Zamyšlení jedné maminky nad dnešní situací.
Já držím s Pavlem! A já s …
Na tuto hádku z Bible jsem si vzpomněla, když debata s jinak laskavými kolegy začala stoupat do vyšších obrátek. Předmětem sporu byla, jak jinak, současná situace s epidemií, opatření nouzového stavu, zákazy a omezení. Povolit, nebo přitáhnout? Je současná situace k neunesení, nebo by se změnila dramaticky k horšímu, kdybychom pustili děti do školy a otevřeli obchody, restaurace a třeba i ty lyžařské vleky?
Každý viděl situaci po svém a stále hlasitěji navrhoval to svoje nejlepší řešení. Ze všech argumentů vyčnívaly bodlinky strachu, jako když strčíš ježka do pytle, ale stejně každý ví, co neseš. Po bouřce slov zůstaly jen šrámy na duši a otázky bez odpovědí. Konec pandemie je v nedohlednu a dostatek vakcíny není zatím ani pro ty, kteří na ni toužebně čekají, natož pro ty, které k očkování nikdo nedonutí.
Co se o strachu říká v Bibli? Král David zpívá v žalmu 27: „Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?“
Prorok Izaiáš říká ve 44. kapitole: „Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. … Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím. Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí.“
Evangelia nám přiznávají i krásně lidský příběh Petra (mimochodem pozdějšího prvního papeže!), který se málem utopil, když chtěl kráčet za Ježíšem po vodě, ale pak se díval spíš na množství vody než na Ježíše. A co ta scénka se služkou na Pilátově dvoře, kdy Petr zapřel svého nejlepšího přítele Ježíše, kvůli kterému předtím opustil rodinu i práci rybáře? Jaký šílený strach musel Petr prožívat?
Ježíš o našem strachu dobře věděl. Koneckonců, také si strach prožil, několikrát jako ochutnávku, jak o tom píše např. Jan (11,8) „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“ Naplno Ježíš prožil strach v noční Getsemanské zahradě, kdy se, jak říká Písmo, krví potil. Když potom říká učedníkům: „Pokoj vám, nebojte se“, mluví ze zkušenosti člověka, který strachem prošel.
Svatý Jan říká ve svém listu: „Dokonalá láska zahání strach.… My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ My sami nejsme schopní dokonalé lásky. Kolikrát jsme to už zkoušeli z vlastní síly. Lepší bude spoléhat se na lásku Boží, zpečetěnou hřeby na kříži. A Pavel doplňuje: „Kdo by nás mohl odloučit od Kristovy lásky? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování? Hlad nebo bída, nebezpečí nebo zabití?“
Sám Bůh nám zaslíbil: „Já sám vyhledám svoje ovce a budu o ně pečovat… Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím… Moje ovce slyší můj hlas.(Ez)“
Co to znamená, že jsem jeho ovce? Že jsem JEHO? Nemůžeme sloužit Bohu a mamonu, Bohu a modlám, Bohu a …. S kým držím já? Na co a na koho ve svém strachu spoléhám? Na zdravotnický systém? Na vládu? Sám na sebe? Na svoje peníze? To všechno se dnes ukazuje jako neschopné můj strach zahnat.
Jeden slovenský kněz ve svém kázání to říkal trochu hodně natvrdo: „Ukazuje se, že dnes mnozí křesťané žijí ve strachu, protože jsme fanaticky navázaní na tento pozemský život. Copak je toto naším cílem? Tady se udržet zuby nehty? Co o tom říká svatý Pavel: „Pro mě život je Kristus a smrt je zisk. Svůj život si mnoho necením, jen abych naplnil evangelium.“ Hlavně, abych neonemocněl… no a co? Jestli se Bůh chce oslavit v mojí nemoci, ať se oslaví. Já mu patřím. To je Jeho věc a ne moje. Můj život mi nepatří, od křtu je Jeho. A jestli budu žít rok nebo pět nebo padesát, to je Jeho věc a ne moje. …Jen aby zdravíčko bylo… Lidé, jen abychom měli Boží milost! Co nám zůstalo z křesťanství? Sotva ten název. Už nehledíme na evangelium, ale jen na tento svět. Staráme se o zdraví těla, ale těžké hříchy nám nevadí. Korona nikoho do pekla nepošle, ale hřích ano. Kde jsme? Kde je naše víra? Koho posloucháme? Koho následujeme? A komu patříme? Už dávno patříme tomuto světu.“
Dnešní doba rozbourala mnoho našich jistot. Ale vnitřní svobodu nám vzít nemůže.
Svatá Josefína Bakhita byla ke konci života upoutaná na vozíčku. Jednou ji prý navštívil biskup a ne zrovna taktně se jí ptal: „Josefíno, co takhle celé dny děláte? Není vám dlouhá chvíle?“ Odpověď byla překvapivá: „Dělám to, co vy, pane biskupe.“ „Jak to myslíte?“, zeptal se překvapeně biskup. Ona odpověděla: „Plním Boží vůli.“.
