Na konci našeho života bude platit
jenom to, co má hodnotu také před Bohem.
Zemřeme „smrtelně jistě“
V listopadu, měsíci „Dušiček“, si při
pohledu na hroby našich milých zesnulých
znovu uvědomíme, jak pomíjivý je náš život
na zemi. „Na zemi jsme jenom hosty.“
Svatý Augustin řekl jednou v tomto
smyslu: Když přijde člověk na svět, můžeme mít o něm mnoho domněnek: možná bude tento člověk jednou krásný nebo
také nebude, možná bude slavný nebo také
ne; možná se dožije stáří nebo zemře
už mladý, ale o nikom nemůžeme říci, že
možná umře. Smrt patří k životu.
Před smrtí jsme si všichni rovni
Tváří v tvář smrti jsou si všichni lidé
rovni. Bohatí a chudí, spravedliví i nespravedliví
– všichni musí jednou zemřít,
v hodinu, kterou si nikdo sám nestanoví
a kterou zná jenom Pán Bůh!
V roce 1989 zemřela Zita, poslední císařovna Rakouska, ve stáří 97 let. Nádherný
pohřební průvod s tělesnými pozůstatky
ženy, která žila velmi prostě a v ústraní,
došel ke kapucínskému klášteru ve Vídni.
Tu zaklepal ceremoniář na dveře císařské
hrobky Habsburků.
Strážný se ptal zevnitř: „Kdo si žádá
vstoupit?“
Ceremoniář: „Zita, císařovna Rakouska,
korunovaná královna Maďarska, královna Čech, Dalmácie, Chorvatska...
z Jeruzaléma; arcivévodkyně rakouská;
velkovévodkyně toskánská a krakovská;
vévodkyně Lotrinska, Salzburgu…, Korutan…;
velkokněžna Sedmihradska, markraběnka
Moravy; vévodkyně Horního
a Dolního Slezska…; knížecí hraběnka
z Habsburgu a Tyrol…; kněžna z Tridentu
a Brixenu; markraběnka Horní a Dolní
Lužice…; princezna portugalská.“ (Celkem
54 titulů!)
Strážce: „Neznám takovou!“
Ceremoniář klepal třikrát na bránu.
Strážce zevnitř: „Kdo žádá vstup?“
Ceremoniář: „Zita, Její Majestát, císařovna a královna!“
Strážce: „Neznáme ji!“
Znovu klepe ceremoniář třikrát.
Strážce: „Kdo žádá vstup?“
Ceremoniář: „Zita, smrtelný, hříšný
člověk.“
Strážce: „Tak ať vstoupí dovnitř.“
A obě vysoké brány otevřely současně
křídla dveří.
Na konci našeho života bude platit
jenom to, co má hodnotu také před Bohem.
Ne to, co jsme a co máme, co si lidé
o nás myslí a říkají, ne to, jak vypadáme – nýbrž jenom to, za co nás považuje
Bůh a co jsme udělali dobrého z lásky.
V okamžiku smrti se najednou všechno
vidí jinak: Velký španělský spisovatel, Lope
de Vega (1562–1635), ležel na smrtelné
posteli. Jeho život se mu promítal
jako film: měl mnoho úspěchů a byl po
celý život zahrnován poctami. Lidé byli
nadšeni z jeho více než tisíce divadelních
her. Žil jenom pro úspěch – neměl by být
na konci tak úspěšného života spokojen?
Když se blížila jeho poslední hodina,
viděl věci náhle jinak. Ale lékař, který
o něho pečoval, mu říkal s obdivem: „Vy
můžete šťastně zemřít. Svět na vás nezapomene.
Vstoupíte do dějin jako velikán.“
„Pane doktore,“ říkal umírající, „teď
to vidím tak: Před Bohem je velký jenom
ten, kdo má dobré srdce. Jak rád bych teď
oželel všechny pochvaly svého celého života,
kdybych za to mohl udělat jenom
jeden jediný dobrý čin navíc.“
Bůh se nás nebude ptát na naše IQ,
na naše tituly, na náš majetek – ne, před
ním jsme si všichni rovni. Před ním platí
naše láska.
Jedna ruská legenda vypráví: „Hleď,
Pane, dodržoval jsem tvůj zákon, nevykonal
jsem žádné bezpráví, nic zlého nebo
zločinného. Pane, moje ruce jsou čisté.“
Bůh odpovídá: „Bezpochyby, ale jsou
prázdné.“
Jak často Ježíš napomínal a obžalovával farizeje, zákoníky a vykladače Písma:
„Tento lid mě ctí rty, ale jejich srdce je ode
mne daleko.“ (Mt 15,8) V takzvané řeči
o posledním soudu říká Ježíš: „Vpravdě
vám říkám, pokud jste to udělali jednomu
z těch nejmenších mých bratrů, mně
jste to udělali.“ (Mt 25,40)
Matka Tereza nazývala následující slova
Ježíšova „evangeliem pěti prstů“: vypočítávala tato slova Páně na pěti prstech:
„You-did-it-to-me“ – „to-ty-jsi-mi-udělal“.
Na konci našeho života bude platit láska
– a jenom láska.
A útěšná, ale současně děsivá pravda,
která z toho vychází: O našem věčném životě
se rozhoduje tady na zemi!
Žádný strach z umírání
My křesťané se pokoušíme už v tomto
životě žít tak, aby nás smrt nepřekvapila.
Existuje staré přísloví, které se stále znova potvrzuje: „Jak člověk žije, tak
také umírá.“
Jaká je křesťanská odpověď na tuto
pozemskou pomíjivost, která postihuje
každého člověka? Existuje další život po
smrti? To je opravdu základní a nejvýznamnější otázka v životě každého člověka.
Je to existenciální otázka v pravém
slova smyslu. Týká se nás všech.
Naše víra přisvědčuje dalšímu životu
duše po smrti, a má dokonce jistou naději
pro tělo: bude vzkříšeno v poslední
den, až Kristus znovu přijde ve slávě.
Víra v Ježíše Krista nám dává konečně
potěšitelnou jistotu, že nejsme vystaveni
bez pomoci tělesné smrti, jako by byla
jedinou a poslední, kterou bychom
měli očekávat na konci svého pozemského
života.
Ve Vyznání víry přece říkáme: „Věřím
ve… společenství svatých… vzkříšení těla
a život věčný“. Společenství svatých, ke
kterému jsme také povoláni! Když zvláště
v listopadu vzpomínáme na naše zemřelé,
tak je naděje ve společenství svatých také
pro nás útěchou. Smrt není koncem, nýbrž začátkem vlastního života a uvidíme
všechny naše milé jednou v nebi.
Na tomto pozadí ztratíme veškerý
strach před umíráním. Smrt není strašidlo
nebo kostlivec s kosou. O slavném arcibiskupu
milánském, svatém Karlu Boromejském,
se vypráví, že nějakému umělci
zadal úkol, aby namaloval obraz smrti. Za
nějakou dobu mu dal malíř skicu. Zobrazil
smrt jako kostru s kosou v ruce. Ale s tím
biskup nesouhlasil. „Tak nemáš smrt malovat,“
vysvětloval jasně, „představ ji jako
anděla se zlatým klíčem v ruce.“
Známému italskému novináři Renzo
Allegrimu se jednou podařilo uskutečnit
obsáhlé interview se svatou Matkou Terezou
z Kalkaty. Na konci tohoto interview
se jí ptal: „Matko Terezo, máte strach ze
smrti?“ Matka Tereza na něho pohlédla
několika přemýšlivými pohledy a potom
se ptala: „Kde bydlíte?“ – „V Miláně.“ –
„A kdy se vracíte zpátky domů?“ – „Doufám,
že budu moci odcestovat ještě tuto
noc a že stihnu ještě poslední letadlo. Tak
bych mohl být už zítra ráno doma.“ – „Vidím,
že jste velmi šťastný, že se ještě dnes
budete moci vrátit domů a uvidět svoji
rodinu.“ – „Ano, jsem už týden pryč.“ –
„Je jasné, že se těšíte. Uvidíte svoji ženu
a své děti, lidi, které máte rád.“
Matka Tereza počkala několik okamžiků
a pak pokračovala: „Vidíte, já bych se
mohla těšit stejně jako vy, kdybych mohla
říci, že ještě dnes zemřu. Pak bych přišla také domů. Ještě dnes bych uviděla
Ježíše. Byla bych ještě dnes v ráji s mnoha
lidmi, které mám ráda. Tisíce lidí zemřelo
v mém náručí a ti všichni čekají na
mě. Jaká radost a jaký svátek bude toto
setkání! Jak bych měla mít strach z umírání? Očekávám s radostí den své smrti,
protože konečně přijdu domů.“
Novinář k interview připojil, že neslyšel ještě nikdy mluvit Matku Terezu s takovým
nadšením. Její oči přímo zářily
radostí a nadšením. Obyčejně nedávala
ráda interview, a když ano, pak odpovídala
jenom velice krátce. Ale na tuto otázku
přednesla skoro celé kázání.
Toto svědectví Matky Terezy nám
má dodat útěchu a naději. Říká nám:
Zmrtvýchvstání je naše víra, shledání je
naší nadějí.
Ve víře víme: Smrt není konec, ale nový
a nádherný začátek. Naši milí zesnulí
neodešli navždy „od nás“, nýbrž šli „domů“
– domů k Bohu.
Samozřejmě že tato naděje neodstraní
smutek a bolest nebude o to menší, ale budeme
je s touto jistotou snadněji snášet.
Truchlíme a jsme smutní, ale přesto
se smíme také trochu těšit za naše milé
zemřelé. Jejich pozemská pouť, která se
často vyznačovala nemocí a utrpením,
skončila. Jsou u Boha, který jim dá zasloužený
mír a věčnou blaženost. Nebo
jak to vyjádřil svatý apoštol Jan: „Setře
každou slzu z jejich očí: už nebude smrt;
už nebudou pláč, křik a trápení, neboť ten
dřívější svět pominul.“ (Zj 21,4)
Ze Schweizerisches Katholisches
Sonntagsblatt 23/2014 přeložil -mp-
Vyšlo v časopise Světlo 43. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK
