Jak v čase zavřených kostelů a omezených setkání s vrstevníky udržet v mladých alespoň doutnající uhlíky víry?
Mezi kněžími koluje vtip o kolegovi, který si stěžoval na netopýry pod střechou kostela. "
Ať dělám cokoliv, nemohu je vyhnat," říká. Kněz z vedlejší farnosti mu poradil. "
Obiřmuj je a víc je neuvidíš."
Skutečně, svátost biřmování je pro mnohé mladé lidi tím posledním, co je s Církví spojuje. Právě tehdy jsou ve věku, kdy často rebelují proti každému a všemu. A vyhraňovat se vůči Církvi je obzvláště přitažlivé.
"
Bože, žehnej našemu dítěti, aby jeho život byl tobě ke slávě, jemu ke spáse, nám k radosti a světu k užitku." Tak zní modlitba během křtu dítěte. Rodiče, kteří aktivně žijí svou víru, vidí v jejím naplnění to nejlepší, co se může jejich dítěti stát.
Proto se nelze divit bezradnosti rodičů, když se před jejich očima odehrává náboženská krize dítěte. Kdo selhal? Já jako rodič? Mé dítě? Církev, kněží? A co dělat, abych to ještě víc nepokazil?
V "období zavřených kostelů" to mají rodiče ještě komplikovanější. Neboť právě prožívání víry ve společenství i ve společenství vrstevníků, mladých lidí, přátel, je jedním z prostředků, aby se jejich víra neztratila nebo se nestala jen takovou - na papíře.
A teď žijeme období, kdy se nejenže nekonají bohoslužby, nepřistupujeme ke svátostem, děti a mladí nemohou prožívat svou víru, a ani její krizi, mezi sebou navzájem. Nejen škola nebo práce se koná za zavřenými dveřmi našich domovů, ale i náš náboženský život.
Duchovní život online
Jaké jsou tedy možnosti mladých v těchto podmínkách? V mnoha farnostech dokázali nová média využít. Zejména různá společenství mladých se konají online.
S formací mladých se nejvíce spojuje řehole salesiánů. Jak momentálně vedou mladé? Hovoří delegát pro pastoraci mládeže Ján Holubčík SDB: "
Hledáme možnosti, jak být i v tomto období v kontaktu s mladými. Vnímáme to jako Boží výzvu. Náš zakladatel sv. Jan Bosco byl velmi kreativní a nic ho neodradilo od kontaktu s mladými," řekl.
Snaží se neztratit s mladými v tomto období kontakt a využívají všechny online možnosti. "
Je to neuvěřitelný prostor pro evangelizaci a formaci. Vedle všech rizik a nástrah, které online prostředí má, dá se v něm konat mnoho dobra. Nepochybujeme o tom, že nás Pán zve do digitálního světa."
Salesiánům se líbí, že díky online světu svůj dosah podstatně rozšířili a komunikují i s těmi, kteří jsou daleko a osobně se s nimi nesetkávali. "
Kromě toho jim telefonujeme, zaneseme do schránky dopis nebo nějaké překvapení a když se dá, tak se setkáme," dodává Ján Holubčík.
Podle kněze je společenství důležitou součástí pro růst dětí ve víře, ale první a podstatnou na této cestě je
rodina. V současné situaci vidí vynikající šanci, jak se může rodina stát domácí církví.
"
Právě rodina je ideální prostor pro duchovní růst a prohloubení víry. Samozřejmě, že je to pro rodiče náročnější. Zároveň je to šance, aby se otec mohl stát knězem v rodině. A matka první prostřednicí daru víry."
Právě v rodině by měl člověk dostat vše potřebné pro svůj duchovní růst.
Oslovili jsme i několika teenagerů, zda doma prožívají náboženský život společně. Někteří z nich mají problém právě s tím, že mají svou víru projevovat před rodiči. Už jen ze společného sledování mše v televizi mají rozpaky.
"
Je mi to trapné. Já mám problém se před našimi vůbec přežehnat. Předtím jsme nic takového nedělali, společně jsme se pomodlili jen na Vánoce před Štědrou večeří. Už s tím jsem měla problém a jen jsem otvírala ústa, nahlas jsem se nemodlila," řekla 14-letá Danica ze Žiliny.
Šestnáctiletý Marián z kysucké obce se zase neumí ztotožnit se snahou otce, který, odkdy zavřeli kostely, čte každý večer část z Nového zákona. "
Nejraději bych se v tu chvíli vypařil. Přes den se i pohádáme, křičíme na sebe a pak si večer hraje na kněze. Je to komedie,"říká.
Jsou to sice jen dva případy, ale problém může být v tom, že se v těchto rodinách začalo se společnými modlitbami až během pandemie.
Je důležité, aby děti vídaly modlícího se otce a matku už odmala a aby to byl pro ně přirozený pohled. Ale i v takových rodinách často řeší od jistého věku svých dětí neochotu praktikovat víru.
Nutit nebo nenutit
Co tedy? Je lepší to nechat na ně nebo využít rodičovskou autoritu? Anna ze Senice se přiklání spíše k druhé možnosti. Spolu s manželem byli aktivní v místním společenství a nic na tom nezměnilo ani narození jejich dvou synů. Do svých aktivit zapojovali postupně i děti.
Odkdy se opět po Vánocích zavřely kostely, jsou doma skutečně nábožensky aktivní, a zapojují i své děti. I když nechtějí, ale musí. Jejich synové jsou už náctiletí, mladší má 11 a starší 14 let.
"
Pravidelně se ráno i večer modlíme litanie, při večerní modlitbě dáme i desátek růžence a korunku. Ve čtvrtky kromě večerní modlitby si čteme z Písma a ještě jedné knihy a v pátek přidáváme křížovou cestu. Dětem se nechce, ale manžel je vytrvalý," říká.
Annin manžel je muž bez kompromisů. "
Když se jim nechce, manžel ještě přidá. Vůbec by jim modlitba nechyběla, i na kostel by zapomněly, láká je všechno světské," dodává. Věří, že tato jejich snaha není zbytečná ani kontraproduktivní. "
Když ty děcka necháme tak, zapomenou na Boha. A v osmnácti už je nepředěláme."
Na internetu můžeme snadno najít množství svědectví dospělých mužů a žen, jak je právě tento rodičovský nátlak od víry odradil. "
Jako malá jsem brala za samozřejmost, že jsme každou neděli a ve svátek museli jít do kostela. Jako starší mi to už začalo vadit. V neděli jsem se chtěla dívat pohádky, mnohdy jsem i uplakaná musela jít ... Později jsem místo na mši chodila s kamarádkou po městě. Jako dospělá už nechodím vůbec," píše například Jana z Bratislavy. Podobných osudů je množství.
Tak nutit či nenutit dítě do návštěvy kostela a společných modliteb? I nutit, ale jen do jistého věku, radí salesián Ján Holubčík. Tato hranice je u každého dítěte individuální a rodič by měl dostatečně své dítě poznat a vycítit, kdy už nějakým nátlakem spíš věci pokazí, než jim pomůže.
Podle Holubčíka by měl rodič zejména správně chápat pojem svobody ve výchově. "
Někteří rodiče mylně chápou svobodu jako nechat děti samostatně se rozhodnout pro to, co chtějí. Ale děti a mladí někdy nechápou dostatečně hodnotu některých věcí," zdůrazňuje.
"
Proto dokud jsou malí, je třeba jim vysvětlovat a někdy je i nutit, aby chodili do školy, i do kostela. Pokud bych mladého teenagera ráno vzbudil se slovy:
,Jestli chceš, tak dnes můžeš jít do školy ', nevím, kolik kluků by vyskočilo z postele a řekli: ,Hurá, jdu!' Ještě nechápou hodnotu vzdělání, tak se nedivím, že se jim nechce a musíme je k tomu povzbudit nebo přinutit. Totéž i s návštěvou kostela. Samozřejmě, že to platí jen do určitého věku,"vysvětluje Holubčík.
Místo modlitby sportovní zprávy
Dítě by mělo vidět příklad u obou rodičů. Těžko lze u dětí postavit základy živé víry, když pro otce je prioritou všechno jiné, jen ne modlitba. "
Já tak obdivuji tyto rodiny, velmi toužím, abychom se alespoň večer spolu pomodlili, ale manžel se jde raději podívat na sport a děti to odmítají," postěžovala si Kateřina z Bratislavy. Takový večer je v nejedné křesťanské domácnosti.
Některé děti v určitém věku odmítnou víru svých rodičů a církev, ale možná jen nevidí doma autentickou víru. Možná se jim kazí vztah s rodiči. Možná je to v osobnosti dítěte, které se chce odstřihnout od rodičovského vlivu. Možná je to přátelstvími s vrstevníky, pro něž je víra něco cizího nebo něco směšného.
Ať je to jakkoli, základem je vytvořit si od začátku dobrý vztah s dítětem. A mluvit spolu, nejen o škole, o kamarádech, ale i o vnitřním světě, o víře, o Bohu.
Že se to skutečně může díky tomu podařit, svědčí příběh Bibiany ze Žiliny a Martiny ze Soblahoviec u Trenčína.
Bibianin syn je už dospělý, má osmnáct let a dosud žádnou krizi víry neprožil. S rodiči má dobrý vztah, hodně spolu komunikují. Odmala ho vedli k víře, což bylo pro oba přirozené, protože i oni sami pocházejí z věřících rodin.
"
Krizi ve víře neměl, vždy jsme si povídali na rovinu," řekla Bibiana. Pokazit se to nepodařilo ani na hodinách náboženství na střední škole. "
Měli takového přemotivovaného učitele náboženství, který dělal na studenty velký tlak. Na hodiny museli pravidelně vypracovávat referáty na dané téma, mladým to nic nedávalo, mělo to právě opačný efekt," říká Bibiana. "
Byli to skoro dospělí kluci a potřebovali jinou formu, spíše rozhovor než množství referátů," dodala.
Ona sama pociťuje, že doba je těžká a bez přímého kontaktu s kněžími a spoluvěřícími může náš náboženský život upadat. "
Opravvdu i já mám teď co dělat, abych nespadla do stereotypu jedné mše za týden z televize," říká. "
Myslím, že mnoho lidí nyní od víry odpadne, neboť jejich víra byla slabá, spíše povrchní a teď se nemají čeho chytit a o koho se opřít," dodává.
Martina ze Soblahoviec je máma dvou chlapců, jeden má 11 let a druhý je už téměř na prahu dospělosti. Oba ministrují a tak mají možnost být na mši denně i v tomto období.
Jak říká, u mladšího může ještě leccos přijít, ale starší v tomto směru velmi nerebeloval. "
Přiznávám, když byl ještě malý, tak jsem ho někdy trošku vydírala, že když chce od Ježíška dárky, musí jít i do kostela. Někdy jsem používala takové malé finty," říká. "
Ale myslím si, že když rodiče chodí s dětmi do kostela každý týden, tak si na to děti zvyknou a neodporují. Alespoň to byl náš případ. Ale musí chodit do kostela oba rodiče, aby neměli s kým zůstat doma."
Kdoví, možná se v její rodině zrodí i duchovní povolání. Martina má totiž mladšího bratra, který vstoupil do mnišského řádu a studuje v Itálii. "
Když v létě přijede k nám, hodně si s dětmi povídá o duchovních věcech. Někdy mám pocit, že moje děti mají živější víru než já sama," říká spokojeně.
Může být krize prospěšná?
Když dítě zavrhne svou víru, je to pro rodiče velká bolest. Pociťují to jako své selhání, přičemž ne vždy to je jejich vina. Ale když se to už stane a jejich dítě je dospělé, moc s tím nenadělají.
"
Už když jsou dospělí, je pozdě. Tehdy je jim třeba nechat svobodu, i když jsou ztraceni," říká salesián Jan Holubčík.
Ne vždy to musí dopadnout špatně. Ne nadarmo se říká, že trpělivost je velká ctnost. Stává se, a vůbec to není nic vzácného, že i dospělí lidé po letech rebelování zjistí, že to, co roky hledali, bylo po celou dobu doma.
Když mladí rebelují nebo nechtějí chodit do kostela, neznamená to, že jsou navždy ztraceni. Rodiče by si neměli zoufat a hledat chybu v sobě.
Někdy je taková krize pro jejich duchovní život dokonce prospěšná. Mladý člověk dospěje, zmoudří. Vždyť nakonec mnoho lidí, kteří si ve svém životě prošli těžkou krizí víry, je dnes v panteonu svatých.
Alena Potocká
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 9. 3. 2021 naleznete
zde
