NÁVOD NA ODPOUŠTĚNÍ
Toto je moje osobní svědectví s tím, jak mě Bůh naučil odpouštět.
Začalo to tím, že jsem při modlitbě Otčenáše měla problém vyslovovat část "
odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům".
To znamenalo, že pokud já neodpustím, ani mně nebude odpuštěno. Nemohu chtít pro druhého spravedlivý trest a pro sebe milosrdenství od Boha. To jsem věděla.
A tak jsem začala praktikovat jednu věc: vždy při těchto slovech Otčenáše jsem v duchu vyslovila prosbu "
Bože, nauč mě odpouštět". A čekala jsem.
Jak už to bývá, místo toho, aby mi Bůh jen tak daroval schopnost odpouštět, ozval se, když byla příležitost, mě to naučit. Stalo se to po jedné hnusné hádce s manželem. Stála jsem v kuchyni, kde trávím denně mnoho času, protože jsem doma s malými dětmi. Plakala jsem a jako obvykle jsem si na manžela Bohu stěžovala. Proud spravedlivého rozhořčení, sebelítosti a bolesti, znáte to.
Jak si tak v duchu stěžuji a obhajuji, najednou "slyším" jemný hlas:
- "
Odpusť mu."
Já v šoku na to:
- "
CO ?! Jak odpusť? Jen tak ??"
- "
Jen tak."
- "
Teď hned ??"
- "
Ano."
- "Ale já se chci hněvat!"
Ticho. Hlas už nic neřekl. A jelikož jsem už z předchozí zkušenosti věděla, že je velmi užitečné a přínosné poslouchat, řekla jsem si, že to zkusím.
Cítila jsem, že to nedokážu. Moje pyšné ego se nemínilo vzdát předstíraného dialogu, který jsem ve své hlavě a srdci vedla s mužem a samozřejmě jsem debatu vyhrávala.
A tak jsem udělala kompromis. Řekla jsem v duchu: "
Dobře, chci se ještě zlobit, ale poslechnu. Mrzí mě to, ale jsem na tom tak uboze, že to necítím, cítím jen hněv a proto, odpouštím mu a ať Ježíš udělá, aby to byla pravda. Ať to Ježíš udělá za mě."
Totiž v té době jsem už praktikovala pokání i tím způsobem, že když jsem nemohla vynahradit nějakou újmu, kterou jsem někomu způsobila, požádala jsem Boha, aby to za mě tomu člověku vynahradil, stonásobně. Aby On napravil to, co jsem já pokazila.
- "
Nahlas."
- "
Nahlas?"
- "
Abys to slyšela."
Podivila jsem se, k čemu to má být dobré, ale poslechla jsem. Otevřela jsem ústa, ale nic nešlo ven. Nemyslela jsem si, že to bude tak těžké. Ale přinutila jsem se, křivilo mi to ústa, ale přitlačila jsem na sebe (stále s hněvem v srdci vůči muži):
- "
Odpouštím."
- "
Řekni komu a co."
Zakroutila jsem očima.
"
Odpouštím Slávkovi, že se ke mně takto choval (a jmenovala jsem všechno, na co jsem se zlobila)
a prosím tě, Pane, aby Tys udělal, aby to byla pravda."
Při tomto jsem plakala, mou pýchu toto strašně bolelo.
Hlas se už neozval, jen se usmíval. Tak jsem tam stála, v srdci stále stejný pocit jako před chvílí, nic se nezměnilo. Stále jsem se zlobila, měla jsem i pokušení pokračovat v předstírané vymyšlené debatě. Ale řekla jsem si:
"
Ne, dala jsem to do rukou Bohu, už se o to nestarám. To je nyní Jeho věc, já už s tím nic nemám."
A začala jsem mýt nádobí, srdce mě ještě bolelo. Asi po dvou hodinách jsem se přistihla při tom, jak mám pokoj v srdci a nic mi nevadí. Překvapilo mě to. To jsem nečekala. Z ničeho nic. Byla jsem v úžasu. Pochopila jsem to. To je to fakt tak jednoduché? Je.
Pochopila jsem, JAK je možné odpustit ne 7 krát, ale 77 krát.
Vždycky jsem si myslela, že odpuštění musí člověk CÍTIT. Ale Bůh mi ukázal, že stačí CHTÍT, to je všechno. Bůh celý zbytek roboty udělal za mě. Bez námahy. Jediné, co bylo těžké, bylo vyslovit to konkrétně nahlas tak, aby to moje uši slyšely.
A jak jsem se později při mnoha dalších příležitostech přesvědčila, je to skutečně ta nejhorší a nejtěžší část. Někdy jsem musela dlouho plakat a bojovat se sebou, abych to dokázala vyslovit. Bylo to velmi, velmi těžké. Ale když už se jednou podařilo, víc jsem se už o to nestarala, šla jsem si po své práci a POKAŽDÉ jsem se pak později našla v situaci, že už bylo odpuštěno, už jsem nic špatného vůči muži necítila, nepotřebovala jsem to dál v hlavě řešit, nebylo třeba se tím dále zabývat, už to neexistovalo.
Často se stalo, že za mnou přišel manžel sám od sebe se mnou smířit jako první a to jsem jen tehdy zůstala překvapená. Jindy jsem se zase šla já omluvit jemu. A pokaždé bylo odpuštěno nejpozději do večera, než jsme šli spát. Nenechte zapadnout slunce nad vaším hněvem ...
Po této první zkušenosti jsem to zkusila pak ještě jednou a ještě jednou, jen z čistě vypočítavé zvědavosti. A vždy to fungovalo. Postupně se tento systém stal již pravidlem. Často bylo velmi obtížné vyslovit odpuštění nahlas, ale už jsem měla zkušenost, tak jsem to prostě udělala bez dalších okolků.
Jednou jsem ale narazila. Byla zde osoba, se kterou jsme si vzájemně nerozuměli během dlouhé doby, asi rok, bydleli jsme tehdy v jednom domě. Když jsme se odstěhovali, dlouho potom jsem při každé příležitosti každému vysvětlovala svou pravdu. S pocitem spravedlnosti v srdci, ale později mi to vrtalo ve svědomí, že je třeba odpustit. A tak jsem zkusila svou metodu. Nahlas jsem odpustila a více se tím nezabývala. Ale při další příležitosti jsem měla potřebu pomlouvat ji (my ženy s tímto máme problém) a tak jsem viděla, že jsem ještě neodpustila. Byla jsem z toho zmatená. Tak jsem odpustila znovu. A takto to šlo. Nerozuměla jsem tomu, ale řekla jsem si, že prostě to budu dělat, až dokdy to nebude pravda. Tak vždy jednou za pár měsíců, když jsem se přistihla, že v mém srdci je stále hořkost k té osobě, jsem zopakovala odpuštění. Asi za rok na to přišla tato osoba na návštěvu k mé sestře. K mému úžasu jsem cítila náhlý popud jít tam a setkat se s ní. Byla jsem z toho překvapená. Ale šla jsem.
Hned jak jsme se přivítaly, jsem viděla, že v mém srdci není už ani stopy po jakékoliv negativitě. Zůstala jsem na návštěvě a strávily jsme příjemný čas. Cestou domů jsem měla velkou radost, protože jsem věděla, že teď už konečně bylo opravdu odpuštěno. A od té chvíle jsem už nikdy neměla potřebu tuto osobu pomlouvat. Aleluja!
Teď už vím, že někdy, když je zranění velké, je třeba odpouštět vícekrát a trpělivě čekat, až se to stane pravdou. Ještě s jednou osobou jsem to takhle měla, se svým otcem.
Už dodám jen dvě věci: Požádala jsem Ducha Svatého, aby mi ukázal všechny osoby z mého života, kterým bylo třeba odpustit. A on mi je postupně ukazoval, leckdy během dne jsem si vzpomněla na někoho z dávné minulosti a pochopila jsem, že to je ten moment, tak jsem nahlas odpustila. Bylo to často těžké, ale osvobozující.
Druhá věc: Je úžasné, že když jsem takto sama před sebou někomu odpustila, později, když jsem se s tím člověkem setkala, absolutně jsem neměla problém se tomuto člověku omluvit, požádat ho o odpuštění, pokud byl předchozí spor oboustranný. Šlo to s lehkostí, zdarma. To už byla jen třešnička na dortu.
Je to jednoduché.
Co neumíte udělat vlastními silami, udělá za vás Bůh. Nemusíte čekat na pocit, že chcete odpustit a pak to udělat, je to naopak. Ať tedy slunce nezapadá nad vaším hněvem.
Převzato z facebooku otce Matúša Marcina -
https://www.facebook.com/matus.marcin.9
