Svátek Zvěstování Páně - vhodný čas k zasvěcení se Panně Marii

Dnešní svátek Zvěstování Páně, který bychom mohli nazvat i Svátkem početí Ježíše, je svým obsahem velmi vzácný právě pro naši dobu, neboť ukazuje, jak důležité je již početí dítěte a jeho okolnosti.





Vůbec není jedno, jakým způsobem se počíná dítě, jestli se tak děje chtěně a uváženě, nebo jen trpně a pasivně, nebo dokonce v ovzduší agresivity vůči vznikající bytosti. Početí ovlivňuje další rozvoj duševního i duchovního života. Výzkumy hlubinné psychologie ukazují, že již první zážitky počatého člověka mají vliv na naši povahu a charakter. Na postoji rodičů ke vznikajícímu životu záleží, jestli se nový člověk bude těšit ze svého vlastního bytí, nebo jestli bude žít ve stálém strachu ze sebe a o sebe, jestli se v konečném důsledku dokáže přijmout ten, kterého jen těžko přijali jeho rodiče. Jen v takové rodině, kde je dítě toužebně očekávané a chtěné, může vyrůst vyrovnaný člověk.

Zamysleme se nad určitými chybami duchovního života, kterých se dopouští mnoho křesťanů. Skutečné a svaté přijímání je jen to, které je trvalé. V duchovním životě vůbec nejde o to, abychom si jednou, po případě dvakrát ročně splnili svou povinnost vůči Bohu a laskavě šli ke zpovědi a na chvíli přijali Ježíše do sebe. Bůh nechce od nás laskavost ale lásku. Ve svatém přijímání jde o naplnění přikázání lásky k Bohu. Svaté přijímání, pokud není a nemá být aktem trvalého odevzdání, tak pak vůbec není svaté, ale jde spíše o Jidášův polibek, zradu Krista.

Tělesně se náš život začíná fyzickým spojením rodičů, oplodněním. Duchovně náš život koření ve vzájemném vztahu rodičů a následně ve všech našich zkušenostech. Už při svém početí člověk dělá první a základní zkušenost přijetí nebo odmítnutí, může utržit první a velké zranění. To zranění spočívá v tom, že je sice ovocem fyzického spojení rodičů, ale nemusí být ovocem jejich lásky, případně jejich vzájemný vztah s novým člověkem nepočítá, nebo jej dokonce vědomě vylučuje. Člověku se nedostává nejzákladnější přijetí. Tato bolestná zkušenost se zapíše do podvědomí a v ní nacházejí živnou půdu různé komplexy a neurózy. Proto vůbec není jedno, jestli člověk přichází na svět v manželství nebo mimo něj, jestli přichází na svět jako ovoce zralé lásky, nebo nezodpovědné vášně.

Rodiče si často stěžují na své děti a žalují na ně. Někdy oprávněně a někdy jakoby úplně zapomněli, že jejich děti jsou ovocem jejich vzájemných vztahů, které jsou často velmi daleko od skutečné lásky. Jsou ovocem jejich života. Člověk je ovocem vztahů. Především toho nejzákladnějšího, který rodiče prožívali v okamžiku jeho početí, ale i všech dalších, které pozoroval mezi rodiči, ale i těch, které zažíval i k sobě samému. Někdy se rodiče tak vyjadřují o dětech, že to nutí zamýšlet se nad tím, jestli vůbec měli někdy své děti skutečně rádi.

Ctít své rodiče znamená uznat s vděčností kořeny své vlastní bytosti. Je třeba vážit si nejen dobrých rodičů, ale i těch, kteří v rodičovství selhali. Neboť v úctě vůči rodičům je obsažena i úcta vůči sobě samému i vůči Bohu, který toto všechno zabudoval do svého podivuhodného plánu Spásy. Člověk si musí vždy uvědomovat, že i kdyby ho jeho rodiče nechtěli, je tu Bůh, který ho chce. I kdyby nebyl v plánu svých rodičů, v plánu Boha Stvořitele je určitě zahrnut. Početí člověka může být prvním dobrým skutkem ze strany našich rodičů vůči nám.

V rodičovství našich rodičů se poprvé setkáváme s posláním člověka být Božím obrazem, tedy zjevovat neviditelného Boha. Zjevovat Boha neznamená jen číst dětem Písmo svaté a probírat s nimi katechismus, ale především žít Zjevené Boží Slovo, žít Boží Dobrotu. Zjevovat Boha znamená nežít podle své lidské chytrosti a sobectví, ale žít tajemství Slova. Všude, kde člověk uskutečňuje Boží Slovo, zjevuje Boha, stává se skutečným obrazem Boha. V opačném případě zjevuje hřích, ďábla, zlého ducha. Tady je kořen nevěry mnohých. Dnes nejsou mezi námi, protože jim rodiče svým životem nezjevovali Boha a jeho dobrotu, odpovědnost a spravedlnost, jeho stálost v lásce. Dobrý otec i matka nabídne Bohu za své děti i svůj život: nežaluje na ně, ale přimlouvají se za ně. Bůh je dárcem a tvůrcem nového života, proto každé dítě je třeba přijímat s nadšením, jako znak Božího požehnání.

Na pozadí toho, co jsme slyšeli, můžeme lépe pochopit, jak hrozný zločin je potrat. Je to zkušenost zavržení, zkušenost zla hned na počátku lidské existence. Bůh člověka chce, ale rodiče ho zavrhují. Člověk je od prvního okamžiku stvořený pro Dobro, je určený k tomu, aby skrze zážitek lidské dobroty prožíval a poznával Dobrotu Boha a místo toho je zde první zkušenost: "likvidace". Vyprošujme si dnes úctu k lidské bytosti od okamžiku početí. Aby rodiče chtěli své děti dříve než se počnou.

P. Marie v tajemství dnešního svátku stojí před námi jako první křesťanka, protože křesťanství začíná přijetím Krista. To je moment, od kterého můžeme mluvit o křesťanství jako o náboženství rozdílném od židovství. Sv. Jan v prologu svého evangelia říká: "Skrze Mojžíše přišel Zákon, ale skrze Ježíše Krista přišla Milost." Zákon byl schopen vychovat slušného člověka, který se navenek nedopouštěl hříchů, ale nedokázal změnit srdce člověka, jeho hříšné nitro, jeho bezbožnost. To dokáže jen milost, která je v přijetí Ježíše Krista: "Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se božími dětmi." (Jan 1,12)

Základní pravda našeho náboženství, o které nás poučuje evangelium je: "Bůh nás miluje navzdory naší hříšnosti a má pro nás připravený plán Spásy." Při zvěstování, jako kdybychom slyšeli ozvěnu slov, která zazněla v rozhovoru Ježíše s Nikodémem: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl s ním věčný život v nebi." Pravda o Boží lásce je podstatou Zvěstování. Tato pravda musí hluboko zapadnout do našich srdcí. Všichni můžeme prožít ve svém srdci okamžik podobný tomu, který nám vykresluje evangelium, něco podobného tomu, co prožila Panna Maria při zvěstování.

V Lukášově evangeliu, které bylo psané v řeckém jazyce, anděl pozdravuje Marii slovy: "Chaire Kecharitomene!" Je to výzva k radosti: "Raduj se plná milosti!" Tato slova obsahují radostnou zvěst. A toto zvěstování se má stát vlastnictvím každého jednoho z nás. V Panně Marii Bůh promlouvá ke každému člověku, neboť toto pozdravení bylo vysloveno pro všechny. My všichni, v daru právě počatého Ježíše, nacházíme milost u Boha. Skrze přijetí Ježíše se stáváme i my dětmi Boha. V něm je možnost omilostnění vyhnanců. My jsme ti vyhnanci, kteří žijí ve vyhnanství, daleko od Pána, ale v tomto dítěti a v jeho přijetí se nám nabízí milost amnestie pro všechny, možnost návratu k Otci. Ježíš je cesta, pravda i život. Každý, kdo ho přijímá, poznává cestu, nachází pravdu a dostává život. Skrze přijetí Krista začíná naše duše růst do podoby, v níž má Otec své zalíbení. Když v nás není Kristus, tak se Bohu nelíbíme. Nemáme s ním nic společného. Jestli nežijeme Kristovo Slovo, jestli nepřijímáme jeho Tělo a Krev, nejsme Boží děti, ale jsme dětmi zla.



Možná po tom všem, co jsme si řekli, vznikla v nás touha, mít tento život v sobě. Jakým způsobem však můžeme přijmout Krista do sebe. Podívejme se, jak počala Panna Maria z Ducha Svatého?
Nejprve k ní zaznívá Boží Slovo. Bez lásky ke Slovu Božímu není možné počít z Ducha Svatého. Sv. Augustin nazývá Boží Slovo: "Sacramentum audibile" - svátostí slyšení. Posvěcujeme se poslechem Slova, když se s ním sjednocujeme v chtění, v myšlení a v konání. Sv. František z Assisi říká, že "skrze Boží Slovo do nás hluboko proniká vznešenost našeho Stvořitele". Nemůže počít z Ducha, kdo nemiluje Slovo. Boží Slovo máme přijmout s jistou vírou, ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží. Nemá však zůstat jen v naší hlavě, protože jeho pravé místo je srdce člověka. "Marie hluboko v srdci chránila slyšené Boží Slovo." Nejprve s vírou přijala Boží Slovo. Uvěřila v nesmírnou Boží Dobrotu a Moc, protože "Bohu je všechno možné." Boží Slovo je živé a účinné, je stvořitelské.

Boží Slovo, které zaznívá k Marii, přesahuje lidské síly. Můžeme říct, že je lidský neuskutečnitelné. Panna Maria neříká pyšně: "Já to udělám!" Ale ani nevěřícně: "To se nedá!", Ale její postoj je: "Ať se mi stane podle tvého Slova!" Teprve takto se v ní může projevit moc Stvořitele. Skrze přijaté Slovo její bytost oplodní Duch Svatý. Duch Svatý je Boží moc a Boží něžnost. Duch Svatý způsobí, že Boží Slovo v ní začne žít a přetvářet její bytost podobně jako těhotenství přeměňuje organismus ženy.

Když člověk nežije duchovním životem, může se mu zdát, že při početí Božího Syna šlo pouze o historickou událost, sice velmi pěknou, ale dnešnímu člověku nic neříkající. Když však žije duchovním životem, začíná chápat, že "početí z Ducha Svatého" v každém z nás a "narození Krista" do našich skutků je stále aktuální věcí. Všichni, kteří dobře prožíváte tuto duchovní obnovu, přiznáte, že se s vámi něco dobrého děje. Prožíváte pokoj a radost nejen z vnějších věcí a událostí, ale přímo ze srdce. To, co se událo při dobré zpovědi a když to pokračuje dobrým předsevzetím, můžeme klidně nazvat "početí Krista z Ducha Svatého". Platí totiž slovo Kristovo, že nejen blahoslavená Panna Maria je a má být jeho matkou, ale každý, kdo poslouchá Boží Slovo a zachovává ho, každý kdo plní vůli Boží, je jeho matkou. Duchovně počíná Krista každý, kdo chce změnit svůj život k lepšímu.

Sv. Bonaventura, říká, že "duše počíná Ježíše, když je nespokojená se životem, jaký vede, a pod vlivem svatých vnuknutí a zanícená svatým žárem se konečně rázně odtrhne od svých starých návyků a chyb a je jakoby duchovně oplodněna milostí Ducha Svatého, dá si předsevzetí, že začne nový život. Došlo ke Kristovu početí. Když byl požehnaný Boží Syn počatý, narodí se v srdci, ale jen tehdy, když duše všechno rozumně uvážila, vyžádala si vhodnou radu a vzývala Boha o pomoc a ihned uskuteční své svaté předsevzetí a začne uskutečňovat to, co v ní už dávno zrálo, ale se to stále odkládalo z obavy, že není k tomu způsobilá. Ale jedno musíme zdůraznit: Toto předsevzetí "začít nový život" se musí hned projevit něčím konkrétním. Jestli není předsevzetí uskutečněné, byl sice Ježíš počat, ale nebyl zrozen. Jde o jeden z mnoha duchovních potratů. Je to jeden z tolika odkladů, jimiž je protkán náš život a které jsou hlavním důvodem, proč je tak málo svatých."
Sv. Augustina říká: "Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla, když se v ní vtělil Kristus, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista. Ona porodila Spasitele, naše duše ať porodí spásu a chválu. Ať nezůstanou naše duše neplodné, ale ať se stanou plodnými pro Boha." Zkusme to spolu s Pannou Marií tak, jak nás nabádají svatí.

Zamysleme se nad určitými chybami duchovního života, kterých se dopouští mnoho křesťanů. Skutečné a svaté přijímání je jen to, které je trvalé. V duchovním životě vůbec nejde o to, abychom si jednou, po případě dvakrát ročně splnili svou povinnost vůči Bohu a laskavě šli ke zpovědi a na chvíli přijali Ježíše do sebe. Bůh od nás nechce laskavost, ale lásku. Ve svatém přijímání jde o naplnění přikázání lásky k Bohu. Svaté přijímání, jestli není a nemá být aktem trvalého odevzdání, tak pak vůbec není svaté, ale jde spíše o Jidášův polibek, zradu Krista.

Evangelium nám na příkladu sv. Josefa ukazuje, jak má postupovat člověk poznamenaný dědičným hříchem. Panna Maria dokázala přijmout Ježíše, protože byla a je celá svatá. Pro hříšného člověka to však vůbec není tak jednoduché. Velmi často sejde z cesty odevzdanosti a jeho hříšné sklony převládnou. Josef je vyzván, aby spíše než přijme Ježíše, přijal Marii a to velmi blízkým a intimním způsobem. Je mu dávána taková rada: "Neboj se přijmout Marii, svou manželku". Přestože Maria zcela patří Bohu, je zároveň nazývána manželkou Josefovou. Všimněme si toto zvláštní, mohli bychom říci, nebiologické a netělesné manželství s Pannou Marií. Jak ho pochopit a jaký má smysl? V jeho manželství jde vlastně o přijetí osoby Ježíše Krista skrze zasvěcení Panně Marii.



Duchovní otcové hovoří o potřebě "přijmout Mariinu duši". Mariina duše tvoří jakési životní prostředí pro Ježíšovu bytost v nás. Otcové říkají, že člověk má v tomto směru dvě možnosti. Může své hříšné, uzavřené a zraněné srdce otevírat sám, svou silou a námahou. To však jde velmi těžko. Pokud se cítí maličký a slabý, může zkusit druhou možnost, kterou doporučuje sv. Ambrož, když říká: "Chceš přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariiny duše." Krása Mariiny duše spočívá v tom, že je radikálně odevzdaná Bohu a jeho službě. Duch Svatý spěchá do duše, v níž objeví svou Nevěstu, a naplňuje ji a dává se jí v té míře, v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá.

Jednoduchým a velmi účinným prostředkem je zasvěcení se P. Marii ale správně pochopené a prožívané. Jako formuli zasvěcení můžeme použít různé modlitby svatých, ale nejúčinnější modlitba je modlitba, kterou jsme zformulovali svými vlastními slovy, zcela spontánně. Nejde tolik o jednotlivá slova jako spíše o vnitřní postoj odevzdanosti. Nejde zde o nějakou zbožnou formulku, která se recituje jednou za den, jde zde spíše o úkon srdce, který si nás vyžaduje celé. Zasvěcení se Bohu skrze P. Marii není jen odevzdáním srdce, ale otevřením všech oblastí našeho života pro příchod Ducha Svatého a jeho vedení. Podrobení všech oblasti našeho života Božímu Slovu v Mariině úkonu "Fiat"! Zasvětit se Marii znamená nejen přenechat Duchu Svatému řízení našeho nitra, ale i celý prostor našeho každodenního života. V praxi to může znamenat postupné, velmi konkrétní kroky víry, naslouchání a spolupráce s Božím Duchem - ve škole Panny Marie.



Jako první krok může být pozvání P. Marie do oblasti našeho fyzického bytí. Zasvěťme P. Marii své fyzické zdraví! Sv. Hildegarda nazývá Marii výrazem Virgo viridans, chce tímto obrazem vyjádřit její úžasnou vitalitu. Protože nikdy se ani vědomě nepřiklonila na stranu ďábla, její bytost nebyla poznamenána tím, co bychom mohli označit jako "život směřující ke ke smrti". Mariina bytost je tak zdravá jako tomu bylo v původním Božím plánu, o kterém hovoří kniha moudrosti: "Bůh smrt neučinil a nemá zálibu ve smrti živých, ale závistí ďábla přišla na svět smrt". Bůh totiž stvořil člověka ke svému obrazu a vlastností Boží je Život. Bůh je Život. Dosvědčuje to její přechod k Bohu, který nenazýváme smrt ale Nanebevzetí nebo v ruském jazyce Uspenie.

Toto zasvěcení se Panně Marii v oblasti našeho zdraví vyžaduje z naší strany zřeknutí se všech obav, odevzdat jí každý strach z nemoci, utrpení, nemocničního prostředí, samoty a jiných obav, které nás děsí. Jednoduše odevzdejme P. Marii své tělo. To neznamená, že už nebudu chodit k lékaři, nebo nebudu užívat léky, ale to všechno se bude dít s absolutní důvěrou v Boha Stvořitele. A v praxi to znamená, že podstatný podíl v mém léčení bude zaplňovat studium Knihy života. Praxe nám dokazuje, že mnoho nemocných našlo své uzdravení, když uposlechli Boží výzvu, aby ze srdce odpustili. Mnozí pyšní se uzdravili, když našli cestu pokory. Boží Slovo je Život, do slova a do písmene Život. Je zároveň cestou, která vede k tomuto životu, cestou pro ty, kteří ustavičně žijí ve stínu smrti. Takovým stínem smrti mohou být různé deprese, které nám ukazují, že se míjíme s plností života, že živoříme.

Je velmi důležité darovat P. Marii své srdce, ba dokonce i svou sexualitu, celou oblast našeho citového života, právě proto, aby do našeho srdce ona přijala Ducha Svatého, z kterého jedině se počíná Syn Boží, Kristus Ježíš. On nás pak povede ke skutečnému štěstí. Potom můžeme P. Marii odevzdat i celý náš vnitřní život, všechny city. Odevzdejme jí všechno, co je předmětem naší lásky, což je pro nás přitažlivé, i osoby, s kterými se cítíme dobře, které máme rádi, i ty, které nedokážeme přijmout a milovat.Všechny tyto osoby si můžeme konkrétně představit a prosit Pannu Marii, aby žila s námi všechny naše citové vztahy k lidem, aby Duch Svatý mohl očistit všechno, co je třeba ještě očistit, oživit to, co je ještě příliš chladné, uvolnit to, co je napjaté, aby nás naučil milovat tak, jak On miluje. Pak se mnoho našich vztahů zintenzivní, budeme milovat mnohem více a dokonaleji. Možná, že P. Maria zasáhne a ukončí vztahy, které nejsou od Boha, a které nás svádějí ke hříchu. Žít skutečné zasvěcení nás vždy přivede k oběti. Zasvětit se Bohu totiž znamená dovolit mu čistit vinici, stříhat ratolesti.

Stejně můžeme Marii zasvětit celý svůj dům, aby ho změnila na místo Božího přebývání. Pozvěte Pannu Marii k sobě, projděme s ní celý byt a odevzdejme jí ho. Můžeme začít od kuchyně, aby viděla jak pracujeme a jak se stravujeme. Uveďme P. Marii i k našemu stolu, u kterého nám může připomenout lidi, které jsme nikdy nepozvali na oběd, nebo na návštěvu. Potom můžeme přejít do obývacího pokoje a tam jí zvlášť zasvětíme náš televizor i PC. Darujme jí je úplně, už nám nebudou patřit. Svěřme jí výběr programů, abychom se dívali jen to, co se jí líbí, takže televizor i internet bude používán asi mnohem méně.

Nebudu dále jednotlivě jmenovat oblasti, které můžeme ještě zasvětit Panně Marii. V podstatě je zasvěcení čímsi podobným, jako život v Boží přítomnosti, nebo chození s Kristem. Žít zasvěcení se Bohu s Pannou Marií je skutečné dobrodružství. Nepodceňujme poslání té, které bylo přislíbeno, že ona pošlape hlavu hada. Nechtít být jejími dětmi v konečném důsledku znamená odmítnout Boží výzbroj.

Sv. Grignion z Montfortu tvrdí: "Maria zplodila s Duchem Svatým to největší, co kdy bylo a bude - Bohočlověka, a porodí také největší věci, které budou v posledních dobách. Vytvoření a vychování velkých svatých, kteří se objeví na konci časů, je vyhrazeno jí, neboť jen tato výborná a zázračná Panna může ve spojení s Duchem Svatým vykonat věci zázračné a mimořádné. Jedním z hlavních důvodů, proč Duch Svatý nekoná nyní zjevné zázraky v našich duších je, že v nich nenachází dostatečné sjednocení se se svou Nevěstou!"




Zdroj:http://www.frantiskani.sk/kazatel/sviatkypana/0325.htm

Převzato z https://slovenskydohovorzarodinu.sk/, článek z 24. 3. 2021 naleznete zde.

(Na Fatym.com vydáno 25. 3. 2021; 17. 3. 2022 - 1067; 8. 4. 2024 - 2745 přečtení)