(Stalo se v r. 2021)
Z toho, že se budu moci účastnit velkopáteční bohoslužby jsem měl radost. Zajistila mi ji nejen 10% kapacita kostela ale i služba lektora. Oblékl jsem se slavnostněji než obvykle a těšil se na průběh Obřadů. Všechno však bylo úplně jinak.
Před začátkem bohoslužby mě začalo zvláštní svědění dlaní, které zčervenaly. Při čtení Janovy verze příběhu Ježíšova umučení mě polévalo zvláštní horko a naplňovala nejistota, naopak jsem získával jistotu, že letos tyto Pašije do konce nedočtu… Přerušil jsem čtení, předal Misálek a odešel domů. Tam se mi udělalo už opravdu zle, vypověděly mi nohy a ztrácel jsem vědomí. Manželka, která se po chvíli přišla podívat, proč jsem odešel, se mě snažila probírat z mrákot a přivolaní záchranáři mě potom odnesli do sanitky. Tak pro mě Velký pátek skončil na lůžku JIP s kapačkami pod monitorovacím zařízením.
I Bílá sobota byla úplně jiná, než jsem si myslel, že bude. Její barvu charakterizoval strop nemocničního pokoje a pláště lékařů.
Přestěhovali mě na Internu, pokoj č. 2, kde už byli tři pánové. Dostal jsem přistýlku a rozkoukával se, v jaké společnosti jsem se to ocitl. Po krátké době jsem zjistil, že si chlapi spolu rozumí, že mezi nimi panuje pěkná atmosféra a je i legrace. A netrvalo dlouho, začal jsem se o nich dozvídat víc. Jaroslav, ležící uprostřed, byl po infarktu. Druzí dva se léčí po Covidu. A já, a nejen já, žasnul nad jejich příběhy. Pavel, který nedávno překročil 50, je v nemocnici od února. Co prožil, by už prožít nechtěl a nikomu nepřál. Strávil 17 dní v umělém spánku, zapojen na ventilaci, umělé výživě… Dávali mu 5% naději a manželku připravovali na nejhorší. Podepsala, že mohou lékaři nasadit lék ivermectin, který nakonec zabral…
S o 15 let starším Ondřejem, který na tom byl podobně, soutěžili, zdravě se štengrovali, kdo co a jak dřív. To je motivovalo a pomáhalo překonávat těžkosti a nevzdávat se.
A já měl možnost sledovat něco jako zmrtvýchvstání těchto mužů.
Zde v nemocnice se zažívá něco, co lidem dnes moc, moc chybí. Radost z maličkostí, pokora, skromnost a vědomí, že nic není samozřejmé.
Pavel vyprávěl, jak po 40 dnech dostal první jídlo. Ruka se neuměla trefit do úst a žaludek neuměl trávit… Odkázán na pomoc ve všem a se vším… Jaká je to radost, když se člověku podaří postavit na nohy. Udělat samostatný krok. Jaká radost, když sám projde chodbou, dojde na záchod. A co to stojí námahy. Taková sprcha, třeba i za pomoci sestřičky, stojí víc námahy než etapa pěší poutě… Prostě nic, nic není samozřejmé.
A chlapům se dařilo. Jejich pokroky byly evidentní. A měli z nich radost nejen oni sami, ale i všichni kolem. A já mohl být svědkem tohoto návratu do života. Opravdu návratu. Jsou jedni z mála, kteří přežili. Na pokoj přicházeli i lékaři, aby viděli nevídané a radovali se ze změny, která se s nimi udála a děje. Přišel i ředitel nemocnice s tiskovou mluvčí. Článek a rozhovor s Pavlem se potom objevil na fc. nemocnice a můžete si ho přečíst dole.
Pavel, jak jsem ho poznal, je pedagog, vychovatel, člověk s rozhledem, velkým množstvím přátel a známých. Aktivní sportovec, rocker se zájmem o lidi. Vstřícný, obětavý, který dělá víc než mu ukládají jeho pracovní povinnosti.
Z jeho vyprávění (i z telefonátů, kterých měl mnoho, i když ho vysilovaly, ale i těšily, protože rád slyšel své přátele a radoval se z jejich podpory) jsme se dozvěděli leccos.
Když vzpomínal na svůj pobyt na ARO, na hrůzné zážitky, strach a beznaděj, které prožil, znovu ho polévalo horko.
Vzpomíná: „
Bylo to peklo. Doktoři mě chtěli zabít. Šahali na mě, ubírali mi kyslík a smáli se, jak se dusím… Pouze ti, které jsem znal, byli takovými malými světýlky naděje. Já jsem se strašně bál.“ A tak se i bránil. Vytrhl ze sebe hadičky, čímž si nepomohl a přivodil sobě i lékařům další komplikace.
Také se „ocitl“ v podzemní dráze. Z jejích hlubin pro něho přijel celý speciální vlak. Plný čertů. Ti na něj vyplazovali jazyky a mávali, aby nastoupil, že pojedou…
Říká, že už neměl sílu, že to chtěl vzdát a raději by umřel. A už nikdy, nikdy! nechce něco takového prožít. Ano, COVID (ať už je jeho původ jakýkoli a praktikovaný způsob ochrany správný či ne, což není tématem tohoto článku) není žádná maličkost, ale nemoc, která může mít a mívá děsivý průběh a smrtelné následky…
Vždyť oba muži, Pavel i Ondřej, kteří jako opravdu jedni z mála přežili, jsou toho důkazem (i odměnou pro lékaře) a nadějí, že i nad touto nemocí lze zvítězit.
Prožíváme Velikonoce. Dobu, ve které si připomínáme, že Bůh, který se z lásky k nám stal člověkem, zemřel za naše hříchy. Způsobem, který byl tak bolestný a potupný, že to nikdy nebudeme moci pochopit. „
Podoby neměl, ani krásy, stal se nejposlednějším z lidí, muž bolesti.“ To kvůli nám „
zemřel a byl pohřben“.
Ale tím to neskončilo. On vstal z mrtvých, On žije! A v něm máme naději, že i my z mrtvých vstaneme. A budeme s Ním ve věčné radosti a slávě…
To je naše víra, to je víra Církve.
Ani Ondřej, ani Pavel tuto víru nemají. Nepoznali ji. Pavel řekl: „
Já nevěřím, ale mám k víře respekt.“ Také vícekrát prohlásil, že až nyní mu začíná spousta věcí docházet a začíná si je uvědomovat. A přehodnocovat. Co všechno prožil. A vynořují se otázky. "
Jak to, že jsem přežil právě já? Jaké jsou priority?"
Po jedné telefonické poradě se svými spolupracovníky s uspokojením i údivem poznamenal: „
Tak tam takovou dobu nejsem a ono to funguje, šlape jak hodinky. Dovedete si představit, kdyby tam tak dlouho nepřišla uklízečka, jak by to vypadalo? Která pozice je teda důležitá, co je opravdu potřeba?“
Záchranu svého života vnímá jako druhou šanci. Jako možnost začít znovu a lépe, příležitost napravit to, co bylo špatně, své hříchy.
Vybavil jsem si při této příležitosti slova Panny Marie při jejich zjeveních. Ve Fatimě žádala modlitbu za obrácení hříšníků s tím, že jich mnoho přichází do pekla, protože se za ně nikdo nemodlí. A modlitba za umírající už je poslední možností, jak je zachránit před pádem (nebo nasednutím do vlaku jedoucího) do pekelné propasti, do místa běsu, bolestí a zoufalství, ze kterého není návratu…
A v Medžugorji naše nebeská Maminka prosí o modlitbu za ty, kteří dosud nepoznali (nezakusili) Boží lásku. Aby ji poznali, pocítili… Do této skupiny patří nejen nevěřící, ale i ti, kteří věří, že je Bůh, ale nemá to žádný vliv na jejich život, nemají k němu vztah, lásku ani důvěru…, ti všichni mají být zahrnuti do těchto modliteb…. Aby poznali a zakusili Boží dotek.
Vždyť Bůh, jak vidíme na kříži, má pro všechny otevřené srdce a roztažené paže, žízní po naší lásce a společenství s námi. Dal nám vše a dává nám sám sebe. Nás ale stvořil pro sebe, podle svého obrazu. A jak napsal svatý Augustin, nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Něm. V nikom a v ničem jiném není spásy, on je vítěz nad temnotou, Covidem i smrtí a opravdové štěstí (ne to blikající, pomíjivé, které nabízí svět), ale opravdové štěstí lze dosáhnout pouze s Ním a v Něm.
To je poselství, radostná zpráva Velikonoc všem.
Závěrem dlužno poznamenat, že jsme všichni z pokoje č. 2 byli koncem týdne propuštěni domů.
Roman Tomek
A zde nabízím tiskovou zprávu, o které jsem se zmínil výše:
Chvála těší, ale i zavazuje!
Pavel Psota, sportovec, nekuřák, zdravý padesátník. Do nemocnice byl přijat 26. února s horečkami a celkovou schváceností na infekční oddělení, protože měl již prokázanou nákazu COVID-19. Bohužel po pár dnech se začal jeho zdravotní stav komplikovat a horšit, takže skončil na ARO, kde byl po pár dnech uveden do umělého spánku. Po dlouhých a velmi těžkých dvaceti pěti dnech byl přeložen na standardní oddělení, kde se po více jak měsíci poprvé postavil na nohy a po 40 dnech se pomalu chystá domů. Při vzpomínce na dny, které strávil na ARO je mu stále těžko. „
Všichni byli strašně milí a obětaví, ale v ten okamžik pod vlivem léků a jiných skutečností jsem to tak nevnímal. V jednu chvíli jsem si dokonce přál, aby to už všechno skončilo. Jsem vděčný zdravotníkům a také své přítelkyni, že to nevzdali a že mě podporovali,“ hodnotí ty nejtěžší dny. „
I když je tu dobré jídlo, skvělý personál, u kterého jsem dosud neměl pocit, že bych byl na obtíž, sestřičky jsou vždy vstřícné a usměvavé, tak se těším domů, jak si sednu pod pergolu a budu prostě doma,“ zhodnotil nynější pobyt na Interním oddělení a ještě zavzpomínal s úsměvem: „
Mimochodem o mne pečoval i muž roku, tedy pan Kremeň, který tady jako dobrovolník pracuje.“ (více zde:
David Kremeň – Muž roku 2020)
U okna přes jednu postel leží i pan Ondřej Bence, který je diabetik a má CHOPN (chronickou obstrukční plicní nemoc). Stejně jako pan Pavel byl hospitalizován na standardním infekčním oddělení a na ARO. I on svůj pobyt popisuje obdobně, byť v umělém spánku nestrávil tolik času jako pan Psota. „
Všichni se starali, dělali co mohli, jsou ale dny, na které chcete zapomenout, teď už je dobře. Neuvěřitelně dobře tady vaříte,“ hodnotí pan Bence svůj pobyt v nemocnici.
Na pokoji jsou další dva pacienti, tentokrát pacienti, kteří přišli na Interní oddělení s jiným zdravotní problémy, které nesouvisí s COVID-19. „
Je to tu jak v lázních, jak říkal už kolega, výborně se zde vaří, sestřičky a všichni jsou příjemní, máme krásný výhled na Znojmo. Naposledy jsem byl v nemocnici jako dítě a v prosinci v Brně s prvním infarktem. Sem jsem byl převezen s podezřením na další infarkt, který se nepotvrdil. Jsem tady opravdu mile překvapen úrovní péče,“ konstatuje pan Bartoník, který dnes odchází domů.
Čtveřici pacientů uzavírá pan Tomek, který měl být již přeložen na jiném pokoji, nicméně všichni pánové si úžasně sedli a požádali o možnost zůstat spolu, byť ve stísněných podmínkách. „
Nechtěl jsem měnit kolektiv, když už o sobě tolik víme a fakt se tu nasmějeme, půjdu pak na postel po panu Bartoníkovi, jak odpoledne odejde,“ usmívá se i přesto, že má dýchací obtíže a není mu moc dobře.
Znojmo, 07.04.2021
Tento článek najdete na odkaze:
https://webext1.nemzn.cz/chvala-tesi-ale-i-zavazuje/?f....
(Vydáno 10. 4. 2021; 12. 4. - 375; 15. 4. 2022 - 1367 přečtení)
-
