Další rozhovor vytvořený pro časopis Milujte se!, tentokrát s italskou herečkou Claudií Koll.
Claudia Koll hovoří o tom, jak se vzdala role ve filmu pro Boží milosrdenství, o hledání smyslu života a pomoci lidem.
* Vždy jsi milovala kino?
Odjakživa. Už jako dítě jsem sledovala filmy s babičkou. Byla slepá. Říkala jsem jí, co jsem viděla na obrazovce. Byla to dobrá příležitost promluvit si a zeptat se jí na mnoho věcí. Babička dychtivě vysvětlovala význam těchto slov, a tak jsem přemýšlela o světě. Díky různým scénám, postavám a obrazům se pro mě kino stalo způsobem, jak poznávat život.
* Byli rodiče také profesionálně svázaní s kinem?
Pocházím z poměrně bohaté rodiny. Rodiče byli lékaři. Když jsem řekla, že chci být herečkou, nebyli nadšení. V domě vypukl konflikt. Měli vlastní ordinaci, takže očekávali, že jejich první dcera půjde v jejich stopách...
* Jak vidíte, nešla...
Abych splnila jejich touhu, nastoupila jsem na medicínu. Zároveň jsem začala navštěvovat divadelní kurz, který využíval techniku ruského režiséra Konstantina Stanislavského. Představoval divadelní školu založenou na pravdě. Zarazila mě skutečnost, že jsem mohla objevovat své emoce a poznávat je prostřednictvím hrdinů. Nebylo to jen o poznávání světa, ale také o objevování sebe sama. Zamilovala jsem se do tohoto umění. Zajímala jsem se o člověka, lidskou bytost, se vší dynamikou, která ho definuje.
* Pamatuješ si na své první divadelní představení?
Ano, ale neměla jsem odvahu říct o tom svým rodičům. Nevěděli, že chodím na divadelní kurz.
* Bála ses jim to říct?
Tolik, že jsem se rozhodla utéct z domova. Můj vztah s rodiči se tehdy velmi zhoršil. Konflikt se prohloubil. Z domu jsem odešla večer na svátek Zjevení Páně. A protože moje babička byla Rumunka, byla to v naší rodině velmi důležitá slavnost. Rozhodla jsem se zůstat u kamarádky. Takto začala nová etapa mého života: bez rodičů, bez rodiny. Při pohledu zpět vidím, jak to pro mě bylo zničující. Doma mě milovali. Moji rodiče se o mě hodně starali. V podstatě mi nic nechybělo. A svět, ve kterém jsem se ocitla, byl prostor, kde byly zavřené všechny dveře. Abych přežila, musela jsem pracovat na různých pozicích. Nebylo to snadné. Brzy poté jsem dostala práci jako modelka. A také v reklamě.
* Ale to není to, co jsi hledala?
Neměla jsem jinou volbu. Jednoho dne jsem dostala nabídku, abych se objevila ve filmu. Hrála jsem dívku lehkých způsbů. Bylo v něm poměrně dost nahých scén. Udělala jsem kompromis, zejména sama se sebou. A zaplatila jsem za to obrovskou cenu. Věděla jsem to už během natáčení. Večer, když jsem dokončila práci na scéně, jsem měla pocit, že se dusím. Chyběl mi vzduch. Proto jsem se rozhodla chodit po římských parcích. Mnohokrát mě zastavila policie, protože bylo nebezpečné chodit v noci sama. Často jsem byla ve Villa Borghese, Villa Glori. Hledala jsem tam čerstvý vzduch. Ve svém srdci jsem snila o velkých rolích, o psychologickém filmu, o silných, výrazných postavách. Místo toho jsem hrála lehkou a svévolnou postavu. Během těchto procházek jsem hledala něco víc: Boha. Protože jsem se v tom filmu necítila dobře, bylo pro mě velmi obtížné přijmout to, co jsem viděla na obrazovce.
* Velmi těžký, až smutný začátek kariéry...
Po natočení tohoto filmu jsem zůstala více než dva roky nezaměstnaná. Je pravda, že jsem byla úspěšná na filmovém trhu. Jenže to není o penězích. Problém byl v tom, že mi byly nabídnuty pouze role stripů. A to jsem už dělat nechtěla. Byla to pro mě příliš velká zátěž. Kdysi jsem přijala roli ve filmu s Antoniem Banderasem. Bylo to o životě Mussoliniho. Hrála jsem roli jeho manželky. Naneštěstí to bylo v době velké politické krize v Itálii, a v důsledku toho byl film zablokován. Tehdy jsem přišla o práci. A možná, že je těžké tomu uvěřit, ale po tyto dva roky jsem měla hlad.
* Nemělas nouzový plán?
Chtěla jsem se znovu přihlásit na medicínu. Ale pak mi docela nečekaně zavolal jeden z nejslavnějších italských televizních moderátorů Pippo Baudo s návrhem uspořádat festival v San Remo. Byla to pro mě velká příležitost, a proto jsem souhlasila. Stále více se objevovaly i herecké nabídky. Nyní jsem si mohla vybírat své role. Ihned po festivalu v San Remu mi byla nabídnuta role v televizním dramatu. Tato produkce byla v Itálii velmi úspěšná. Dodnes se film vysílá. Krátce nato nastal čas pro mezinárodní filmy. Mohla jsem pracovat se slavnými zahraničními herci.
* Nakonec řada úspěchů...
Možná. Prací, vyděláváním peněz, cestováním jsem chtěla zdokonalit své řemeslo. Mám na mysli americkou školu recitace založenou na pravdě. A pak jsem uslyšela hlas Boží.
*Co tím myslíš?
Najednou jsem pocítila velký rozpor. Měla jsem velkou touhu po pravdě, po poznávání světa, po prožívání těch nejautentičtějších a nejhlubších emocí na jevišti. Ale bohužel jsem nežila naplno každý den. Nebyla jsem pravdivá. Prožívala jsem vnitřní krizi. Dnes vím, že Bůh mě požádal, abych nejen řekla, že miluji pravdu, ale abych ji žila. Abych sundala všechny masky. Tehdy jsem si uvědomila, že musím být do hloubky sama sebou. Cítila jsem, že Pán chce ode mne prostotu, a já jsem stále ponořena do světa kinematografie, kde je vše vytvořené, umělé a kde jsou nasazeny masky.
* Byla jsi dostatečně odhodlaná opustit kino? Vydělávala jsi tedy jmění...
Byla jsem jednou z nejlépe placených hereček v Itálii. Mohla jsem si dovolit cokoli, všechny rozmary a tužby. Ale uvnitř jsem cítila, že mě Pán vede k jednoduchosti, k tomu, co je nejdůležitější. Cítila jsem, jako by mě chtěl „rozebrat“ a znovu dát dohromady. Také jsem pochopila, že abych mohla v kině zažít něco jedinečného, nemusím za každou cenu hledat velkolepé scény, a to i z uměleckého hlediska. To pravda a prostota činí, že objevíš jiný vkus, nový styl. Vše proto, že tě doprovází Pán. S ním je i to malé, zdánlivě slabé, velké a krásné.
* Tvoje přeměna vyústila v několik rolí v náboženských filmech?
Tak trochu. Vystoupila jsem ve filmu o sv. Marii Goretti. Ale když mi bylo nabídnuto hrát sv. Faustinu, odmítla jsem.
* Je to zvláštní, protože od jisté doby bylo známé, žes měla zvláštní úctu k Božímu milosrdenství. A že si vážíš sestry Faustiny.
Měla jsem dojem, že mě Pán zve spíše k hlásání poselství Božího milosrdenství, ke svědectví života. A to v první řadě. To pro mě bylo důležitější než pracovat před kamerou. Takže když mi byla nabídnuta role ve filmu o sv. Faustině Kowalské, souhlasila jsem se setkáním, ale o chvíli později mi zavolal přítel. Měl AIDS. V důsledku nemoci byl částečně paralyzován. Křičel na mě. Blouznil. Žádal mě, abych ho okamžitě navštívila, protože s ním v centru závislostí, kde bydlí, zacházeli velmi špatně. Řekl mi: „Jestli přijdeš, možná dostanu alespoň něco k jídlu.“ Řekla jsem mu: „Piere, proč se nechceš vrátit k Bohu? Takový, jaký jsi. Nic nepředstírej. Sám to nezvládneš.“ Žil v jakémsi pekle. Byl na místě, kde se necítil milován. Obviňoval se, říkal, že je vyvrhel. Z jeho rtů padaly jen kletby. V jednu chvíli se mě zeptal: „Claudia, Bůh mi nemůže odpustit. Vedl jsem zpustlý život, byl jsem dokonce transsexuál, dopustil jsem se obřadů vúdú. “ Strašně duchovně trpěl. Tehdy jsem mu řekla: „To není pravda. Pokud se vrátíš k Bohu, on tě přijme a pomůže ti.“
* Poslouchal Tě?
Bohužel ne. Pak jsem se podívala na obrázek „Ježíši, důvěřuji Ti“ a pomyslela jsem si: „Nemohu interpretovat roli svaté Faustiny ve filmu, musím takto každý den žít: jít na konec světa a hlásat, že Bůh všechno činí nové.“ A že neexistuje situace, která by nemohla být uzdravena Božím milosrdenstvím. Cesta ke konverzi je velmi obtížná. Není to snadná, příjemná procházka. Ale Pán nás provází. Stačí Mu věřit!
Claudia Koll je předsedkyní italského sdružení „Le opere del Padre“ (Dílo otce), jehož cílem je pomáhat chudým a hladovým dětem v několika diecézích v Africe. Sdružení také pomáhá lidem trpícím AIDS. Herečka stále častěji omezuje svou profesionální činnost na setkání s věřícími v Itálii a dalších částech Evropy.
Rafał Soroczyński