Bůh dal Desatero z hory Sinaj asi roku
1500 před Kristem.
Co je přirozený zákon Boží?
Přirozený zákon Boží je zákon, který
Bůh vložil svědomím do duše každého člověka.
Co je to zjevený Boží zákon?
Zjevený Boží zákon je zákon, který Bůh
lidem výslovně oznámil, neboli zjevil. Je
to především největší přikázání lásky a jeho
vysvětlení v desateru Božích přikázání.
Které je největší přikázání lásky?
Největší přikázání lásky je: „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé
duše své a z celé mysli své! To je největší
a první přikázání! Druhé pak je mu
podobné: Miluj bližního svého jako sebe
samého!“ (Mt 22,37–39)
Proč nesmíme jednat proti svědomí?
Proti svědomí nesmíme jednat, protože
svědomí nám hlásá vůli neboli zákon Boží. „Všechno, co není z přesvědčení (podle
svědomí), je hřích.“ (srov. Řím 14,23)
Přirozený zákon Boží – Ke spáse nestačí jen v Boha věřit. Podle víry musíme také
žít. Ovocné stromy nejsou jen k tomu,
aby kvetly, ale aby přinášely ovoce. Podobně
víra není k tomu, abychom jen věřili, ale abychom podle víry také žili. Víra je jako květ a život podle víry, zvláště
skutky lásky k Bohu a k bližnímu, to má
být ovoce květu víry. To znamená: Musíme plnit zákon Boží! „Neboť jako je tělo
bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků
mrtvá.“ (Jak 2,26)
Bůh chce, aby každý byl spasen. Proto
vložil svědomím svůj zákon do duše každého člověka. Není tedy od něho ani prominutí,
ani odvolání. I pohan je podroben
přirozenému zákonu a bude také jednou
podle něho od Boha souzen. Písmo svaté
o tom hovoří takto:
„Jádro zákona je vepsáno v jejich srdcích.
A o tom spolu vydá svědectví jejich
svědomí, tím totiž, že se jejich myšlenky
budou vzájemně obviňovat nebo i obhajovat.“
(Řím 2,15) To je přirozený zákon Boží.
Zjevený zákon Boží – Přirozený Boží zákon poznávají i pohané. Mnozí však nepoznávali
tento zákon dosti jasně a zřetelně,
anebo o něj nedbali. Proto Bůh svůj zákon
výslovně oznámil neboli zjevil, zvláště z hory
Sinaj. To je zjevený zákon Boží neboli
desatero Božích přikázání, které je vysvětlením
největšího přikázání lásky.
Bůh dal Desatero z hory Sinaj asi roku
1500 před Kristem. Mojžíš odevzdal
Desatero izraelskému národu na dvou kamenných
deskách. I my jsme povinni zachovávat
Desatero, poněvadž vysvětluje přirozený
Boží zákon s největším přikázáním
lásky a Pán Ježíš výslovně poručil jej zachovávat:
„Chceš-li vejít do života věčného, zachovávej
přikázání.“ (Mt 19,17) „Nepřišel
jsem Zákon zrušit, ale naplnit.“ (Mt 5,17)
První tři přikázání Boží vysvětlují lásku k Bohu a další přikázání vysvětlují
lásku k sobě a k bližnímu. Desatero nám
Bůh dal nejen pro naši věčnou spásu, ale
také i pro blaho pozemské a pro pořádek
v lidské společnosti. O kolik lépe by bylo
na světě, kdybychom všichni svědomitě
Boží zákon plnili!
Svědomí – Přirozený i zjevený Boží zákon člověk poznává svým rozumem a potom
ví: To dělat musím a to dělat nesmím.
Tento soud našeho rozumu, zdali smím nebo
nesmím něco učinit, promluvit, pomyslet,
je naše svědomí. Svědomí je úsudek rozumu
o mravní hodnotě našich myšlenek,
žádostí, slov i skutků.
Svědomí před skutkem se jmenuje svědomí předchozí a svědomí po skutku se
jmenuje svědomí následné. Svědomí před
skutkem pobízí nebo varuje. Po skutku
buď chválí, nebo vyčítá, blaží, nebo mučí. „Čisté svědomí největší jmění, zlé svědomí nejhorší soudce.“
Jen svědomí před skutkem (předchozí)
rozhoduje o tom, zdali jsme jednali dobře,
anebo snad zhřešili. Naše svědomí však
musí být pravdivé a jisté. Nikdy nesmíme
jednat proti pravdivému a jistému svědomí,
protože takové svědomí nám hlásá vůli
neboli zákon Boží. V tom smyslu praví Písmo
svaté: „Všechno, co není z přesvědčení
(to je podle svědomí), je hřích.“ (srov.
Řím 14,23)
Někdo je málo poučen v náboženství,
a to bez vlastní viny. Pak ani určitě neví,
co dělat má a co dělat nemá, aby žil podle
Božího zákona. Svědomí takového je bludné
bez vlastní viny. Kdo takto bloudí bez
vlastní viny, nemá za to hřích. Když je někdo málo poučen v náboženských pravdách
vlastní vinou a bloudí ve svém jednání, pak má za to hřích. Svědomí takového
je bludné vlastní vinou.
Někdo má svědomí otupené tím, že se
často dopouští hříchů. Takový si z ničeho
„nic nedělá“. O něm říkáme, že je nesvědomitý, že nemá svědomí. On ovšem svědomí nepozbyl, ale jen na čas otupil nebo
uspal. Někdo uspává svoje svědomí i opojným
nápojem. Svévolně si svědomí otupovat
je hřích.
Někdo má svědomí zase úzkostlivé. Je
to v tom případě, když vidí hřích i v tom,
co hřích není. Jak svědomí otupené, tak
i svědomí úzkostlivé je nesprávné, a proto
se musí vychovávat tak, aby se stalo pravdivým
a jistým.
Jedině člověk duševně nemocný a dědičně zatížený nenese za své činy plnou
zodpovědnost. Člověk rovněž není odpovědný
ani za to, co činí ve spánku, v horečce
a vůbec, když bez vlastní viny neví,
co dělá.
* * *
Za své činy jsi zodpovědný, neboť Boží
zákon, alespoň přirozený, zná každý člověk
a tvoje vůle je svobodná. O tvém jednání
nerozhoduje jakýsi slepý osud. Nejsi
předurčen ani k dobrému ani ke zlému
jednání. Na tvou vůli ovšem působí různé
pohnutky, abys dělal to nebo ono, názory
a příklady dobré i zlé, výstrahy i pokušení. Rozhodnout se však můžeš, jak sám
chceš. Ke zlému jsi sice nakloněn, ne však
nucen. Jednáš podle vlastní vůle a jsi tedy
za své činy zodpovědný.
Vychovávej proto své svědomí! Svědomí
vychováváš, když se pilně vzděláváš
v náboženství, svědomitě plníš Boží zákon, varuješ se hříchů, častěji a pravidelně
se zpovídáš, každý večer zpytuješ svědomí a vzbuzuješ lítost nad svými hříchy
s předsevzetím, že se chceš opravdu polepšit.
Kdo se chrání i nejmenších hříchů
a snaží se konat i malé povinnosti co nejlépe,
o něm říkáme, že je svědomitý. Buď
svědomitý i ty! Jen tak budeš moci plnit
vždy a správně zákon Boží ke svému věčnému i pozemskému blahu.
Zdroj: TOMÁŠEK F.,
Katechismus katolického náboženství.
Nakladatelství MICHAEL S.A.,
Frýdek-Místek, 2007/2009
(Redakčně upraveno)
Vyšlo v časopise Světlo 27. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK