 s.
11. Origenes.
Gegen Celsus (Contra Celsum). Achtes Buch 57. In:
Bibliothek der Kirchenväter. Dostupné z:
https://bkv.unifr.ch/works/136/versions/154/divisions/126003.
