Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje nenahraditelné místo svátosti pokání v životě katolíků
Katolická církev prožívá jedno z nejtěžších období v celých svých dějinách. Dochází k erozi jejího dvoutisíciletého učení v přístupu k svátostem.
Věřící na Západě, především v Německu, v masovém měřítku dlouhodobě zanedbávají svátost pokání a hrozivě narůstá počet svatokrádežných přijímání.
Alarmující svědectví o tom přinášejí německé, ale i zahraniční masmédia, mezi nimi i slovenský Konzervativní deník Postoj, který v roce 2017 uveřejnil rozhovor s Thomasem Sternbergem, prezidentem Centrálního výboru německých katolíků. Rozhovor se týkal celkové situace Katolické církve v Německu a příčin úpadku náboženského zápalu německých katolíků. Z rozhovoru vyplynuly šokující skutečnosti, týkající se účasti německých katolíků na svátosti pokání. Thomas Sternberg mimo jiné řekl, že „
svátost pokání v podstatě zanikla, v Německu se nezpovídají už ani ti nejsilněji věřící katolíci.“
(
https://www.postoj.sk/21463/v-nemecku-sa-uz-nikto-nespoveda)
A není to jen otázka posledních let, ale jde o dlouhodobý trend. Již před 10 lety, 23.5.2011, uvedli Saarbrücker Zeitung, že v biskupství Trier jsou „
zpovědnice v katolických kostelích povětšinou prázdné, protože stále méně katolíků se chodí zpovídat.“
(
https://www.saarbruecker-zeitung.de/nachrichten/politik/topthemen/immer-weniger-katholiken-gehen-zur-beichte_aid-956952)
A Německo není jedinou zemí Západu, v níž katolíci stále více zanedbávají svátost pokání. Podobná situace je i ve více jiných západních zemích. Ani Francie na tom není lépe. Úpadek zde začal - podobně jako v Německu a jiných zemích Západu - už po druhé světové válce. Zatímco podle údajů sociologa Yvese Lamberta v roce 1952 ještě alespoň 15% katolíků uvádělo, že se zpovídá jednou za měsíc, v roce 1974 to bylo už jen 1%. Zatímco v roce 1952 podle Lambertových výzkumů pouze 3% francouzských katolíků uvedlo, že se nikdy nezpovídají, v roce 1974 to bylo již 54% katolíků, kteří se vůbec nezpovídají. Dnes je situace ve Francii ještě horší.
Dokonce i v ještě katolické Itálii se podle údajů Franca Garelliho z roku 2011 vůbec nechodí zpovídat 28,3% katolíků a učení Katolické církve o povinnosti minimálně jednou ročně se vyzpovídat ignoruje polovina italských katolíků. (Srov. Jonveaux I.
Die Sünde in der modernen Gesellschaft. Gegen Gott oder sich selbst? In:
Disputatio philosophica: International journal on philosophy and religion. Vol. 15, No. 1, 2013, s. 130)
O něco lepší je situace v některých zemích bývalého Východního bloku, především v Polsku nebo na Slovensku, ale i zde má situace daleko od ideálu, a ještě více se zhoršuje kvůli koronapanice, když virus, způsobující onemocnění COVID-19, ochromil Katolickou církev a přivedl svátostný život katolíků na bod mrazu. Jenže bez zpovědi už nemůžeme být katolíky.
V této souvislosti je potřebné uvést, že v mimořádných situacích závažné nutnosti existuje i společné slavení svátosti smíření se všeobecnou zpovědí a všeobecným rozhřešením, ale jde o výjimečné případy na základě povolení diecézního biskupa. (Srov. KKC, 1483; CIC, Kánon 962,1; CIC, Kánon 962,2)
V každodenní praxi platí, že pro věřícího se smrtelným hříchem na duši je jediným řádným způsobem smíření s Bohem a Církví individuální a úplná svatá zpověď a rozhřešení, pokud věřící není od takové povinnosti osvobozen v důsledku fyzické nebo morální nemožnosti. (Srov. KKC, 1484)
Pro věřící, kteří nemají smrtelný hřích na duši, sice není zpověď z každodenních provinění, tedy ze všedních hříchů, naprosto nezbytná, ale „
Církev ji přesto naléhavě doporučuje (Srov. Tridentský koncil: DS 1680; CIC, Kánon 988,2).
Vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů nám napomáhá vychovávat naše svědomí, bojovat proti nezřízeným náklonnostem, dát se Kristem uzdravit a postupovat v životě Ducha.“ (
KKC, 1458)
Učení Církve se nemění a jednoznačně je potvrdil i Druhý vatikánský koncil, jehož dokumenty nás přímo vybízejí k co nejčastějšímu přistupování ke svátosti smíření.
V koncilním dekretu
Presbyterorum ordinis nacházíme pasáž: „
Proto kněží poučují věřící, jak mají v mešní oběti přinášet Bohu Otci božský obětní dar a zároveň s ním podávat také oběť vlastního života. V duchu Krista-Pastýře je poučují, aby se srdcem zkroušeným předkládali své hříchy Církvi ve svátosti pokání, aby se tak stále více obraceli k Pánu a pamatovali na jeho slova: ‘Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království’ (Mt 4,17)“ (
Presbyterorum ordinis, 5)
Druhý vatikánský koncil tedy jasně a jednoznačně deklaruje, že svátosti Eucharistie a pokání jsou vlastně dvě svátostná „dvojčata“ a jedna musí navazovat na druhou. Koncil se obrací i na katolické duchovenstvo s naléhavou žádostí co nejčastěji přistupovat ke svátosti pokání a v co největší míře ji zpřístupňovat i věřícím.
V již zmíněném dekretu
Presbyterorum ordinis je mimo jiné uvedeno, že kněží se „
spojují s úkonem Krista Kněze, denně se cele obětují Bohu, a poněvadž se živí Kristovým tělem, podílejí se celým srdcem na lásce toho, který se dává věřícím za pokrm. Podobně při udělování svátostí se spojují s Kristovým úmyslem a s jeho láskou. To uskutečňují zejména tehdy, když jsou vždycky zcela ochotní přisluhovat svátostí pokání, kdykoli o to věřící rozumně požádají.“ (
Presbyterorum ordinis, 13)
A v témže dokumentu se uvádí i toto: „
Přisluhovatelé svátostné milosti se důvěrně sjednocují s Kristem Spasitelem a Pastýřem plodným přijímáním svátostí, zvláště častým svátostným pokáním, které, když je připravené každodenním zpytováním svědomí, velice podporuje nezbytné obrácení srdce k lásce Otce milosrdenství.“ (
Presbyterorum ordinis, 18)
I v jiných dokumentech koncilu nacházíme pasáže věnované svátosti smíření. V dekretu
Christus Dominus je uvedeno: „
Faráři ať si také uvědomují, jak velice pomáhá rozvíjet křesťanský život svátost pokání. Ať jsou proto vždy ochotni zpovídat věřící; a je-li třeba, ať přiberou ke zpovídání také jiné kněze, kteří ovládají různé jazyky.“ (
Christus Dominus, 30)
Naprostou nezbytnost svátosti pokání pro život katolíka zdůrazňuje dogmatická konstituce
Lumen gentium: „
Ti kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s Církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení.“ (
Lumen gentium, 11)
A v témže dokumentu se píše, že kněží vykonávají pro věřící kajícníky anebo nemocné „
službu smíření a posily...“ (
Lumen gentium, 28)
Koncil tedy slavnostně deklaroval kontinuitu učení Katolické církve, když jasně a jednoznačně potvrdil, že bez svátosti pokání nemůže být nikdo smířen s Bohem a Katolickou církví, protože nikdo na světě není bez hříchu (srov. 1 Jan 1, 8) a tedy každý člověk se musí smiřovat s Bohem a Katolickou církví prostřednictvím svátosti pokání, aby dosáhl odpuštění hříchů i duchovní uzdravení. A nejen duchovní, ale v mnoha případech i tělesné uzdravení.
Svátost smíření má totiž příznivý vliv i na zdravotní stav člověka. Pozoruhodné svědectví o tom přinesla rakouská mystička
Maria Simma, známá po celém světě díky tomu, že ji navštěvovaly duše z očistce, které ona nazývala „ubohé duše“. Když dostala Maria Simma v jednom rozhovoru otázku, co jí duše z očistce pověděly o svaté zpovědi, odpověděla mimo jiné:
„
Ubohé duše mi řekly, že 60 % všech depresí na světě by nebylo, kdyby lidé využívali tohoto velkého daru. Mnoho doktorů, farmaceutických společností a agentur by ztratilo práci, kdyby každý chodil pravidelně ke zpovědi. Náš Pán chce zachránit a uzdravit všechny, kdo jsou Jeho, jen kdyby Ho lidé volali. Naše Paní řekla, a já myslím, že to bylo v Medžugorji, že měsíční zpověď by uzdravila západ.“ (Mráček F.:
Očistec II., I. vydání. Praha: Vérité 2010. ISBN 978-80-87129-20-3, s. 127)
Je naléhavě nutné vrátit se k učení Druhého vatikánského, ale i předchozích koncilů Katolické církve, a důsledně se jich přidržovat. Jen tak je možné odvrátit katastrofu, která hrozí především zemím Západu. Jak se vyjádřila Panna Maria v Medžugorji, jen pravidelná zpověď může zachránit Západ a ozdravit Katolickou církev jako celek.
A pro naše končiny v této souvislosti platí, že současný stav ohrožení víry katolíků kvůli opatřením v souvislosti s koronapanikou je neospravedlnitelný a přímo volá po obnovení svátostného života věřících v plném rozsahu.
Karol Dučák
Před časem vyšel rozhovor s morálním teologem na podobné téma:
Bez zpovědi bychom už nebyli katolíky
http://fatym.com/view....2017030101, 14. 3. 2017