"
Dnes zabíjejí tisíce křesťanů pro víru v islámských a komunistických státech."
Rozhovor s kardinálem Gerhardem L. Müllerem
Evropa se jako cíl proudů uprchlíků z Afriky a Asie stává stále oblíbenější. To však znamená pro evropské státy výzvy finanční, ale i kulturní, které hrozí způsobit rozkol v evropských společnostech. ... V rámci uprchlické politiky narážejí kulturní a náboženské základy uprchlíků na tradice domácího obyvatelstva. Z toho vznikají filozofické a teologické otázky, o kterých chceme mluvit s kardinálem Gerhardem L. Müllerem, čestným profesorem Univerzity Ludwiga Maxmiliána v Mnichově.
Na jakém filozofickém základě musí být založena základní lidská práva?¨
Kardinál Müller: Ideje lidských práv v západní tradici jsou založeny i na filozofii osvícenství, bez níž by byl křesťanský obraz člověka nemyslitelný. Kvůli hrůzám náboženských válek v 16. a 17. století byly pokusy budovat křesťanský ideál na zásadách soužití podle principů přirozeného rozumu a morálky. Konkrétně se základní práva vybojovaly i proti absolutistické státní moci, které knížata bránily svým údajným konáním z Boží milosti. Nenávist revolucionářů se tak obrátila nejen proti šlechtě, ale i proti "církvi". Myslelo se ne Kristovu Církev spásy, ale feudální společnost jako politický faktor moci a ospravedlnění absolutní moci králů.
Vyhlášení lidských práv lze vítat, ale chybí brzda suverenity národa. A právě demokratický stát může omlouvat svou autoritu pouze pokud uzná základní práva jako náboženskou a občanskou svobodu, protože spočívají v duchovně-morální povaze člověka, a tento zákon určuje rozlišování dobra a zla. Tedy státní moc o tom nemůže rozhodovat. Státním rozhodnutím se zločiny nestanou ctnostmi. Kvůli perverznosti ospravedlňování teroru, válek, genocid jsme museli trpět jakobíny, kolonialismus i totality 20. století.
Proto je třeba vztahovat lidská práva na transcendenci člověka a na odpovědnost před Bohem a nelze o tom hlasovat.
Po francouzské revoluci se Kostel Notre Dame v Paříži stal sídlem krásné bohyně rozumu, která se vyžívala na posvěceném oltáři - ve francouzské církvi se konala modloslužba. Obracel se boj osvícenských revolucionářů - nazývaný laicizmem - jen proti lidmi vytvořené církvi a ne proti Bohem založené Církvi?
Kardinál Müller: Tito revolucionáři nebyli duchovně ve stavu rozlišovat mezi božským a lidským v Církvi. Ale v duši měli nenávist vůči Bohu, což si krutě vybili na ubohých kněžích, řeholnících i laicích.
Když má každý člověk bez ohledu na původ, barvu pleti, či pohlaví nárok na lidská práva, lze tedy všechny lidi považovat za bratry a sestry?
Kardinál Müller: Bůh je Stvořitelem všech lidí, otcovsky se o ně stará a chce jejich blaho i ve věčnosti. Pocházíme z Adama a Evy, jsme bratři a sestry a máme Otce v nebi. To má jakousi ozvěnu i v islámu, kde se Bůh také považuje za Stvořitele všech lidí.
Umíte si představit, že společnou vírou v Boha Starého a Nového zákona se vytváří zvláštní vztah a odpovědnost bratří v Bohu?
Kardinál Müller: Ježíšovi učedníci se stali vírou a křtem Božími syny a tedy v hlubším smyslu bratry a sestrami v Ježíši Kristu.
Pokud se tedy skrze víru v Boha vytváří společenství židů a křesťanů, mohlo by to opravňovat, že uprchlíci z tohoto společenství se z táborů rozdělí do našich států?
Kardinál Müller: Přijímání azylantů je věcí státu. Ale evropské státy jsou v zásadě ještě zavázány křesťanskému původu a lásce k bližnímu. A státy mají i povinnost zajistit si právní řád.
Umíte si představit, jak se tím změní základy myšlení společnosti a tím i státu?
Kardinál Müller: Stát je abstraktní útvar. Až kulturou a mentalitou obyvatelstva dostává konkrétní život. Lidé jiných kultur přinesou velké změny, které budou mít závažné účinky na výchovu, právní systém, atd. A i na ústavu, která je odvozena z historických zkušeností a zásadních antropologických přesvědčení.
Můžeme Alláha považovat za identického s Bohem židů a křesťanů?
Kardinál Müller: Řeči o abrahamitských náboženstvích jsou umělé a ani obecným šířením se nestávají pravdivějšími. Židovství, křesťanství a islám se definují každé vlastním chápáním pravdy a nikdo nechce být tak říkajíc pouze variantou toho druhého, nebo pouze historickou relativní realizací abstraktní ideje.
Alláh zjevil proroku Mohamedovi Korán. Vztahuje se zjevení na Korán jako celek, nebo jako ve Starém a Novém zákoně - pouze na části, které se týkají víry?
Kardinál Müller: Křesťanství není knižní náboženství. Bůh se zjevil svému lidu v průběhu dlouhé historie a to se odrazilo ve Starém a Novém zákoně, které my - v lidském jazyce a chápání - přijímáme jako Boží slovo. Vždyť Kristus jako člověk je zjevovatelem Otce, protože silou své božské povahy je Osobou slova v Nejsvětější Trojici a Spasitelem svým křížem a vzkříšením.
Základní koncepce Koránu jako diktátu Boha (skrze archanděla Gabriela) přímo Mohamedovi je něco zcela odlišné. To je zcela jiné chápání zjevení - jen jako informaci o Boží vůli a ne sebezjevení Boha v pravdě a životě a lásce, která je Bohem samým. (Srovnej 1 Jan 4,8 a 16).
Podle našich představ jsou si všichni lidé rovni, takže nerovný přístup se zavrhuje. V 9. súře 19 se však stanovuje, že před Alláhem nejsou všichni lidé rovni. Je to možné sloučit s naším právním řádem?
Kardinál Müller: Musíme rozlišovat mezi interním výkladem koránu vyhrazeným islámským autoritám a aplikováním takových norem na občanskou společnost. Žádný stát zavázaný blahu občanů se nesmí chovat k občanům nerovnoprávně podle představ nějakého náboženství nebo ideologie, jako např. u otroctví v USA do r. 1865, nebo nauky o rasách v Třetí říši a občany zbavit práv nebo je pronásledovat.
Ve smyslu křesťanské víry jsou si lidé jako Boží děti ve své povaze a důstojnosti zcela rovni. Jsou však rozdíly v talentech, které jsou v rozdílnosti prospěšné pro všechny. Člověk se může svojí svobodou před Bohem uzavřít, takže vzniká nerovnost hříšníků a spravedlivých, což však nemá nic do činění s naším společenským soužitím ve společném státě a není ani náboženským důvodem, aby se ti "dobří" před Bohem chválili a za to si mohli nárokovat privilegia.
V Koránu v súře 9, 5 se požaduje, aby se modláři - ti, co nevěří v Alláha - usmrcovali. Mají být zajetí a v každém úkrytu vypátraní. Je možné misie konat i s mečem, jak to požadoval bojovník Mohamed?
Kardinál Müller: Byla by to otázka islámským autoritám, jak je to slučitelné s jejich obrazem Boha. Kdo rozhoduje, jestli je někdo v srdci věřící - kromě Boha samého? Víru nelze vnutit, jinak by to bylo jen pokrytectví, kterým bychom se Bohu nezačali líbit.
Dnes už nemůže existovat nábožensky homogenní společnost. Tím se uspokojuje vnitřní požadavek, že víra je věcí Boží milosti a svobody člověka.
Srovnání s křesťanskými státy středověku, aby se relativizoval islamistický náboženský nátlak, je prostě jen anachronické.
Vytváření ideologicky homogenních společností mainstreamem se dnes děje s porušováním pravé náboženské svobody. A to by se mělo respektovat i ve státech s převážně islámským obyvatelstvem.
Je slučitelné se zásadami naší společnosti, že Korán v súře 22, 17 požaduje, aby se nevěřícím strhávaly šaty z ohně a lila se jim vařící voda na hlavy?
Kardinál Müller: Přirozeně, že ne.
Alláh v súře 2, 2 verš 192 výslovně žádá, aby nevěřící byli usmrcování i vyhnáni, protože "pronásledování je horší než zabití". Považujete za možné, že se takové texty vypustí, nebo se na ně zapomene, aby se umožnilo klidné soužití?
Kardinál Müller: Ozbrojený boj náboženství ve jménu Boha je třeba absolutně vyloučit ... To je protiřečení Bohu, který miluje i hříšníky a jinověrce vede podle jejich svědomí a jejich spásu dokáže realizovat pouze Bůh sám. Nejsou dogmata křesťanského zjevení vyzývající k násilí. Třeba je vykládat tak, aby se jako církevní výklad Božího slova v dnešních podmínkách lépe chápaly, ne aby se přizpůsobily relativistické mentalitě.
Víra v biblickém Božím slově a v nauce Církve je vnitřní celek a nesmí se redukovat na jednotlivou ze souvislosti vytrženou větu, aby se shazoval celek. Bibli lze vykládat pouze jako celek víry Církve a konkrétní vědecky historicko-kritickou metodou. ...
V Koránu - v súře 3, 3 verš 29 se píše: "věřící [...] se nemají přátelit s nevěřícími". Ztíží to integraci muslimů?
Kardinál Müller: Křesťanská nauka má tři principy - personalita, solidarita a subsidiarita. Jestli nás muslimové uznají za přátele, je jejich rozhodnutí. Sympatie si nelze vynutit. A je jistě těžší žít v manželství s partnerem úplně jiné víry a jiným obrazem světa. Ale nikdo to nemůže zakázat, protože to vyplývá z přirozeného práva. Proto Církev uděluje dispens na manželství s jinověrcem.
Co se týče např. zákona o rouhání v západních zemích, nejde o urážku Boha, jak je to v islámských zemích. Boha nemůže nikdo urazit bez toho, aby se sám nezesměšnil. Jde o to, jestli lze urážet lidi pro jejich víru, což někteří maskují jako svobodu názoru. Důstojnost člověka je nedotknutelná. To by si měli přihlouplí posměvači víry jiných zapsat za uši.
Muslimové se mohou integrovat, pokud vezmou vážně první súru Koránu, že Bůh je milostivý a milosrdný. Tak se dokážou v naší kultuře orientovat, ovšem za předpokladu, že naše křesťanství nejsou jen slova a nezaměňujeme je s falešným pocitem nadřazenosti, ale znamená lásku k Bohu a k bližnímu. ...
Patří islám jako státní, společenská a náboženská teorie už k našim západním státům, nebo pouze muslimové?
Kardinál Müller: Západní státy mají základ v přirozeném právu a ne vzhledem k určitému náboženství. To se nesprávně označuje jako sekulární, jakoby v protikladu k víře lidí v Boha a jakoby agnosticismus - ve Francii jako antikatolicizmus - byl směrodatný. Podle této netolerantní představy jsou křesťané pouze trpěni občané druhé třídy, kteří smějí praktikovat víru pouze doma jako soukromou věc.
Základ státu vidíte v přirozeném právu. Ale přirozené právo již nyní jiná křesťanská vyznání považují za mimořádnou katolickou nauku, kterou má překonat pozitivizmus. Akceptuje se přesto přirozené právo jako základ západních států?
Kardinál Müller: Z jakého práva vyvozovaly státy mimo křesťanské kultury svou legitimitu? Zde zbývá pouze alternativa moci silnějšího a práva, které se zakládá na bytí člověka jako duchovně-morální bytosti. Pozitivismus není ničím jiným než teoreticky zamaskovaný sociální darwinismus.
Přirozené právo tedy tvoří základ státu za předpokladu, že naopak křesťanství ani islám nepatří k našim společnostem?
Kardinál Müller: Stát má pouze zaručit svobodné praktikování víry. Náboženská svoboda je lidské právo dané tím, že jsme lidmi. Náboženské společenství od právního státu nepotřebuje - jako v Číně či Severní Koreji - licenci na své aktivity. Stát se musí omezit na časné potřeby veřejného blaha a nesmí se míchat do umění, vědy, náboženství jako Big Brother - Velký bratr - nebo stvořitel Nového světového pořádku. Zde spočívá rozdíl mezi státem, který uznal v povaze člověka zakotvená lidská práva a perverzností státu absolutistické či totalitní diktatury. Za tím spočívá omyl o povaze člověka.
Existuje existencionalizmus, který člověku upírá jisté bytí. Tak se může každý svobodně rozhodnout, jestli se cítí jako člověk nebo zvíře, jestli chce být muž nebo žena, či jiné, jestli se sám nebo s pomocí jiných zavraždí.
Ale je tu i kolektivní rozhodnutí strany, vůdce, oligarchie filantropů, kteří rozhodují, kolik dětí mohou manželé mít, kdy se poskytnou moje orgány jiným, jestli jsou nemocní a senioři břemenem společnosti a pak se mají dobrovolně nebo zákonem rozloučit se životem.
Nejdůležitější práva soužití lidí, základní lidská práva, se zakládají na křesťanské představě o člověku jako imago Dei, takže každý má tato práva. Křesťanství je nejsilnější skupinou ve světě s 1,3 miliardou katolíků. ... Myslíte si, že navzdory počtu a navzdory orientaci na křesťanská pravidla na uspořádání soužití, křesťanství ztratilo vedoucí postavení ve světě?
Kardinál Müller: Mírou je síla hlásat Kristovo evangelium - že každý člověk je povolán k věčnému životu. Z toho vyplývá společenský vliv, ale není oprávněním existence křesťanství. Církev není lobby vlastních zájmů. Svědectví důstojnosti každého člověka a praktikovaná láska k bližnímu jsou cíle jeho působení do nitra kultur. Univerzálním posláním Církve je slovem hlásat příchod Božího království.
Převzato z
Život Cirkvi vo svete 8/2021, 26. 2. 2021.
Najdete na stránkách
https://modlitba.sk/?p=16852
