Zamyšlení nad evangeliem 4. neděle postní- cyklus B
Ježíš řekl Nikodemovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (Jan 3,14-21)
PROVĚRKA VÍRY
Různé představy o Bohu
Jsou jedni, kteří považují za nesmyslnou představu, že by Bůh - tvůrčí síla celého vesmíru - se zajímal o kdejakého človíčka, o jednotlivce. Bůh určuje zákony atomů v plazmě, zákony života v buňce, zákony kosmických sil ve vesmíru, kdepak by se ten staral o člověka. Člověk tu má přece také své zákony jako buňka a atom, zákony morální, přírodní, ať se podle nich řídí, nebo na to doplatí, - to je vše.
Jiní si představují Boha přesně naopak. Jako neúnavného hlídače, dozorce a mstitele každého křivého šlápnutí. Jejich Bůh je přísný soudce všech hříšníků, který hříšné trestá a spravedlivé zastrašuje, aby se báli hřešit.
Rozšířená bývala i představa Boha - obchodníka, který si o každém vede přesné účty: má dáti - dal. Na člověku je, aby nezanedbal žádný povinný otčenáš, žádnou pobožnost, aby si pečlivě plnil své náboženské povinnosti. Neboť to je u ctitelů Boha obchodníka to hlavní: aby sis plnil své náboženské povinnosti. Pak je Bůh totiž zase povinen plnit své závazky vůči tobě.
Ale vůbec nejrozšířenější je asi představa „milého dobrého Pána Boha“. Takového toho dobráčka, který nakonec stejně vždycky přivře oko, který straší, ale jen tak. Starosti si k vůli němu dělat nemusíš, on nebere nic tak vážně.
Bůh Ježíše Krista
Zanechme už model, těch je mnoho, a položme si raději otázku nejdůležitější: Jak představoval světu Boha Pán Ježíš?
Bůh, kterého hlásal Pán Ježíš, neodpovídá žádné z lidských představ. Není to lhostejná síla přírody, není to mstitel, není to účtující obchodník, není to dědouškovský dobromyslný dobráček.
Je to Bůh, který se o člověka osobně zajímá. A víc, je to Bůh, který má člověka rád otcovskou láskou. A otcovská láska - to je láska starostlivá a pečující.
Co po nás žádá? Jaké úkony zbožnosti po nás tento Bůh žádá?
Neklade si jiné podmínky, nemá jiné požadavky, než tento jeden. Abychom přijali s vírou jeho Syna a jeho poselství. Abychom Pánu Ježíši uvěřili.
Nám, dětem své doby, která staví vše právě na osobním výkonu, není snadné pochopit, že u Boha žádné zbožné předhánění neplatí, takové to: já víc, než ty.
Bůh žádá jen uvěření. Ale takové uvěření, které nese s sebou změnu celého smýšlení, obrácení, proměnu celého člověka, cosi jako nové zrození.
Je těžké tuto proměnu člověka skrze uvěření v Ježíše popsat, je těžké si to představit, musí se to prožít. Jak když květiny po zimě vynesou na sluníčko, - teď teprve ožijí, rozvíjí se, zavoní květem. Podobně se děje s člověkem, který uvěří, bytostně uvěří v Ježíše. Starý člověk, sužovaný strachem, slepým osudem, ten se přerodí v nového a prožívá radost a bezpečí. Kdysi to vyjádřil básník: „V náručí Božím, kdo by se bál...“ Život věřícího zkrásní, protože má smysl, má cíl, má jistotu a směr.
Soud je v ruce člověka
Bůh nechce člověka soudit, ale zachránit, - tak to hlásal Pán Ježíš. Není tedy žádný soud? Ale je, jenže v ruce člověka samého. Kdo Boha s jeho nabídkou lásky odmítne, kdo chce být mermomocí jen sám svým pánem, ten se odsuzuje, sám se odsuzuje, do temnot egoismu. Ten „nepřijde k světlu“, jak to vyjádřil v dnešním evangeliu svatý Jan.
A ještě se ptejme, jak se ta opravdová víra prověřuje?
Když někde postaví nový most, nejprve jej podrobí zatěžkávací zkoušce, pak teprve může spolehlivě sloužit.
Když se v někom zrodí víra v Boha Otce, musí také projít zatěžkávací zkouškou, je-li to víra opravdová. Bylo by lehké a laciné, věřit v otcovského Boha, kdyby se člověku vedlo pořád jen dobře.
Trápení a těžkosti zde plní funkci zatěžkávací zkoušky. Zde ti napadnou otázky malověrných: jak mohl dobrý Bůh dopustit něco zlého, proč to dopustil zrovna na mne, věřícího, kterého má naopak chránit?
Teprve, když věřící člověk dokáže ve zlých chvílích místo výčitek Bohu pohlédnout na kříž, postavit se vedle Ježíše na jeho křížové cestě (vždyť proto máme kříž v příbytku, křížovou cestu v kostele), teprve ten věřící zažije osvobození, vykoupení: Když Bůh svého Syna nechal podat nejvyšší svědectví o lásce, já po jeho boku, s ním, také přece něco unesu!
Zde se už víra stává bezpečným mostem přes propasti života.
A tato víra pak působí, že věřící dělá dobré skutky, modlí se, koná pobožnosti. Ne už proto, aby si za ně koupil, zajistil spásu. On ví, že vykoupen už je.
Dělá dobré, protože tak odpovídá na dobrotu Boží. Tohle asi měl na mysli svatý Jan, když napsal: „My jsme poznali, jakou lásku má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni.“ (1 Jan 4,16).
Abychom si dnešní slovo Boží vryli do srdce a mysli, prosme Boha v denních modlitbách i společně teď, zde:
- abychom Boží lásku nebrali nikdy jako něco samozřejmého,
- abychom si uchovali víru v Boží lásku i v těžkých chvílích života,
- aby se naše víra stále projevovala v dobrém jednání.
