Hezký den, otče, potřebuji radu z křesťanského hlediska. Jde o to, že jsem vdaná rok a půl. Před tím jsme s manželem chodili spolu 4 roky. Nebyl z úplně křesťanské rodiny.
Jeho rodiče byli ateisté, nikdy ho k víře nevedli. Jeho babička byla pokřtěná, avšak také velmi nežila s vírou, dokonce věštila ...
On se dal dobrovolně pokřtít, protože jsem ho přiváděla k víře, chodil do kostela a samého ho to tak nadchlo a chtěl žít i on křesťanským životem.
Všechno bylo fajn, vždy jsme měli hezký vztah, až tento rok jsme se museli od sebe odloučit na 3 měsíce kvůli situaci. Spolu jsme se na tom jako manželé dohodli. Já byla u rodičů, on pracoval, takže buď byl sám nebo o víkendech u svých rodičů.
Jelikož jsem mu velmi věřila, nikdy bych si nepomyslela, že toto odloučení může způsobit tolik bolesti. Po nějakém čase jsem se vrátila, ale občas jsem kvůli zdravotním problémům nebo něčemu důležitému musela opět na nějaké týdny odejít. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že náš vztah se změnil. On byl stále stejně pozorný, psal mi stejně, telefonovali jsme, podporoval mě, stejně tak i já jeho.
Vůbec jsem si nevšimla že se něco děje .. až jsem se jednou dozvěděla, že mě podvedl. Ne jednou, ale 3x ...
Postupem času jsem se dozvěděla, že k té druhé nic necítil, pouze se setkávali, povídali a skončilo to po půl roce takto .. prý si to uvědomil a hned toho litoval a všechno ukončil. Samozřejmě, že ta žena se do něj zamilovala a chtěla nás rozdělit, avšak on to ještě v době, kdy jsem o ničem netušila, ukončil a všechno vymazal.
Já jsem mu odpustila, uvědomila jsem si, že je to z části i moje chyba, protože jsem tu tak dlouhou dobu nebyla. Avšak vždy, když mám pocit, že už to nechci řešit, nechci se nad tím zamýšlet, právě tehdy mám nejhorší myšlenky. Samozřejmě si spojuji vše dohromady, chci všechno vědět, trpím tím jak mi to mohl jediný člověk, kterému jsem na 100% důvěřovala, udělat ..
Nakonec mě napadne, jestli dělám vůbec dobře, zda by nebylo lepší odejít a odtrpět si to sama a zapomenout.
Spolu jsme se dohodli, že se přestěhujeme, koupili jsme si spoustu manželské křesťanské literatury, kterou si společně čteme, spolu se modlíme, hodně povídáme. Vidím, že se chce změnit, že ho to velmi trápí, že mi rozumí a chce mi pomoci a že se velmi snaží ...
Ale stále mám v koutku duše pocit, že nevěra se prostě neodpouští a že po nějakém čase toho i tak budu litovat nebo to nebudu umět přetrpět bez následků.
Prosím, poraďte mi, dá se s tím "žít"? Existuje nějaká modlitba při takových myšlenkách? Na koho bychom se měli v těchto chvílích obrátit?¨
Děkuji velmi pěkně za váš čas a odpověď.
@@@@@@
Všechno se dá odpustit. Zeptejte se takto: Může Bůh všechno odpustit mně? Samozřejmě, že může. A odpouští. Díky tomu tento svět ještě existuje.
Ale i my musíme odpustit, protože pokud neodpustíme, ani nám nebude moci být odpuštěno: "
Jestliže vy odpustíte lidem jejich poklesky, i váš nebeský Otec vám odpustí. Ale pokud vy neodpustíte lidem, ani váš Otec neodpustí vaše hříchy "(Mt 6,14-15).
V srdci, které neodpustilo, vzniká zeď, přes kterou nemůže proniknout Boží milost. Avšak srdce, které odpustilo, stává se svobodným.
To samozřejmě neznamená, že to, co se stalo, se může "odstát". Člověk dělá ve svém životě volby a každá z nich má následky. Oba jste udělali chybu. Neměli jste přistoupit na to, že se rozdělíte. Manželé mají žít spolu.
Předpokládám však, že jste to udělali z nezkušenosti. Bohužel, člověk se často učí na svých vlastních chybách. Vy jako žena, jste si neuvědomovala, jaké pokušení prožívají muži, když jsou sami. Asi ani Váš manžel si to neuvědomoval, co to s ním může udělat. Není to sice omluva jeho nevěry, ale trochu to může vysvětlit, proč k tomu došlo.
Chybou bylo i to, že s vámi o tom nekomunikoval. Muži někdy mají problém dát najevo to, co uvnitř prožívají.
Co je však důležité, je to, že Váš manžel projevuje lítost a záleží mu na Vás. Vy se tím určitě trápíte, ale myslím, že on možná i více. Ten, co ublížil milovanému, prožívá ve svém nitru očistec.
Jestli se rozhodnete mu neodpustit, riskujete jeho zatracení. A nemusím říkat, že i své. Jestli ho skutečně milujete, musíte mu odpustit a společně začít jakoby znovu.
Znovu, to neznamená, že se Vám vymaže paměť a už nebudete nic cítit. Bolest tu bude ještě dlouho, na obou stranách. Ale Bůh je tak dobrý, že ještě i z této situace dokáže pro Vás dostat velkou milost.
Pokud tuto těžkou situaci dokážete překonat s Boží pomocí, tak Vaše láska se velmi posílí a dostane novou kvalitu. Lásce se učíme na kříži. Ježíš necouvl před křížem a proto i my můžeme žít a nemusíme zemřít ve svých hříších.
Při sňatku jste si přísahali, že se bude milovat v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, štěstí i neštěstí. Nyní je tu ta chvíle. Možná mnozí tato slova vyslovují, ale nemyslí to opravdu. Jste i Vy takoví?
Věřím, že ne.
Bůh nám neslibuje procházku růžovou zahradou. Ale slibuje, že s námi celou tu cestu projde.
Co byste měli udělat? Pokračujte v těch dobrých věcech, které už společně s manželem děláte. Budujte svůj vztah. A špatné myšlenky od sebe odhoďte vždy, když Vám přijdou na rozum. To jen Zlý zneužívá Vaši bolest, aby Vás pokoušel a trápil.
Měli byste se zříci zlého ducha neodpuštění, hněvu, zranění, ... atd., jedné věci po druhé. Je to jednoduché:
Klekněte si v chrámu, nebo před křížem a řekněte nahlas:
"
Ve jménu Ježíše Krista jsem vykoupena a zříkám se zlého ducha ... (např.
neodpuštění svému manželovi) ..."
Pak se zhluboka nadechněte a vydechněte a řekněte: "
Amen!"
V této modlitbě je velká síla, protože ji děláte ne svou silou, ale mocí Ježíše Krista. Zároveň se odvoláváte na svou identitu Božího dítěte ("
jsem vykoupena").
Důležité je pojmenovat toho ducha, který je za mým konkrétním postojem, kterého se chci zříci, neboť oni se rádi skrývají. To neznamená, že jsme zcela v moci zlého, ale to, že
jde o duchovní boj a ten musí vést každý člověk. Nádech a výdech je symbolickým úkonem zřeknutí se. Když řeknete "
Amen!", tím symbolicky zavíráte bránu svého srdce před tím zlem, kterého jste se zřekli.
Toto můžete dělat pokaždé, když budete cítit, že jste nechali prostor hněvu, neodpuštění, bolesti. A zároveň v té chvíli proste Ježíše Krista, aby Vás naplnil duchem odpuštění, lásky, trpělivosti, pokoje ...
A On slyší naše modlitby. To je zkušenost mnohých.
A velmi důležité:
snažte se co nejvíce přistupovat ke svátostem smíření a Eucharistie. I když je to nyní ztíženo, někdy se cesty najdou. Pokud byste si o tom ještě potřebovali promluvit, ozvěte se. Budu se za Vás modlit.
o. ThLic. Peter Labanič,
předseda Rady pro rodinu Řeckokatolické eparchie Košice
Převzato z: Facebook - Vladyka Milan odpovedá
https://www.facebook.com/VladykaMilanOdpoveda/, 9. 3. 2021
