Hřbitovy – to jsou místa smíření, vnitřního míru, milých vzpomínek na ty, kteří nás předešli a se kterými se snad u Boha
setkáme.
Jmenovala se Gábina. Na oslavu
jejích 18. narozenin přišli její rodiče
s překrásným dárkem, který
Gábi svým přítelkyním hrdě ukazovala.
Byl to diamantový prsten, který zářil na
ruce šťastné majitelky.
Ovšemže šla rodina také ještě pojíst.
Seděli spolu dlouho, povídali si, radovali
se z krásného, výjimečného dne. Gábi na
něj neměla nikdy zapomenout. Když šla
pak do koupelny, odložila si prsten krátce
na okraj vany, na chvilku na něj zapomněla,
a když ji rozpálenou napadlo, aby
si jej zase vzala, ukázalo se, že zmizel navždy.
Ve velice krátké době našel nového
zájemce. Snad je už na ruce nějaké zlodějky,
snad byl již prodán, snad leží v nějaké šperkovnici nebo v sejfu.
* * *
Když jsem asi před rokem mluvila
s jedním zaměstnancem pohřební služby, visel na stěně v jeho kanceláři mezi urnami
a hrobními lampičkami také plakát
– reklama na diamanty z popela zemřelých.
Tak byste mohli mít milého zesnulého stále u sebe i po smrti. Tento diamant
by byl skvělou upomínkou, cenný a jedinečný.
Tak nějak nabádala reklama, abychom
z popela mrtvých udělali ještě něco trvalého a krásného. Ostatně nebude
to ani příliš drahé, když zákazník na potřeby
přispěje v ceně urny.
Až dosud mi připadal pohřební úředník
jako solidní, příjemný a zbožný spoluobčan.
Na otázku, proč něco takového
nabízí, odpověděl slovy, která jsou dnes
běžná: Zákazníci si to přejí.
Nehledě na poněkud děsnou otázku,
jestli zákazníkem v tomto případě je sám
mrtvý – o jehož popel, důstojnost a mrtvolný
klid se jedná – nebo dědici, ta otázka
dala nedobrovolně vzniknout v mé hlavě
scéně, která také příliš nepotěší: Co
když teď třeba nějaký nepříliš oblíbený
člověk – možná jako za trest – musí chodit
na ruce dědičky jejími všedními dny?
Co když ostatky nějaké zbožné ženy, jejíž
duše je už delší dobu v nebi, spočívají
na ruce nějaké lehké ženštiny, která čeká
na okraji zídky na frajera? …
V dnešní době se toho mnoho, příliš
mnoho ztrácí. Ztrácí se po staletí vypěstovaná
kultura pohřbívání, která se sice
už mrtvých nedotýká, ale život pozůstalých
zcela mění. Velmi mnoho lidí umírá v domovech a nemocnicích bez útěchy něčí milující ruky. Velmi mnoho lidí
umírá bez dotyků s Bohem, bez zaopatření svátostí nemocných.
Myšlenka, abychom po smrti nebyli
nikomu na obtíž, vede k pohřbívání pod
stromy urnových hájů. A přesvědčení, že
pes je lepší než člověk, nás přivedlo k tomu,
že se v některých obcích nechávají
pohřbít do jednoho hrobu s jezevčíkem
Valdíkem. A zatímco počet anonymních
pohřbívání přibývá, můžeme na hřbitovech
zvířat obdivovat náhrobní kameny
milovaných čtvernožců, jejichž uctívaná
památka se uchovává. Jsou to smutná
svědectví velké osamělosti nebo pomýlené
lásky.
Zcela jiné jsou staré krásné hřbitovy
s jejich rozmanitostí působivých křížů,
soch a náhrobků, které mluví o nezničitelné
naději. Na aschaffenburském staroměstském
hřbitově uvidíme hned u vchodu
hrob básníka Klementa von Brentana.
Poblíž na levé straně jsou pohřbeny řádové
sestry, které vyučovaly generace děvčat. Z náhrobních křížů kněží můžeme
vyčíst část dějin našich farností. A ovšem
při procházce po ztichlém hřbitově můžeme vzpomínat pod stromy na mnohé
známé: na zubního lékaře, který nezanechal
příliš dobré vzpomínky – pokoj jeho
duši. Na ředitelku školy, kterou nezajímal zalomený klíč, ale byl pro ni důležitý
genitiv (druhý pád) v popisu nehody. Na
učitele, který uměl až k absurdnosti citovat
reklamní slogany. Na profesora z kliniky,
na prodejce deštníků, na továrníka
s koženým zbožím, který se zastřelil – také
jeho duši pokoj –, na milého jáhna.
Hřbitovy – to jsou místa smíření, vnitřního míru, milých vzpomínek na ty, kteří nás předešli a se kterými se snad u Boha
setkáme. Jsou to pozemské čekárny
na ukončení života.
Ježíš byl po utrpení Velkého pátku
uložen do hrobu, který si nechal připravit
obdivovatel jeho učení. Pak jej daroval
mrtvému Mistrovi.
Stále přicházejí po staletí nesčetní lidé
v Jeruzalémě na toto místo – protože Ježíš vstal z hrobu a protože smrt není
nikdy konec.
Hroby na hřbitovech tohoto světa nám
to připomínají.
Vyšlo v časopise Světlo 43. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK
